Covidový obrat o 180 stupňů. Tři fatální omyly. Dialog, nebo pandemokracie?
Michal Klíma: Mnohé během 12 měsíců pandemie mohlo být jinak. Nemuselo být tolik obětí, hospitalizovaných a nakažených, nebýt populismu značné části největších médií a úzké skupiny expertů a nebýt jejich jestřábí šokové terapie. Populismus už není výsadou politiků, ale v době covidové zasáhl většinová média a jimi vyvolené odborníky. Ve veřejném prostoru se tak uhnízdil bulvár s černou kronikou. Mediální železná opona byla spuštěna.
Nelze se nevystavit kritické debatě a přitom se zaštiťovat neomylností, morálním Olympem a působit na první signální soustavu skrze emoce a strach.
Mediální a expertní populismus
Elitářský a bulvární populismus, založený na nepřetržitém apokalyptickém zpravodajství, zabránil svobodné výměně názorů. Znemožnil vyváženou debatu o řešení pandemie. Vyřadil tu část medicínských expertů a odborníků přírodních a společenských věd, kteří odmítli nasednout na vlnu strachu.
Přední epidemiologové a virologové – typu profesora Berana, docenta Balíka či doktorky Zelené – nemohli v přiměřeném čase prezentovat svá umírněnější stanoviska. Česku se tím zavřela možnost hledat zlatou střední cestu, tu méně invazivní, tu méně destruktivní. Jdeme tak ode zdi ke zdi. Od „chřipečkového“ přístupu k šokové terapii novodobých jestřábů. Obojí prokázalo potenciál devastovat zdraví a životy lidí, jakož i základy ekonomiky, vzdělání či kultury.
Mediální cenzura – autocenzura
Pokud by vedle 41 radikálně naladěných členů iniciativy Sníh, usilujících o vyhubení koronaviru, dostaly přiměřený prostor k vyjádření tisíce jiných osobností, a to nejen z iniciativy Zdravé fórum, mohlo být mnohé jinak: déle otevřené školy, nenošení respirátorů venku a neočkování už jednou nakažených – viz v Izraeli. A především, pokud by se neuplatňovala skrytá mediální cenzura, plodící autocenzuru, nemuselo dojít ke třem fatálním omylům:
- Že veřejné zdraví lze upřednostnit dlouhodobě před ekonomikou, ale i kulturou, školstvím, sportem, pohybem v přírodě a před demokracií.
- Že lze od sebe oddělit tělesné a duševní zdraví.
- Že šíření strachu je účinný nástroj k potlačení pandemie.
Pojďme postupně rozklíčovat tato obecně zaužívaná falešná tvrzení.
1) Zdravotnictví a ekonomika
Zdravotnictví nepůsobí ve vakuu. Závisí na kondici ekonomiky, počínaje vzděláním a platy lékařů a zdravotnického personálu, konče kapacitami nemocnic a dostupností léků. Předseda kardiologické společnosti A. Linhart uvedl: „Mezi výkonem hospodářství a kardiovaskulárními chorobami je těsný vztah. Pokud země zchudne, budeme čelit epidemii srdečních chorob.“ Zaklínání se floskulí, že veřejné zdraví má vždy přednost před vším ostatním, je projev nebezpečného populismu.
Každý den ekonomického lockdownu bortí řetězce odběratelských a obchodních vztahů a tím způsobuje nevratné ekonomické ztráty, bankroty, nezaměstnanost a chudobu. Ve svých důsledcích to nemůže nesnížit úroveň zdravotnictví ve středně a dlouhodobém horizontu, starobní důchody a podporu hendikepovaným spoluobčanům. Navíc astronomicky narůstá státní dluh. Nic není zadarmo. Peníze nelze tisknout do aleluja.
Je alarmující, že jestřábi z řad expertů a odborářů ještě koncem března volali po totální uzávěře ekonomiky na 7 dnů po Velikonocích, i když už klesaly počty nakažených a hospitalizovaných. Jde o umanutost provést grandiózní sociální inženýrství, nehledě na realitu. Úzce epidemiologický přístup tak hrozí podlomit ekonomické základy zdravotnictví a v širším kontextu také kultury, vzdělání, výroby, obchodu i demokracie.
2) Tělesné a duševní zdraví
Nikdy se ve jménu obecného blaha nevedla psychologická válka proti vlastnímu lidu v takových rozměrech. Mediální kobercové nálety strachu zanechaly duševní zdraví v troskách. Podle psychiatra Höschla je tu podobnost s důsledky obou světových válek a sovětské okupace z roku 1968. Sebevražednost už po první vlně pandemie vzrostla třikrát. Před ministerstvem zdravotnictví se 11. 3. 2021 zastřelil muž (†50). Poté se 15. 3. 2021 upálil kvůli ztrátě zaměstnání Václav D. (†34). Kolik těchto křížků bude po celé zemi jen za letošní březen?
