Běloruský Šavel
Vidlák: Tak už to nešlo déle tutlat a poté, co si o tom cvrlikali i vrabci na střeše, naše vždy pravdomluvná média musela pustit informaci o tom, že zadržený Beloruský revolucionář Raman Pratasevič měl v televizi pěkný dlouhý rozhovor na téma odboje proti Lukašenkovi, vměšování cizích států do běloruských věcí a podobně.
Myslím, že nejhorší na celém videu je to, že novinář/bojovník vypadá dost v pohodě. Dokonce se chvílemi usmívá. Mluví jasně, srozumitelně, hlas se mu netřepe, přiznává se hladce, rychle čistě. Mluví o tom, že teď už Lukašenka chápe, že pochopil v čem udělal chybu, že už nechce dělat hrdinu, naopak chce mít jednou rodinu. Dalo se najít jediné – drobné oděrky na rukách.
Porovnejte to s Miladou Horákovou. Ta byla dle naší pravdy a lásky v podobné situaci. Podali si jí podobní vyšetřovatelé, vynucovali si na ní podobné přiznání. Akorát ta paní vzdorovala poněkud víc než Raman. Sice jí také donutili přiznat ledacos, ale takhle vzletně a lehce to neříkala.
Zdá se, že Raman k hladkému přiznání a vyzrazení všeho nepotřeboval měsíce spánkové deprivace, obešlo se to bez mlácení, bez skřipce i palečnic. Stačila pouta na rukou, která se používají vždycky, když se převáží vězeň. Obešlo se to bez hladu a žízně. Stačil týden a kousek a bojovník proti tyranovi už nemá co by dál ještě řekl.
Zdá se, že stačilo Ramanovi vysvětlit, že nemá šanci. Že se na jeho podporu v EU maximálně semknou, ale jinak už nic. Nikdo nebude ani šturmovat na Minsk a všechny sankce už byly uplatněny dávno předtím, než poslali stíhačku, aby doprovodila jeho letadlo. Že Lukašenkovi jsou nějaké ojrovýhružky ukradené.
A pak dali Ramanovi budoucnost. Chtějí po něm, aby se stal Šavelem. Aby se z velkého bijce za demokracii stal velký bijec za Lukašenka. Řekli mu, že pokud se pěkně přizná, pokud nebude dělat potíže a řekne všechno co ví, tak bude mít i šanci se oženit a mít děti. Že prostě ve svém životě udělá přerod a stane se novokřtěncem. Ze Šavla se stane Pavel. Z bijce křesťanů se stane ten největší misionář.
Takhle se to dělalo a dělá. Fridrich Paulus se také stal vysokým funkcionářem ve Východním Německu. Moravce také dostali Němci na svojí stranu nikoliv mučením, ale naučnou okružní jízdou po německých úspěších. Z čecha tak udělali kvalitního nácka. Bohuslav ze Švamberka také bojoval proti Žižkovi u Sudoměře, aby se po čase stal vrchním táborským hejtmanem.
Rozumný diktátor si ze svých nepřátel nedělá mučedníky. To by totiž mohli inspirovat k odporu, mohli by svým příkladem táhnout jiné. Rozumný diktátor si z nepřátel udělá přátele. A mám pocit, že jsme to právě všichni viděli.
Raman se bude objevovat v televizi a bude mít šanci na stále delší rozhovory. Pak mu povolí i přímý přenos. Pak ho nechají odpovídat na otázky zahraničních novinářů. A pokaždé po povedeném rozhovoru mu usměvavý vyšetřovatel něco dalšího slíbí. A za rok… možná i dřív bude Raman Lukašenkem omilostněn, stane se redaktorem běloruské státní televize a bude se bít za svou vlast s Lukašenkem v čele. A bude moci žít. Neshnije v base. Bude moci mít tu rodinu, děti, bude vzpomínat na bláznivou dobu svého mládí a postupně si Velkého bratra zamiluje. Zjistí, že Lukašenko je sice samovládce, ale dá se s ním vyjít. Že sice není demokrat, ale drží slovo. Že sice Ramana nenechají vycestovat, ale jinak ho nechají na pokoji.
A pokud by se to Ramanovi úplně nelíbilo, má druhou alternativu. Shnít v base a mít nad sebou damoklův meč v podobě trestu smrti. A vědět, že tam za hranicemi na něj za chvíli bude myslet už jen rodina. Že jeho mentoři už si našli jiného Prataseviče, aby bojoval proti Lukašenkovi. Že má jen malou šanci, že ho Lukašenko pustí podobně jako Putin pustil Pussy Riot. Že může tak maximálně držet hladovku jako Navalný, ale bez dalšího smyslu.
Osobně bych si myslel, že Raman si po pár školeních myslel, že hrát si na hrdinu je vlastně hrozně cool a in. Myslel, si, že mu nic nehrozí. Myslel si, že je t vlastně jen taková hra. Teď zjistil, že to moc legrační není a rozhodl se, že si na hrdinu hrát nebude. Že má větší šanci s Lukašenkem než proti němu.
