Co unaví i nosorožce
Lu Lina: Jsem unavenej. Pandemické stanné právo už trvá v různých podobách rok a půl, půlka národa napíchaná, většina té druhé přirozeně promořená, nakažený jdou spočítat na prstech a většina z nich si toho ani nevšimne. Ovšem konec přesto v nedohlednu.
A právě z toho jsem unavenej. Z toho zjevnýho nekonečna. Jaký čísla jsou teda ty správný? Kdy nám vrchnost dovolí sundat náhubky a zruší i zbytek té imbecilní buzerace? Kdy se život vrátí do normálu? Řecká abeceda má 24 písmen a po roce a půl mutací jsme u čtvrtýho. A s každou další mutací se buzerace jaksi automaticky prodlouží. Musíme být prý opatrní. Nemám nic proti opatrnosti, ale tohle není opatrnost, tohle je už delší dobu čistá demence.
Jakousi nadějí bylo dlouho očkování. I podle síly masáží užitých státem a médii k jeho propagaci. Uděláme tečku. „Prima,“ říkali jsme si doma, „chtějí udělat tečku. Tak hlavně rychle.“ Bylo nadějí i pro nás, co se z nějakých důvodů očkovat nechceme. Že zblbnou dostatek lidí aby dělali korporacím zdarma pokusné králíky, což spolu s přirozenou promořeností dá dohromady kouzelný číslo, který způsobí, že se proroci apokalypsy uklidní, přestanou buzerovat a dají pokoj.
Jenže nedali. Buzerace trvá, její konec stále v nedohlednu a místo pokoje začínají tlačit třetí dávku. O konci nošení roušek a dalších ptákovin hrobové ticho. A i když je třeba někdy milostivě povolí sundat, třeba za podmínky, že incidence bude půl roku trvale na hodnotě 0,01 nakaženého na sto tisíc, je už teď stoprocentně jisté, že jakmile v budoucnosti někdo v tramvaji do Nuslí kejchne, zase nám je všem okamžitě na neurčito nasadí.
A začnou opět vyšilovat. A i když už nakrásně třeba nezavřou putyky, školky ani šroubárny, začne to všechno znova. Light verze. Testování, dodržování pěti nebo kolika er a cpaní grafů, čísel, vakcín, mrazáků s mrtvolama a hluboce lidských příběhů. A očkování. U toho bych se rád zastavil.
Nemám s ním žádný problém, nejsem jeho odpůrcem a rád připouštím, že očkování obecně má jistě svojí hodnotu. A za jiných okolností, mám na mysli především fakt, že nám momentálně vládnou globální smrdutí opossumové za pomoci lokálních mediálních tuplovaných opossumů, bych si to možná i nechal píchnout. S čím problém mám je to, jakým způsobem do nás to očkování tlačí, dále s nezodpovězenými otázkami kolem vakcín a hlavně se způsobem s jakým se nakládá s těmi, co se očkovat nechtějí. S „odpírači.“
Přijde mi skutečně fascinující, že čeští novináři mají mimořádně citlivé receptory na sebemenší porušení „lidských práv“ všude možně, třeba v Rusku, Bělorusku či Afghánistánu, ale práva lidí u nich doma jsou jim šumák. Jde přitom i o jejich práva, taky tady žijou. Navalného v ťurmě jen ofoukne průvan a tady se čtrnáct dní v kuse řeší, kdo to okno otevřel, na čí rozkaz, jestli účelem bylo jeho usmrcení, jaká jeho nezadatelná práva to porušilo a jestli by se nemělo svolat mimořádné shromáždění OSN.
A když se masivně, po celém „demokratickém“ světě včetně Česka právě teď masivně porušují lidská práva neočkovaných, diskriminují je, vyhazují z práce, nepouští do restaurací nebo jim zakazují cestovat, to nikoho z těch pilířů lidských práv zjevně nepálí. Soudím tak z toho, že se o tom nepíše, nemluví, nediskutuje u Moravce, generál Pavel to z Kavčích hor co dva dny rozhořčeně netepe a ani Vystrčil se neozývá.
