Bez práva nastupuje jen bezpráví. To chceme?
Jana Zwyrtek Hamplová: Už jednou se v této zemi utíkalo před právníky.A to šlo „jen“ o peníze. O dávné historii raději nemluvit – tam šlo zase o životy přímo. Dnes se opět právníci obcházejí, a dokonce padlo, že by v tuto dobu měli někam zalézt. Spílá se jim, když upozorní, že se „znásilňují“ zákony, porušuje Ústava, a že stát neplní ani základní povinnosti, které má.
Rozhodují nám tu ale bohužel právní amatéři, a to tak, jak se jim to v tu chvíli hodí, bez ohledu na právo, a jakkoli by se to zdálo nedůležité v době, kdy se řeší zdraví lidí, opak je pravdou. Jak rezignujeme na právo, vyklízíme pole pro bezpráví, což bychom si asi nejvíce uvědomili až tehdy, kdyby se nás to osobně dotknulo – třeba právě ohledně onoho zdraví. Nebo až by se z toho „kašlat na zákony“ stal běžný zvyk. To, že tu čelíme jednomu viru, přece neznamená, že jsme škrtli zákony, že jsme zapomněli, že máme nějakou Ústavu, že máme nějakou Listinu základních práv a svobod, nějaký právní řád… Politici si zkrátka nemohou dělat, co chtějí jen proto, že lidé jsou vyděšeni, a nemají už sílu vzdorovat.
Proč je právo i v těchto měsících důležité? Naopak – právě v těchto měsících!
Třeba proto, že jde mimo jiné o zajištění všeobecné zdravotní péče, na kterou má každý z nás právo. Jenže v těchto měsících pouze teoreticky. Všeobecná lékařská péče se zanedbává, respektive odkládá, řeší se jen jedna diagnóza, odkládají se sice nikoli akutní, ale důležité operace i lékařská péče, o prevenci (mimo covidu) nemluvě, a i to bude stát mnoho lidí život. To se děje přesto, že tu máme všeobecné zdravotní pojištění, z něhož řada věcí vyplývá, a to i státu, který má v tomto směru řadu povinností. Neplní je, a považuje ono neplnění v těchto měsících za samozřejmost. Není to však vůbec samozřejmost. A už to trvá skoro rok. Namísto posílení vybavení nemocnic (hlavně pro diagnózu zápalu plic, která se spojuje s covidem nejčastěji), pořídil raději zbytečnou a nákladnou polní nemocnici, a namísto aby finančně motivoval a odměnil personál zdravotnických zařízení, po roce pláče, jak máme personální nouzi. Desetimilionový národ pokládá na lopatky pár tisíc nemocných, a všichni se tváříme, jak je to dopad covidu. Ne – ten jen tvrdě odhalil, jak na takové situace nejsme připraveni, a hlavně jak na ně neumíme logicky a moudře (a zákonně!) reagovat. Blamáž s „uzavřeným jarem“, zcela otevřeným létem, a pak šok, že ono se asi přece jen něco děje, to jen dokládá. Ostudu s očkováním a nedostatkem vakcín snad není třeba připomínat, večírkové a fotbalové akce celebrit také ne, zákaz některých léků je nepochopitelný… a tak dále a tak dále. (Kdyby starosta malé obce vyhodil peníze stylem ála ona nemocnice, postaví ho před soud. Tam „nahoře“ se to přejde. Sto milionů sem, sto milionů tam….)
A k tomu všemu přistupuje právní balast. Který, jak vidno, neobstojí po dnešku ani před běžným soudem.
Ta nařízení a opatření se píší asi na koleně, a pak to s nimi tak dopadá. Část jich zrušil Ústavní soud, když prohlásil uzavření maloobchodů a služeb za protiústavní, přičemž řekl, že vlastně proti mimořádným opatřením zase až tak moc nemá, ale kdyby byla alespoň slušně odůvodněna, když odebírají lidem základním svobody. Třeba podnikat ve svém majetku a živit se vlastní prací.
A tak můžeme pokračovat. Dětem se bere vzdělání – je to v pořádku? Soud dnes řekl, že ne, a přikázal jednomu gymnáziu, aby pokračovalo ve výuce, protože zavření střední školy bylo protiústavní. Sportovcům se zakazuje sport. Je to v pořádku, když jde třeba o hru dvou tenistů přes síť, nebo vyjetí na kopec na lyžích vlekem? Odepírá se nám důstojně se stravovat, pečovat o sebe, v úvahách politiků se občas přestává vnímat naše soukromí a lékařské tajemství… Lze to? Je to legální? Když někdo umírá, ani nejbližší rodina za ním nesmí. Je to v souladu s právem na rodinu? A nese to vše skutečně odpovídající výsledky?
A to ještě nevíme, co se bude dít s pandemickým zákonem, který nám tak trochu obchází nouzový stav, a je tak účelový, že více účelový být nemůže. Ač je vydáván za úspěch, je to prohra pro principy právního státu – to, jak spatřil světlo světa, a co se s ním můžeme nadít.
To, že soudy rozhodují nadále nezávisle i v takto sledovaných věcech, je paradoxně pozitivním důkazem o tom, že nejsou pod taktovkou politiků, jak občas někdo tvrdí. Tedy právní stát zatím mrtev není.
Jen by měl zafungovat trochu dřív – už v tom, co se politikové rozhodují páchat, protože oním znásilňováním práva nám všem neuvěřitelně škodí. A nehovořím jen o financích, i když i na ty jistě jednou přijde řeč. Hovořím o chaosu, který vyvolávají, o tom, že ve změti protiprávních, protiústavních, nelogických a někdy trapných opatřeních se ztrácí ta rozumná, která by opravdu měla být přijata, a měla by fungovat. Protože ta dosavadní evidentně nefungují.
Tento chaos popírá samu základní zásadu práva, a to tu, že právo má být předvídatelné. Když včera platilo něco jiného než dnes, a zítra možná nebude platit to, co bylo kdysi rozhodnuto, protože soudy to zrušily, a nouzový stav nám sice končí, ale máme tu nový pandemický zákon, který ho tak nějak nahrazuje, ovšem jen za předpokladu, že ho schválí senát… A co když ho neschválí?
Svatá prostoto… Nebo možná raději všichni svatí?
Trvejme proto na tom, aby politikové museli dodržovat a ctít zákony tak, jako my, běžní lidé. A to i při vytváření zákazů, příkazů, nařízení, omezení, povinností…. A když neví, jak na to, aby nepřekročili hranici ústavnosti, aby to s právníky předem probrali. Protože co skutečně nepotřebujeme v době nekontrolovatelného viru, který si dělá, co chce, a ohrožuje naše zdraví, tak jsou to stejně nekontrolovatelní politikové, kteří si ve stejné době taky dělají, co chtějí, na nic se neohlížejí, a těmi protizákonnostmi ohrožují samu podstatu právního státu. To když vytvářejí svým občanům chaos a oprávněný pocit bezpráví, nebo chcete-li to lidsky, právní džungli. V ní taky sice platí chvíli právo silnějšího, stejně jako v tom pralese, ale jen dočasně. Protože jim to tak snadno neprochází. A děkujme za to. Zákony se musí ctít vždy, o to více v době ohrožení. Jsou obranou proti oné džungli. A diktaturám všeho druhu.
Proto nad nimi nemávejme rukou. Mohla by nás z té četnosti začít bolet – a pozor – to dnes není akutní péče.