Vyděšení lidé, zavření doma, propadají alkoholismu, závislostem na počítačích, pornografii. Týká se to zejména dětí a dospívajících. Stoupá domácí násilí. Je evidentní, že psychické strádání snižuje imunitu. Rovněž méně pohybu vede k nadváze a obezitě, což opět snižuje imunitu. Docentka Koutná k tomu uvádí: „Rok si ničíme imunitu, možná i proto je tolik nemocných,… nemáme aspoň trochu normální sociální život. Viz švédský model.“ Důsledkem je nárůst covidové nákazy i infarktů, mrtvic a dalších nemocí.
Tělesné a duševní zdraví jedno jest. Celostní medicína je neoblomná. Přeplněné psychologické poradny dnes jako nejúčinnější lék doporučují nesledovat covidová zpravodajství – aspoň týden. A lék zázračně zabírá. Jde tak o svého druhu vyslovení nedůvěry mainstreamovým médiím, o jakýsi neoficiální mediální lockdown ve smyslu ignorování šílených zpráv.
3) Strach a opuštěnost – smrt seniorů
Kombinace šíření strachu a opuštěnost seniorů vedla k tragickým koncům. Podle lékaře Pollerta staří lidé „měli strach jít ven, měli strach jít k doktorovi, příbuzenstvo k nim nešlo, protože mělo strach. A tak leželi v posteli, než dostali zápal plic. Jejich chronické nemoci se natolik zhoršily, že covid nepřežili.“ Navíc senioři sledovali non-stop apokalyptická zpravodajství. A tak přijatá opatření a mediální strašení podlomily jejich zdraví a zavinily nárůst úmrtí.
Většinová média hlásala: „Jsme ve válce.“ „Blíží se pekelné dny.“ Ruku v ruce radikální část odborníků předkládala katastrofické scénáře. Vedle vyvolených epidemiologů a přírodovědců v tom vynikali někteří teoretičtí matematici a ekonomové. Přitom předseda statistické společnosti Vencálek kritizoval jejich modely pro netransparentnost. Šokující však bylo, že jejich předpovědi se jako železné pravidlo nikdy nenaplnily. Ani na počátku listopadu, ani v lednu, ani na přelomu února a března, kdy dokonce ohlašovali 30 000 nakažených denně. Paradoxně v těchto chvílích vždy nastal ústup pandemie.
Šlo tak o šíření poplašných zpráv. Podle slov biochemika Hostomského „Epidemie má vlastní dynamiku. Důkazy, že lockdowny fungují, zejména plošného typu, nejsou.“ Prokazuje to umírněná strategie na Floridě a Švédsku. Neexistuje příčinná souvislost, že „čím větší lockdown, tím více ochráníme lidí. Kreativních řešení je daleko více… jakýkoliv lockdown je nedostatek imaginace, je to prohra. Jde spíše o politické rozhodnutí než vědecké.“
Školy – pevnosti dozoru?
S ústupem pandemie bude klíčové neuregulovat a neutestovat se v míře zabraňující chodu škol, firem, kultury…
Zejména školám hrozí přeměna v pevnosti dozoru. Hrozí, že se děti budou dusit v rouškách a na povel chodit na WC. Hrozí, že učitelé v policejní roli budou dozírat na 2metrové odstupy, používání dezinfekce a správné nošení roušek. Vše umocní testování 2x týdně a rotační výuka. A dál bude platit zákaz tělocviku a zpěvu. Jak zbytečné! Jak absurdní orwellovské divadlo v roce 2021! A hlavně: Jak to poznamená děti? Nejdříve to zasáhne jejich duševní a poté tělesné zdraví.
Překvapivě aktuální jsou dnes slova Jana Amose Komenského: „Bůh nedovoluje činit zlo, aby přišlo dobro.“
Dialog a smíření – nebo pandemokracie
Zdravotnictví je pouze jedním prvkem společenského systému a nelze je 12 měsíců vytrhávat a stavět do protikladu vůči ekonomice, kultuře, vzdělání a svobodě občanů. Naopak je žádoucí osvojit si celostní, čili systémový přístup.
Nejpřínosnější v čase pandemie nejsou špičkoví epidemiologové s klapkami na očích, ale ti, kteří dohlédnou za hranice své úzké specializace. Proto je důležité vést dialog mezi epidemiology a zapojit je do debaty s virology, imunology, pneumology, geriatry, pediatry, psychology… Stejně důležité je vést dialog mezi odborníky z oblastí medicíny, přírodovědy, společenských a technických věd.
Dialog je prvním předpokladem k opuštění názorových bublin, ke snížení napětí a usmíření rozdělené společnosti. Alternativou je enormní sebepoškozování, spjaté s jistou formou autoritářství – pandemokracií. Vyznačuje se nadměrnou byrokracií, zákazy, sledováním, nasazením bezpečnostních sil, umlčováním a zastrašováním kriticky myslících lidí.
Autor je profesor politologie a rektor Metropolitní univerzity Praha
