Ani špatné, ani dobré, nemožné
Pojem asimilace byl dlouho silným argumentem ideologů masové imigrace nebo spíš lží, kterou elity chtěly nalhat etnickému obyvatelstvu, že za pár let se tisíce nebo dnes už miliony kolem Saint Denis promění ve Francouze, v Němce atd. Dojemným dokazovacím materiálem této teze sloužily případy typu Édith Piaf, jeden dobrý pařížský kadeřník arabského původu, úspěšně asimilovaní populární televizní moderátoři apod.
Jistá část pravicových autorů i proimigračních elit stále operuje možností asimilace imigračních mas, intuitivně se něco takového pod vlivem dojemných ojedinělých případů domnívá i velká část obyvatelstva evropských zemí. Jádro liberálních elit, které je posedlé vizí rychlé destrukce národního principu a suverénních států, však asimilaci opustilo. Dnes mainstreamová média, která liberální ideologové přímo nebo nepřímo ovládají, v různých podobách hlásají multikulturalismus a integraci komunit, tedy ne asimilaci, ale soužití různých kultur na jednom území. Globální liberální ideologie to vydává za pokrokovější a spravedlivější, jeden důvod tohoto posunu obvykle uniká, asimilace, ať se zdaří nebo nezdaří, vyžaduje dlouhou dobu, často několik generací a úsilí státních struktur asimilovat nové příchozí. Liberální ideologie a globální kapitalismus nemají čas se zabývat něčím takovým a nakonec jim o asimilaci vůbec nejde, jde o rychlou destrukci národních států a jejich suverenity, pokud by se asimilace podařila, nebylo by to v jejich zájmu. Např. ve Francii a v Německu jsou největšími advokáty národních principů a identity právě dobře asimilovaní imigranti.
Filosof Alain Benoist v Il Manifiesto analyzuje možnosti asimilace nově příchozích. V jistých kruzích se opakuje tvrzení, že asimilace udělá z imigrantů Francouze, jako tomu kdysi (ze Španělů, Italů, Němců a jiných Evropanů) a problém je vyřešen. Tento názor zastává i (pravicový) Causeur a spousta talentovaných autorů, např. Raphael Doan (Sen o asimilaci, od antického Řecka do dnešní doby). Někteří autoři namítají, že imigranti nejsou asimilovatelní, jiní odmítají asimilaci, protože nutně implikuje metisáž kultur. Jsou to velmi rozdílné názory, ale v jejich jádru převládá domněnka, že asimilace je možná, třeba jenom teoreticky. Asimilace je universalistický koncept pocházející z osvícenské filozofie, předpokládá, že všichni lidé jsou stejní. Aby zaniklo vědomí příslušnosti k původní komunitě, jednotlivec se od ní musí separovat, Imigrantům se nabízí tato logika: konvertujte se v individua, chovejte se jako my a budete plně uznáni za rovnocenné, protože v našich očích rovnost znamená stejnost. Vzpomeňme Stanislase de Clermont-Tonnerre z roku 1789: „Židům musíme dát všechno, co dáváme jiným individuím. Židy musíme odmítnout jako národ“. (Židé se tohoto vydírání nelekli, naopak nevzdali se národního principu a udrželi se dodnes). Macron říká totéž: „Racionální svobodné individuum na prvním místě“. Raphael Doan velmi zřetelně: „Asimilace je proces permanentního požadavku, aby se cizinec stal společníkem.… Kdo se chce asimilovat, musí abstrahovat od svých kořenů.“ Cizinec musí přestat být jiným, aby se stal stejným. Emigrovat znamená změnit svoji genealogii. Ovšem asimilovat se na hodnoty republiky, to nic znamená. Asimilovat se, to znamená přijmout jinou kulturu, historii a sociabilitu, vztah mezi pohlavími, kulinární a oděvní kód, konkrétní způsob života a myšlení. Dnes drtivá většina imigrantů jsou nositeli hodnot, které jsou přímo kontradiktorní hodnotám evropské etnické populace. Když jim nabídneme integraci, jednoduše zapomeneme, že hodnoty nejsou obchodovatelné (záležitost, kterou má západní společnost ovládaná logikou zájmů, největší problém pochopit).
Asimilace není ani dobrá, ani špatná, prostě není možná. Principiálním důvodem je fakt, že můžeme asimilovat jednotlivce, ale nemůžeme asimilovat komunity, obzvlášť když reprezentují 20%-25% populace. Colbert vyvinul velké úsilí, aby pofrancouzštil americké indiány, zjevně se to nepodařilo. Ve Francii vrcholily asimilační snahy ve třetí republice, levicoví republikáni se snažili, aby „divoch“ poznal výhody pokroku. Třetí republika byla velkým pedagogem, všechny instituce (církev, armáda, strany, odbory), které v minulosti usnadňovaly integraci a asimilaci, se nacházejí v krizi. Církev, rodina, instituce nic nepředávají. Škola, kde převládá program pokání nad minulostí, nemá kromě hanby za minulé činy, co by předala. Asimilace předpokládá vůli ze strany moci a přání asimilovat se od příchozích. Dnes neexistuje ani první, ani druhé. Macron řekl v Expressu: „Pojem asimilace neodpovídá tomu, co zamýšlíme dělat“. Na druhé straně, jak může být pro příchozí atraktivní francouzský model, když Francouz nechce nic vědět o své vlastní historii a omílá mea culpa za to, že existuje. Co může nově příchozího z toho svést, co ho může vzrušovat a přivést k účasti na naší historii. V asimilačním modelu se předpokládá, že asimilace graduje od generace ke generaci, ve Francii nastává něco opačného, dokazují to všechny průzkumy. Imigranti poslední generace se cítí nejvíc vzdáleni od všeho francouzského, domnívají se, že šaria má prioritu nad francouzským zákonem.
Anglosaské země nebyly poznamenány jakobinismem, jsou vstřícnější k existenci komunit. V USA na rozdíl od Francie imigranti všeobecně necítí animozitu vůči zemi, kam přichází, většina z nich se chce stát Američany a ústavní patriotismus udělá ostatní. V Asii neznají pojem asimilace, v konfuciánské zóně se člověk občanem rodí, nelze konvertovat, z toho důvodu Čína a Japonsko odmítají imigraci a minimálně naturalizují, někteří Evropané, kteří získali japonskou nebo čínskou příslušnost, nikdy nebudou považovány za Japonce nebo Číňany.
