Ami, go home!
Pokud jde o přínosy období prezidentování Donalda Trumpa, najdou se. Na jeden poukazuje zásadní příspěvek Stephena Wertheima k úvahám o další orientaci zahraniční politiky USA:
„Trump odhalil mělkost domácí podpory pro vznešené abstrakce, pro které zahraničně politické elity posílají vojáky do boje, a pak žádají občany, ať to zaplatí.“
Jinými slovy, vojenské cíle „washingtonské bažiny“ jdou proti zájmům občanů, kteří mají jiné starosti, a pak to dají najevo ve volbách.
Wertheim o tom píše na stránkách prestižní zahraničně politické revue Foreign Affairs, která často slouží jako jako odborný mluvčí Demokratů. Sám Wertheim je náměstkem ředitele pro výzkum a principy politiky na Quincyho institutu pro odpovědné státnictví na Columbia University v New Yorku. Berme to proto jako nabídku expertní sféry k zásadnímu obratu. Vychází z varování, že představy o návratu ke světové dominanci jsou pouhou iluzí. Je to prošlý, dnes už nedosažitelný cíl, a Biden by se o to neměl ani pokoušet.
https://www.foreignaffairs.com/articles/united-states/2021-01-25/delusions-dominance
Nová administrativa zatím trochu šilhá. S úlevou byl přijat návrat k Pařížské klimatické dohodě nebo ke spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) či k obnově jaderné dohody s Íránem, ale zároveň se rozezněla silácká slova na adresu Číny a Ruska a pučí snaha vrátit se k násilnému exportu amerických receptů na lidská práva a liberální demokracii. Na jednu stranu zazněla nabídka k obnově transatlantického partnerství, ale na druhou stranu – jak zaznamenaly Financial Times – je chystán program „kupujte Americké“, který bude vyžadovat stanovený podíl domácí produkce ve federálních veřejných zakázkách. Evropská větev atlantického partnerství se tak utuží, ale zároveň pěkně vyhladoví.
Pokud chce Biden uspět, musí svou politiku postavit na solidnějších základech. Podle Wertheima zdědil dlouhodobou strategii, která systematicky selhává a nelze ji napravit nějakým jemným doladěním:
Všichni prezidenti posledních tří desetiletí – Trumpa nevyjímaje – pokračovali v šíření amerických válek, budování dalších vojenských základen a přijímání obranných závazků sledujících celosvětovou vojenskou dominanci. Touto honbou za světovou dominancí místo pouhé vlastní obrany si však Spojené státy vytvořily svět protivníků. Existence protivníků pak dále zvyšovala náklady a nástrahy dominance. Nakonec zahraniční politika USA selhávala v tom nejdůležitějším: snižovala bezpečnost Američanů.
Wertheimova slova do kamene tesat a příslušnými sloupy osadit i parkoviště před zahraničními ministerstvy spojenců. Proto autor Bidenovi připomíná, že úmysl obnovit vedoucí postavení země ve světě je v přímém rozporu s dalšími naléhavými prioritami, ke kterým se nový prezident také přihlašuje – napravit demokracii doma, zastavit masové umírání v pandemii, nedopustit domácí chaos a oživit americkou diplomacii.
Pokud chce Biden skoncovat s nekonečnými válkami a posílit roli diplomacie na Středním východě, má pro to dvě časově omezené příležitosti hned v prvních 100 dnech vlády. Především je to návrat k jaderné dohodě s Íránem z roku 2015, aby se předešlo nějakým křečím před červnovými íránskými prezidentskými volbami. A pak je to dodržení dohody s Talibánem z Doha, že USA v květnu stáhnou všechny zbylé vojáky z Afghánistánu.
Íránská dohoda byla obětí toho, že i za Obamy se tato země vydávala za velkou hrozbu pro Spojené státy. To se kompenzovalo dodávkami zbraní americkým spojencům a podporou saúdskoarabské války v Jemenu. A Trump pak z toho odvodil potřebu dohodu s Íránem úplně zrušit a nahradit ji sankcemi.
Bidenovi to nabízí poučení – spolu s obnovením dohody s Íránem se musí vrátit i k normálním diplomatickým vztahům s touto zemí. Biden by měl zároveň ukončit americkou podporu saúdskoarabské intervence v Jemenu, omezit dodávky zbraní saúdskému království a omezit pomoc Izraeli. Jedině tak lze obnovit roli diplomacie na Středním východě. „V této souvislosti je třeba změnit samotné základy strategie USA v tomto regionu a přestat se přehnaně hlásit k jedné konstelaci místních aktérů proti druhé.“
Hlavně by se Biden neměl nechat přemluvit, aby v Afghánistánu přecejen nějaké vojáky ponechal „s protiteroristickými úkoly“, přestože žádný zahraniční teror z této země už nehrozí. Pokud by Biden porušil dohodu, kterou od Trumpa zdědil, Tálibán od ní odstoupí také a vrátí se k boji.
