Americe a světu hrozí větší krach než Afghánistán
Tak 11.9 bylo 20 let od zhroucení dvojčat ještě i s tím menším mrakodrapíkem v pozadí, na který nezbylo letadlo. Tedy od události, jež rozpoutala nepřetržitý dvacetiletý seriál amerických válek, mezi nimiž ta Afghánská právě ukončená válka hrála prominentní roli, neboť trvala po celou tu dobu. A teď ten seriál, který začal vybuchujícími a hroutícími se mrakodrapy skončil podobně šokujícími scénami z Kábulského letiště, které velice ilustrativně předváděly, čeho USA svou generaci trvající válkou za světovou dominanci maskovanou za ušlechtilé protiteroristické úsilí dosáhly.
Jenže ač byl Kábul světu nejvíce na očích, nejchmurnější obrazy americké situace se ukazují jinde. V historii, když to nějaké impérium přehnalo se svými mocenskými ambicemi a pustilo se do výbojů, které byly ztrátovými investicemi, jež se nevracely, tak se zpravidla zhroutilo. A že ty americké výboje, ač byly sice jistě ziskové pro vojenskoprůmyslový komplex, který tyl z kapes Američanů, nebyly ziskové pro Ameriku jako takovou, je vidět na spoustě příznaků počínaje hroutícími se americkými neobnovovanými infrastrukturami, přes vytunelované penzijní fondy až dokonce k zaostávání ve zbrojení, kdy Americe pro samé válčení nezbylo na zbrojení, a zatímco Rusko a Čína už mají hypersonické zbraně, tak Amerika, která je obviňuje, že je mají díky ukradeným americkým technologiím, takové zbraně sama zdaleka nemá.
To nejhorší je však ve státních financích. Když zkusili někteří starostliví, ale naivní američtí zákonodárci tento problém řešit přes strop vládního zadlužení, tak se teď ve středu 8. září dočkali studené sprchy. Ministryně financí Janet Yellen jim oznámila, že jestli ten strop zadlužení nezruší nebo alespoň nezvednou, tak USA nebudou schopny v říjnu obsloužit své vládní dluhy, čili v podstatě dojde ke státnímu bankrotu. Znamená to tedy, že USA nad hladinou, aby ještě nezbankrotovaly, drží jen nové dluhy potřebné na splátky těch starých, neboť ze státních výnosů jim už na splátky nezbyde. Že je americká dluhová politika dlouhodobě neudržitelná, je jasné každému, toto však znamená, že ten obávaný bod zlomu není před Amerikou, nýbrž že už ho překročila, což je daleko výraznější projev hroucení impéria než scény z Afghánistánu.
Koukneme-li se na čísla o zadlužení federální vlády, tak Rozpočtová kancelář Kongresu předpovídá, že roku 2022 bude dluh o 40 procent vyšší než roku 2019 ve výši 24,3 bilionů dolarů a roste tempem, jakému by nestačil ani růst čínské ekonomiky, natožpak té americké. Podle MMF je letošní poměr dluhu k HDP 109 procent, tj. stav odpovídající zemím obvykle nuceným se prodat do „dluhového nevolnictví“ záchranných institucí. Ukončení Afghánské války, která je stála za 20 let 2 biliony dolarů, se za těchto okolností jeví jako velice drobné opatření, které s celkovou situací nehne.
Navíc, jestli se někomu nedaří ekonomické zotavení z pandemické deprese, tak je to právě Amerika. A záchranná opatření založená na tisku nových peněz demotivují mnoho lidí, aby si hledali práci, ač by je podniky potřebovaly, a americké investory spíše vyhání do zámoří, dost jich i do Číny. Devastuje to i důchodové fondy, boří obchodní bilanci a podlamuje postavení dolaru jako světové měny. Ale trochu času si tím koupí. Zatím ale není moc vidět, že zrovna Bidenova administrativa, by ten čas ke skutečně funkčním opatřením uměla využít.
