2248 černých dnů
Přemysl Votava: 15. března 1939 sněžilo, ulicemi českých a moravských měst a obcí se od rána valila nikým nezvaná zelenošedá masa. Lidé stáli za deště a sněžení v ulicích, slzy v očích, zaťaté pěsti, nenávist v srdci. V každém z nich otázka: Co s námi bude? 15.března 1939 skončily šťastné dny Československa (ČSR), začala smutná a oběťmi naplněná šestiletá německá okupace. Nekonečných 2248 černých dnů.
Kolik mladých lidí dovede naplnit toto datum i tu šestiletou okupaci a dovede se orientovat? Dnes se tato doba příliš nepřipomíná, ale otázka je, zda má zmizet z učebnic i z naší paměti. Od března 1939 uplynulo 82 let. Ptám se, kolik pamětníků z té doby ještě žije? Možná, že ještě jako děti stáli na kraji chodníků a pamatují si na ty slzy svých otců… Kdo si dnes vzpomene na to ponížení i na vyhlášky se jmény stovek popravených? Kdo si vzpomene na ty bezbranné spoluobčany, na jejich děti, když z nádraží Bubny se vydávali na cestu do vyhlazovacích táborů? Kdo položí květiny na zapomenuté hroby těch statečných, kteří odpočívají někde daleko od svých domovů? Novodobí vykladači dějin je posmrtně kádrují, kácí jejich sochy… Politici spoléhají na krátkou historickou paměť našeho národa. Rodí se nové výklady druhé světové války. Z viníků té válečné hrůzy se vytváří oběti. Z obětí, pak viníci.
Těm neznalým historie připomínám, že tzv. Výnosem Adolfa Hitlera o zřízení Protektorátu Čechy a Morava byli naši občané zbavení všech práv, stali se občany druhé kategorie. Adolf Hitler triumfoval, z okna Pražského hradu přijímal hold jásajících pražských Němců. Nad Pražským hradem vlála standarta říšského vůdce Adolfa Hitlera. Český národ měl být ponížen, poněmčen a ve svém důsledku včleněn do Velkoněmecké říše. Byly uzavřeny vysoké školy, studenti poznali popraviště i koncentrační tábory. Od prvního dne okupace se ujaly své práce represivní složky německé správy… Následovaly každodenní popravy českých vlastenců, např. jen v Berlíně ve věznici Plotzensee bylo popraveno 677 Čechů, ve věznici Pankrác za dva roky našlo smrt na popravišti 1075 odbojářů, z nich 155 žen. Dalším místem hrůzy se stal tábor Terezín. Na popravištích umírala elita národa, pod gilotinou v Plotzensee hrdinové odboje generálové Homola, Macháček, Kravák,…. a na stejném popravišti padl novinář Julius Fučík nebo nám dobře známý hostinský od Rozvědčíka Jaroslav Franěk, ale i zcela prostí lidé, přesto hrdinové, jako byl železničář Josef Just z Úpice, nebo holič Alfons Šubrt ze Rtyně…. A tisíce dalších.
Šestiletá německá okupace přinesla dle Vojenského ústředního archivu 343 tisíc obětí, popravených, zavražděných v plynových komorách, ale i desetitisíců hrdinů padlých v odboji. Okupace nejen rozvrátila československou ekonomiku, ale měla i morální dopady. Přes to všechno, se český národ nikdy nesnížil k protiruskému tažení po boku německé armády tak, jako mnohé státy Evropy. Slovensko nevyjímaje. Naopak v té době se rodili hrdinové, jejich statečnost obdivoval celý svět. Připomínám jen ty nejstatečnější… Kubiš, Gabčík, Jaroš, Eliáš, Vančura, připomínám ty statečné z vyvražděných Lidic, Ležáků, Ploštiny i ty tisíce dalších, často bezejmenných hrdinů. Světoznámá Fučíkova „Reportáž psaná na oprátce “ se stala dokumentem té doby.
Evropou opět pochodují pohrobci nacistů. Padají sochy hrdinů, mizí pomníky padlých, znevažují se činy těch statečných…Knihkupecké regály se prohýbají pod přívalem nacistické memoárové literatury. Kdo z mladé generace ví, že za těmito „hrdiny“ zůstaly desítky milionů mrtvých, vypálené vesnice, zničená města? V knihkupectví si nacističtí generálové užívají svou slávu, zatímco ti naši hrdinové se krčí někde v koutku regálu.
Závěrem je nutno připomenout, že německá okupace zásadně ovlivnila poválečný vývoj Československa. Za svobodu se platilo životy, za tu naši padlo 140 000 vojáků Rudé armády, 33 tisíc vojáků rumunské armády, 116 vojáků USA, vedle nich tisíce našich hrdinů, Čechoslováků. Mějme k nim úctu, nekádrujme ty mrtvé. Československo si svoji opětnou svobodu vybojovalo, nečekali jsme někde v koutě!
Dívám se do kalendáře, 15.březen 1939 není připomenut. Lépe je na tom 12. březen 1999, významný den, který připomíná vstup do NATO.
A opět řinčí zbraně.
