Cesty se protáhnou
Jindřich Kulhavý: Nedávno byl na Seznamu uveřejněn rozhovor s ředitelem automobilky Audi týkající se elektromobility. Němci stoji v čele pokusů zlikvidovat automobilový průmysl v podobě, ve které jej známe, což je tak trochu paradoxem při vědomí, že právě pro naše západní sousedy je toto odvětví tak potřebné a úspěšné.
Dotyčný člen managmentu vcelku s ledovým klidem přiznal, že si lidé budou muset zvyknout, obrnit se klidem a trpělivostí. Jako příklad si vzal cestu z Německa na Azurové pobřeží ve Francii. V nynější době a při vzdálenosti cca 1200 km lze cestu zvládnout dieselovým autem s jedním mezitankováním za zhruba 10 hodin. Šlo by to mnohem rychleji, nebýt ekologických nastavení maximální povolené rychlosti v Rakousku, Švýcarsku, Itálii a Francii. Německé autobahny mají pořád místy neomezenou rychlost, takže se můžete řítit třístovkou. To ale nikdo nedělá, většinou se pohybujete mnohem pomaleji, máte li však dobré auto, těch 200 km za hodinu je dobrá cestovní rychlost. Přesto se díky dalším zemím pod těch 10 hodin moc nedostanete.
S elektroautem je to jinak. I sebelepší vozidlo s maximální kapacitou baterií, například Porsche Taycan, nemá dojezd blížící se dieselovém či benzínovému autu, to ani při úsporné jízdě. Při svižnější, které jsou některé elektromobily výjimečně schopné, je jejich dojezd rapidně kratší, než udávají manuály. Takže jak uvedl pan ředitel, budete muset minimálně na této trase 3x až 4x dobíjet. Navíc musíte plánovat cestu dle dobíjecích stanic a doufat, že budou volné a k dispozici zůstanou ty s rychlonabíjením. Zároveň je třeba doufat, že kapacita nabíjecích stanic bude stále dostatečná a rozvodná síť nebude kolísat, či při cestě v zimě nenamrznou vrtule větrných elektráren, jako se stalo nyní v Texasu. Pokud se tyto předpoklady nenaplní, cesta k pobřeží Vám bude dle jeho slov trvat i několik dní. A k tomu je potřeba změnit myšlení a přístup k cestování. Upřímně řečeno, cestou na dovolenou či při pracovní cestě ztratíte místo 12 hodin třeba dva dny. Dokážete si to představit? A to se ještě neví, kam se vyšplhá cena elektrické energie.
Pan ředitel totiž zároveň předpokládá, že dojde k další změně. Tou je opuštění velkých a těžkých bloků baterií s tím, že si lidé zvyknou popojíždět po kratších vzdálenostech a dobíjet vlastně při každém zastavení. To už je úplná fantasmagorie. To je jako kdyby se prodávali mobilní telefony, které vydrží v provozu 20 minut a Vy byste je dobíjeli všude, kde byste se zastavili. V tramvaji, frontě na zmrzlinu, autě, metru, na poště. Jen proto, aby Váš mobil vážil třetinu toho proti tomu, jakou hmotnost má nyní. Byl by sice lehoučký, ale jaksi k ničemu.
Budoucnost elektromobility je za stávajících podmínek vytvářena uměle a slepě. Jistým světlem na konci tunelu jsou vodíkové palivové články. Vědcům se daří spoutat výbušnou energii tohoto plynu a z plynného a tekutého vodíku přechází na nové skupenství, tedy na pastu, v níž vodík hraje významnou roli. Pokud tedy lze doufat v jistý pokrok od spalovacích motorů, pak se zdá, že stávající snaha o přechod k dosud proklamované bateriové elektromobilitě je slepá cesta a vodík naopak reálně perspektivní. Doba potřebná k možnému praktickému využití však ještě plyne a bude chvilku trvat. Zachovat spalovací motory dalších pár desítek let je tedy potřebné a nezbytné. Ptáme se, proč bychom se měli vracet v uvažování o cestování na počátek minulého století, když s výhledem do vodíkové budoucnosti lze dosáhnout za pár let na vlastnosti moderních vozidel blížících se těm, na které jsme zvyklí nyní? Jde o pouhý rozmar elit a jejich snahu omezit nás v pohybu. Nechceme cestovat na vzdálenost 1200 km několik dní. Nechceme tyto elity a jejich omezování nás všech.