A nejenže se všichni tváří, že se to neděje, dokonce jim to přijde v pořádku a vesele se na tom podílejí. Neuplyne hodina, aby média – v čele s veřejnoprávními, jak jinak – nějakým zajímavým způsobem nepranýřovala „odpírače.“ A nedělala z nich tupce, pravicové extrémisty, proruské zaprodance, venkovské balíky či původce smrtící nákazy. Atmosféra hysterie už není moc daleko bodu, kdy se objeví první požadavky na vyhnání těchto nesolidárních asociálů z vakcínového ráje.
Na věci nic nemění fakt, že mnoho z nich jsou skutečně tupci. Tupec má totiž úplně stejná práva jako akademik. Kromě toho i akademik může být tupcem, pěkné příklady existují. Ústava zná pouze jednu kategorii lidí – občané. Mimochodem, ústava. Zajímavé čtení. Doporučuju. Její součástí je Listina základních práv a svobod a v ní se například píše, že: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví…“ a pak taky ještě „každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.“ Tečka. Nic dalšího tam k tomu není.
Existuje sice pandemický zákon, nicméně to všechno, co nás nutí dělat v rámci virového náboženství – například nošení respirátorů – je nám nařizováno formou „mimořádných opatření.“ A sebemimořádnější opatření má do zákona fakt daleko. Nevím, nejsem právník a mohu se tedy mýlit, nicméně logika mi velí, že jsem momentálně zcela zjevně nucen v řadě forem činit něco, co mi zákon neukládá.
Nebudu pravděpodobně sám, koho tento či jiný drobný právní problém v souvislosti s „pandemií“ pálí, a skutečně bych ocenil, kdyby mi to někdo řádně osvětlil. Média, politici, nějaká moudrá televizní mluvící hlava. Jako úplnému tupci, co například zarputile nechápe, proč se stále mluví o pandemii, když zatím v žádném okamžiku nebyly naplněny stanovené parametry jejího vyhlášení.
Třeba ČT, která má zákonnou povinnost zvyšovat moje právní vědomí. Na rozdíl ode mě, jenž svojí státem i ČT opakovaně deklarovanou povinnost nosit na hubě hadr zatím nikde v zákonech nenašel.
Jak to teda je, je ústava nejvyšší právní norma státu nebo kus hajzlpapíru? Proč soudy jak na běžícím páse všechna ta mimořádná opatření furt ruší a proč vláda na ona rozhodnutí soudů stále zvysoka dlabe? A hlavně, proč žádný z těch, co je tak strašně pálí práva afghánských žen, do toho všeho nevěřícně nešťourá? Proč nestojí reportéři ČT 24 hodin denně před vládníma budovama a nekladou těm, co z nich vycházejí místo nás furt dokola tyhle a další otázky?
Sám si rovnou odpovím. Protože místo toho, aby za mě kladli otázky, co se sami nabízejí, tak buďto kladou otázky, co nikoho nezajímají, nebo jsou sami přímo členy stejné sekty jako oni a nadšeně šíří její evangelium. Který si s otázkama tohoto typu, ostatně jako každé náboženství, zrovna dvakrát nerozumí.
A protože velká i střední média mlčí, je to zase jen na nás, drobných dezinformátorech. Takže ještě jednou: nenechat se očkovat je právo. Stejný jako právo na svobodu slova. A práva málokdy padají z nebe. Musí se za ně bojovat. Furt dokola. Jinak vám je pod nějakou vznešenou záminkou postupně vezmou. Vlády tyhle tendence prostě mají. Fašistický i demokratický. Přesně tak, jako se to děje teď. I s tou svobodou slova.
