Existuje to, co nevnímáme?
Už stovky let si řada lidí pokládá otázku ve stylu: „Pokud v lese spadne strom a kolem není nikdo, kdo by to slyšel, udělalo to nějaký zvuk?“ Případně obecněji formulováno Georgem Berkleym na: „Může něco existovat, pokud to není vnímáno vědomím?„
Po tomto inťošském úvodu se na tenhle problém pojďme podívat optikou vesnické buranky, která se poslední půlrok místo intelektuálního nahlašování ohavných „odmítačů“ a“popíračů“ na Twitteru spíš hrabe v nečisté hlíně na záhonech a k tomu na koleni vyrábí počítačovou hru. A taky nenosí boty, rouške, iPhone, anální kolík, eko-kelímek s eko-kávou od eko-multikulti-duhového Starbucks, duhovou tašku a dokonce už ani nemá účet na instáči a wocapu. Prostě primitivní bytost, která nemá ve slušné společnosti hrdých experimentálních králíků „s tečkou“ z Prahe co dělat.
Tato nemoderní bytost si v čase ušetřeném na boji proti „dezinformátorům a kremlobotům“ raději z prkének postavila skleník, uplácala záhony na brambory, ze svahovek udělala plantáž na jahody a na strategických místech pozemku vyrobila vyvýšené záhony. A když se jí zahojily všechny modřiny, odřeniny a štěnice na rukou, které touto činností vznikly, tak do všeho radostně vysázela zeleninu.
Jenže se objevil nečekaný problém – saláty i zelí začalo záhadně mizet ze záhonů, bramborové natě vypadají jako prostřílené brokovnicí, papriky a okurky jak posekané mačetou a co je nejhorší – jahody jsou čím dál víc okousané od nějaké tajemné, neviditelné svině. Přitom všechno vypadá v pořádku – nikde žádné mšice, hraboši zlobili jen minulý rok, naši pejsci salátům zrovna neholdují…nikde nic, ale naše zelenina stejně mizí. Jak je to možné?
Slimáci, všude samí slimáci!
Protože tu máme tohlecto vražedné globální oteplování a pětisetleté sucho, tak je u nás samozřejmě mimořádně studené léto a pořád chčije a chčije. A možná právě i to neustálé vlhko a nedostatek slunce může za to, že se v naší lokalitě šíleně přemnožil invazní druh věčně nenažraných slimáků. Upozorňuji, že tentokrát nepíšu jinotajně a nemusíte si přidávat před slovo slimák předponu „mu-„, mám opravdu na mysli nechutného plzáka španělského (u nás od roku 1991) a také staré dobré české hnusáky, slimáky největší.
Jenže tihle slimáci za denního světla skoro nejsou vidět. Sem tam se objeví nějaký slizký hajzlík na silnici nebo chodníku, ale jinak jsou zalezlí mezi kameny a v jakékoli temné škvíře, kterou dokáží najít. Jejich rodeo začíná v noci, když na ně není vidět a většina poctivě pracujících lidí už spí a sbírá síly na to, aby mohli zase celý den pracovat a pak nadšeně 70% svého výdělku odevzdat státu.
Já se rozhodla, že si na ty nenažrané a neužitečné bastardy přeci jen zkusím trochu posvítit. Po setmění jsem nasadila na svoji extra velkou hlavu extra výkonnou čelovku, na ruce nasadila gumové rukavice, popadla sáček na odpad, malý kyblíček, pomalovala se válečnými barvami a vyrazila jsem na lov. Klidně si to představte jako ikonickou ozbrojovací scénu z Komanda, akorát s trochu menšíma prsama.
