Děkujeme, nechceme
Lu Lina: Očkovat se či neočkovat? Otázka, kterou teď řeší asi dost lidí. Řešili jsme ji i u nás doma. Členy MeSES sice považujeme většinou za šílence, ale to nám nebrání myslet. Teď už máme jasno. Děkujeme, nechceme.
Díky médiím, díky „expertům,“ díky vládě. Díky jejich agresivní masáži. Díky celosvětovému přístupu: Nikoho nenutíme, je to úplně dobrovolné, ale… Díky stoupajícímu tlaku na neočkované. Díky jejich nejdříve zuřivě popíranému, posléze nenápadnému a nyní už zjevnému přesouvání do druhé kategorie. Untrmenš.
Neočkovaní, máte padáka! Už to nijak nemaskujou, hra na dobrovolnost a občanská práva skončila. Kdo vakcínu odmítá je podle médií „odmítač,“ což je v jejich jazyce ekvivalentem blbce nebo věřícího v to, že uprostřed zeměkoule je ještě jedna, a mnohem větší. A na takové je třeba vzít bič. Nezaměstnávat je. Nepouštět do země. Nebo aspoň do barů. Co nejvíc je buzerovat. Aby konečně pochopili. Že slova „dobrovolné, nepovinné“ a věta „rozhodně nejde o diskriminaci,“ mají v moderní době sice pořád stejnou šlupku, ale už trochu jiný obsah.
Česká vláda, rovněž nadšeně vyznávající tuto absolutně nediskriminační a nemanipulační linii pokusů na lidech vytrvale tvrdí, že jedinou cestou k normálnímu životu je očkování. Zkušenosti například z Izraele, nejproočkovanější země, sice tohle základní dogma kovidové církve poněkud zpochybňují, ale dejme tomu. Jde o teorii a já o ní teď nehodlám polemizovat. Nicméně myslím, že další cestou k normálnímu životu, méně bolestnou, logičtější, levnější a pravděpodobně mnohem účinnější, by bylo začít se prostě chovat zase normálně.
Přestat magořit. To by, myslím, úplně stačilo.
Přestat vyvádět jakoby covid-19, jedna z mnoha viróz, byla ebola. Smířit se s existencí dalšího z miliard virů, které nás obklopují, napadají, ukládají do postelí, posílají do špitálů a velmi sporadicky případně i do penálu, a kvůli kterým nikdo nepustoší ekonomiku, nezavádí jeden velký hygienický koncentrák a z občanských práv nedělá trhací kalendář.
A smířit se hlavně s tím, že určitá část lidí se prostě očkovat z nejrůznějších důvodů dobrovolně nenechá. Protože tohle je normální život. Různost. Nejednotnost. Nestádnost. Diverzita. A tu přece, milí politici a novináři nyní vakcinační křižáci, za „normálních“ okolností tolik milujete, ne?
Kdo se chce nechat proti kovidu očkovat, ať se klidně očkuje. Třeba třikrát do roka. Jako proti chřipce. Ale nikdo ať z toho nedělá otázku života a smrti, společenské odpovědnosti nebo „dobrovolnou“ povinnost. Stejně tak roušky a respirátory. Kdo chce, ať v tom třeba i spí, ale nenuťte nám to násilím. Dneska, po roce a půl „pandemie“ a při, k dnešnímu datu třiceti lidech v nemocnicích, je to už všechno jen k smíchu.
Takže, co nám tedy proočkování už poloviny populace alespoň první dávkou reálně přineslo? Má snad někdo pocit, že „normální život?“ Patří snad respirátory po celé léto i podzim k normálnímu životu? Pro epidemiologické fachidioty možná ano. Ať si ho Maďar klidně nosí celoročně. Ale já ho nosit nechci. A riziko s tím spojené akceptuju.
Je snad plánování masivního podzimního testování a to rovnou s výhrůžkou, nebo voleb v karanténě znakem návratu k normálu? Už teď se otevřeně hovoří o dalších vlnách a znovuzavádění načas zrušených restrikcí. A dokolečka dokola. Očkování, neočkování. Takže jaká „cesta k normálnímu životu?“
Tohle není normální život. Tohle je pakárna.
A já v pakárně žít nechci. Takhle jednoduchý to je. Už jsem si to jednou vyzkoušel a podruhý o to nijak zvlášť nestojím. Úplně mi stačí to už tak dost pošahaný prostředí, co se tady všude kolem stihlo vytvořit do covidu.
A nyní jednoduché shrnutí i pro politiky a novináře: Vaše očkovací masírka na nás doma u Lu Linů působí kontraproduktivně. Díky vaší agresivnosti, způsobům provedení a úrovni imbecility mnoha Vašich argumentů, se Vám povedlo ze dvou váhajících vyrobit dva odpůrce. A určitě nejsme jediní. Gratuluju.
Závěrem si zaspekuluju, že kdybyste tak strašně netlačili na pilu a nechali tomu zcela volný průběh, jak by se ve svobodné společnosti dalo předpokládat, přišlo by se možná napíchat víc lidí. Dobrovolně.