A novináři tu původně byli mimo jiné od toho, aby tyhle práva pro lidi hájili. Senzačním odhalováním případů, kdy se jim je někdo, třeba takhle zajímavě mičurinským způsobem, pokouší vyfouknout. Ano, taky mi to dneska zní naprosto neuvěřitelně, ale tohle kdysi novináři fakt dělali.
Mojí existenciální tíseň pak dál prohlubuje i podivná česká potřeba dodržovat vládní pravidla, byť byla sebeimbecilnější a vyhlásil je někdo jako Heydrich. Přijdu do Globusu, a tam všichni do jednoho v respirátorech.
Ovšem každá mince má dvě strany, takže pak přijdu do malýho krámu na vesnici a tam všichni bez nich. I v hospodě. Na pile. V kancelářích. Ve firmách, kam nejezdí natáčet televize. A tíseň maličko ustoupí. A je jen potvrzením absurdna, ve kterým žijeme, že ve Varech na festivalu jsme všichni viděli, že na vlastní pravidla kašlou i ti, co nám je nutí.
Takže mám řečnickou otázku, vlastně dvě: není čas stupidní pravidla, který minimálně polovina národa stejně nedodržuje a na epidemické válečné frontě se přesto nic neděje, konečně zrušit? A co Velká Británie, co je zrušila před měsícem, už tam všichni umřeli?
A moje tíseň taky vždycky ustoupí, když si přečtu něco takovýho. Že navzdory tomu šílenýmu tlaku pořád existujou lidi, co se chovají normálně. Normální rodiče, normální děti, normální učitelé, normální ředitelka školy. Normální lidi, co už jim to všechno leze krkem a co našli odvahu pokusit se se zešílevším státem a jeho užitečnými idioty bojovat.
Vzbouřenci proti systému z Vraného nemůžou nikdy vyhrát. Takový Leonidas měl u Thermopyl se svojí stovkou Řeků proti milionu Peršanů o dost větší šanci na vítězství, než mají oni. Zválcujou je. Ale přesto se pustili do boje. Vyvolává to jiskřičku naděje.
Ředitelka se nechá radši vyhodit, než aby hrála hru na kovid. Učitelky odmítají učit. Rodiče odmítají nechat děti testovat jak laboratorní myši. V děsivé soudružské jednotě ostatních škol i rodičů v dodržování debilních pravidel jde o naprostou senzaci.
Moc se mi líbí tamní starosta, zjevně je o výraznou, svobodomyslnou individualitu se silným sklonem k liberalismu, která se svojí obcí přímo žije Cituji:
Nabídli jsme jim i testování ze slin. Není to vůbec žádná zátěž. Je to úplně normální věc, kterou dodržuje celá republika. Neznám žádnou další školu, která by to podobným způsobem odmítla. Pravděpodobně budeme jediní v republice.
Ne, není to úplně normální věc, je to debilita, a to, že „celá republika“ kromě pár lidí z Vraného dodržuje debilitu, je tragédie.
A co média, hledači senzací a ochránci svobod a práv? Sjíždějí se do Vraného po celých hejnech a zpovídají stále dokola unikátní vzbouřence, líčí jejich motivaci, situaci a rozebírají to ve studiích? Nikolivěk. Všichni, kromě Novinek, všechna čest, se tváří, že se to nestalo. Všichni ředitelé si podle nich každý večer před spaním zálibně listují v ministerských manuálech, všichni očkovaní učitelé je nadšeně dodržují a všichni žáci se za potlesku rodičů nadšeně testují, rouškují, a očkují.
Kupříkladu Česká televize má místo senzační rebelie ve Vraném ve zprávách radši reportáž „Podzimní Krkonoše lákají na slevy.“ Ovšem přitom pouhý den předtím nás kupodivu obsáhle informovala o rebelii několika zjevně ještě stále životně dezorientovaných podivných existencí, co se kvůli právům kuřat spojili řetězem u vrátnice agrofertích jatek.
Není pravděpodobně rebelie jako rebelie. Některé jsou asi důležitější než jiné.
Tohle by unavilo i nosorožce.