Temnotou skrytá realita
No a nestačila jsem čumět, jaké rodeo se venku děje. Dav neužitečných a zkorumpovaných politi…slimáků se proháněl po zahradě, žral co se do něj vešlo a všechno pokrýval svým odporným slizem. Byli doslova všude, kde se dalo něco ukrást. Od toho večera jsem jich na zahradě nasbírala už kilogramy, ale pořád se objevují další a další. Nezajímá je, že když všechno sežerou a zničí, tak už nebudeme mít k jídlu nic jenom my, ale i oni. Prostě neustále žerou, všechno ničí, množí se, dohazují si navzájem kšefty…pardon, zase jsem nějak sklouzla k popisu našeho establishmentu, ale těch podobností je tu prostě příliš mnoho.
Každopádně ty kilogramy slimáků, kteří pod rouškou tmy vylézají ze svých úkrytů a ničí co jen můžou nebylo všechno, co mě překvapilo. V půlnočních hodinách jsem na území naší vlastní zahrady začala objevovat neuvěřitelně bohatý život obřích predátorů a jejich obětí. Ze škvír začali vylézat pavouci (občas velcí skoro jak moje dlaň), tráva se začala hemžit brouky, kolem některých plodin se udělala mračna mušek… Obrovské množství breberek lezlo třeba i ze suché kamenné zídky, kterou jsme postavili teprve tohle jaro.
Nerozumějte mi špatně – nejsem nějaká velkoměstská holka, která poprvé v životě vylezla do přírody. Naopak jsem strávila obrovské množství času v lesích, na zahradách, pod stanem i v polorozpadlých chatách. Jenže nikdy jsem na noční život nezaměřila pozornost takovým způsobem jako při lovu slimáků. A obrovským způsobem mi pomohla i moderní technologie, protože dnes je snadné si pořídit supervýkonný zdroj světla, který můžete mít třeba na čele, skoro jako magické třetí oko.
Nevíme o tom = neexistuje to?
A nakonec se přiznám – celý tenhle článek byl přeci jen myšlen trochu alegoricky. Na příkladu utajeného nočního života na naší vlastní zahradě chci jen ukázat, že i pokud si člověk myslí, že se v něčem vyzná, protože se v daném prostředí často pohybuje (např. já v přírodě a na zahradě), pořád mu může unikat obrovské množství věcí. Jinými slovy – to, že něco nevidíme na první pohled neznamená, že to neexistuje. Strom v lese spadne a udělá rachot, i když jste to vy osobně neviděli.
Člověka, který nám popíše děsivé hemžení parazitů schovaných pod rouškou tmy, můžeme klidně rychle odmávnout jako „pitomého konspiračního teoretika“ nebo „pro-kremelského dezinformátora“. Můžeme ho nějak onálepkovat klidně tisíckrát a úplně ignorovat, co nám s hrůzou nebo vztekem rozšířenýma očima odhaluje. Můžeme mu zacpat ústa, aby jeho nepříjemná varování nikdo neslyšel. Ale na realitě to nic nezmění. To, co popisuje, se může dít, i když mi sami to při povrchním pohledu nevnímáme.
Ano, některý „hledač pravdy“ může být zblbnutý. Jiný může mít jen nasazenou masku poctivého hledače a naopak záměrně lhát. Ale mnoho z nich může mít (a často má) pravdu, protože strávili studiem problému mnohem víc času než vy nebo se na věc podívali z jiného úhlu pohledu a v jiné situaci (třeba v noci a se supervýkonným osvětlením).
Domnívat se, že „oficiální pravda“ ve velkých médiích je neomylnou prezentací reality je projev buď úplné hlouposti, nebo podivuhodné dětské naivity. Není rozumné ignorovat informace jen kvůli tomu, že nám je nepřednesla establishmentová organizace, kterou finančně podporuje nějaký oligarcha. Rozumné je naopak vždycky přemýšlet o tom, kdo může z agresivního prosazování nějaké informace nebo agendy finančně nebo mocensky profitovat, proč se vrchnost snaží nějakou nepříjemnou informaci velmi agresivně potlačovat a co to komu přinese. Říká se tomu Cui bono.
A hlavně – myslet vlastní hlavou a nikomu nevěřit na 100%.
A to je vše, přátelé. Lovu na slimáky zdar!