Ta naopak nepolevuje v různých sankčních režimech včetně obchodních restrikcí na některé čínské podniky, na kterých daleko více prodělává Amerika sama a více se tím urychluje ústup Ameriky z pozice globálního hegemona, než se zpomaluje vzestup mocností představujících multilaterální světový řád.
Taková situace však naprosto převrací světové ekonomické prostředí. Až dosud učebnice investičních kalkulací učily, že investor by měl stanovovat míru požadované výnosnosti investice podle rizika, jaká představuje. Vycházet z návratnosti tzv. „bezrizikových“ aktiv a pak podle různých postupů započítávat ratingy rizikovosti země, do které investuje, rizikovost oboru, do jakého investuje, a dalších rizik.
No a tím „bezrizikovým“ aktivem, od kterého se všechny ty požadované výnosnosti začínají počítat, jsou už řadu generací americké státní dluhopisy. A jako země, jejíž rating je vysoký a riziko investování v ní nízké, od které všechny výpočty začínaly, než se začalo s přirážkami za další rizika, byly právě Spojené státy. Jakékoliv zvýšení rizika investování v USA tedy snižuje ochotu investovat po celém světě, a jakékoliv zvýšení rizikovosti amerických státních dluhopisů vyděsí investory celého světa. Zdraží celému světu úvěry a utlumí všechny aktivity, které by mohly přinést ekonomické oživení.
A ta nejistota se už projevuje. Penzijní fondy tradičně prahnou po nejméně rizikových aktivech, jako jsou např. státní dluhopisy těch dluhově nejspolehlivějších zemí. A největším světovým penzijním fondem je japonský GPIF. Ten míval ve svém portfoliu 47 procent amerických federálních dluhopisů – tzv. pokladničních poukázek – a za dvanáct měsíců letos v březnu už jich bylo jen 35 procent. Novější čísla nejsou známa, a co s nimi udělá reakce na přiznání Yellen, že mají blízko k bankrotu, není už vůbec jasné.
Největším držitelem amerických státních dluhopisů je tradičně Čína. Ač ji rádi někteří obviňují, že by nejraději dolar podlomila, určitě to není pravda. Jakékoliv poškození dolaru znamená pro Čínu snížení hodnoty jejích aktiv, a to nejen uložených v amerických státních dluhopisech, nýbrž i ve všemožných investičních a obchodních podílech po celém světě. Také, pokud se Čína chce amerických dluhopisů či jiných v dolarech denominovaných aktiv zbavovat, musí tak činit jen velice mírným tempem, jinak jim srazí cenu a znehodnotí své, do nich uložené bohatství.
Přesto jich Čína od května do června rozprodala za 16,5 miliardy dolarů. Ale pořád jí 1,062 bilionu dolarů zůstalo. Že je tedy bude chtít sice opatrně ale přeci rozprodávat, je jasné. Zatím je prý rozprodávala celé léto. Rusko svou ekonomiku od dolaru odpoutává už delší dobu a raději přechází na vyrovnání v jiných měnách včetně té čínské.
Hlavním pilířem postavení dolaru byly ropné země ze Středního východu. Ty se ale v důsledku těchto událostí i událostí jako Afghánistán začínají poohlížet i po jiných možnostech, což kdyby nabylo velkého rozsahu, by mohlo být pro postavení dolaru a amerických státních financí katastrofické.
Možná by si ale někdo mohl myslet, že soupeři USA v geopolitickém zápase takový vývoj vítají, ale musí to dělat starosti i jim, stejně jako jim dělá starosti americký krach Afghánistánu více, než aby z něj měli radost.
V roce 2008 krach ne moc významné americké banky uvrhl celou světovou ekonomiku do sedmileté finanční krize, na které prodělali všichni. Proto to, co by mohlo přijít teď, jestli se americká ekonomika položí stejně, jako to udělala před 20 lety Dvojčata, také děsí všechny.
Karel Pavlíček, zvláštní komentátor CMG v Praze