Biden by neměl přistoupit ani na názor, že stažení amerických vojáků je třeba oddálit, aby se poskytlo více času jednání mezi vládou a Tálibánem. Ti přece mohou jednat i bez Američanů. Americká přítomnost navíc zkresluje představu afghánské vlády o vlastní síle. V neposlední řadě, zdržování amerického odchodu obnoví tlak domácích kritiků v USA, kteří budou prosazovat setrvání amerických sil za každých okolností: jednou, aby uhájili těžce vydobyté zisky, a podruhé zas, aby zabránili větším ztrátám.
Jakmile bude na Středním východě dosaženo prvních úspěchů, může být stejná logika uplatněna i jinde. Například ve vztahu k Severní Koreji. Když se nepodařilo tuto zemi přimět k jadernému odzbrojení, lze to zkusit zcela jinak. Nějaký čas lze akceptovat severokorejský jaderný status a věnovat se raději budování míru na Korejském poloostrově a přechodu k normálním vztahům. To by jednou mohlo Spojeným státům umožnit, aby stáhli své jednotky i z Jižní Koreje. Byl by to nejlepší způsob, jak se vyrovnat se severokorejskou hrozbou, protože by ztratilo smysl, aby Pchjongjang zaměřoval rakety na USA.
S Ruskem a Čínou to bude podle Wertheima složitější. Biden už naznačil ochotu spolupracovat s Pekingem v oblasti veřejného zdravotnictví a životního prostředí a s Moskvou při kontrole zbraní. Ale tady by se znovu mohla postavit do cesty strategie nadvlády, ve které Spojené státy usilují o dominanci ve všech regionech a rozdmychávají tak intenzívní bezpečnostní soupeření s nastupujícími nebo asertivními mocnostmi. Velmocenské soupeření je prostě třeba zrušit.
První Bidenova národní bezpečnostní strategie by měla uznat, že pandemie a klimatické změny představují mnohem větší přímou hrozbu pro americkou veřejnost než celý rejstřík vojenských útoků soupeřících států. Tato nová strategie by měla zároveň zdůraznit, že Čína, která je světovou velmocí číslo dvě a je největším výrobcem nízko-uhlíkových energetických technologií, zůstává základním partnerem při zvládání obou zmíněných výzev.
V Evropě by měl Biden vyzvat k zastavení rozšiřování NATO. V posledních třech desetiletích tak vznikla Spojeným státům spousta závazků, které nelze zaručit, a přitom to poškozovalo vztahy s Ruskem a ochromovalo evropskou iniciativu. Po opatrném ústupu by bylo možné dospět k soužití Spojených států s Čínou a Ruskem a nalezení takového mixu soupeření a spolupráce, který svědčí americkým zájmům.
Biden si je vědom toho, kolika existenčním výzvám musí čelit Spojené státy doma. Američané očekávají, že vláda přispěje ke zlepšení jejich životů a posílení skutečné demokracie. Avšak strategie vojenské nadvlády sleduje pravý opak – udržuje animozitu ve světě, vybičovává strach z cizinců a smyšlených vnitřních nepřátel a utápí více než polovinu federálních volných výdajů v Pentagonu. Škrtí tak šance domácí rekonstrukce.
Američané by měli posílit národní jednotu tím, že stáhnou své ozbrojené síly ze zahraničí. Široká veřejnost – a plné tři pětiny válečných veteránů – podporují návrat amerických jednotek z Afghánstánu nebo Iráku. Odpovědnou roli ve světě mohou Spojené státy sehrát jedině službou vlastnímu obyvatelstvu, uzavírá strategickou analýzu Stephen Wertheim.
xxx
K tomu moje poznámka: Na zdi se často psávalo Ami, go home!, nyní by to tedy bylo i ve smyslu Wertheimovy výzvy. Ale to „ami“ lze vnímat také jako „přítel“ (z kmene „amical“). Přátelé, dopřejte si času a sil na vlastní starosti, pak se budeme mít o to radši.
Ani my se nenechme zatahovat do her, kdy veřejnost je mámena fanatickým fundamentalismem, aby kývla na přefouklé vojenské rozpočty. U zbraní se – jak známo – na cenu moc nehledí, a kdo se zaslouží o zakázku, má právo na odměnu. Pak se někde střílí do lidí, aby se zbraně ošoupaly, munice došla a mohlo se v nákupech pokračovat. To není hezké.
