Fantastická podoba Pavla Fischera a Emanuela Moravce
Lubomír Man: Ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce jsem viděl nesčíslněkrát na filmových záběrech a jednou dokonce i v reálu, když někdy kolem roku 1943 navštívil Třebíč. Vracel jsem se ze školy, když tento nesmrtelný symbol národní zrady spolu s farářem, který nás učil náboženství, vycházel z podchodu budovy stojící před bazilikou Sv. Prokopa v Třebíči-Podklášteří.
Což byl ovšem jen moment, který mi o řeči těla, hlasu a vůbec o osobnosti ministra Moravce neřekl téměř nic, ale doháněl jsem poznání toho všeho nedobrovolně při sledování protektorátních filmových týdeníků, které Moravcovi jako ministru nejhorlivěji oddanému našemu národnímu porobení národem německým, věnovaly nejdelší metráž. Takže jsem si mnohé z Moravce tak nějak odkoukal a dalších téměř 80 let jsem nespatřil nikoho, kdo by mi ho třeba i jen přibližně připomněl.
Až jsem na obrazovce ČT spatřil nezávislého senátora a předsedu zahraničního výboru Senátu Pavla Fischera a byl jsem v tu ránu o uvedených 80 let zpátky. A v šoku, jaký jsem už dlouho nezažil. Protože podobnost těch dvou mužů mě omráčila. Podobný až téměř totožný tvar lebky, podobná postava, tytéž ostře semknuté rty coby nezbytný doplněk právě vyřčených argumentů, a podobný, a jako by z hloubi fanatické víry či fanatické nenávisti vycházející a vůlí současně spolehlivě kontrolovaný hlas. A tentýž upřený a současně i pátravý pohled, nekompromisně si vyžadující poslušnost a přitakání.
Jsou-li si dva lidé takto nápadně podobní ve sféře vlastností tělesných, neubráníte se pokušení srovnávat i jejich vlastnosti duševní. A že je v tomto případě opravdu co srovnávat, možná už víte, a pokud ne, pokusím se doplnit sám. Fanatizmus a hlavně schopnost fanaticky nenávidět ty, kteří se odvažují vám oponovat, váže k sobě tyto dva muže jako to, co je pro oba ze všech duševních hnutí hnutím nejcharakterističtějším. Moravec vzýval Hitlerovo Německo, ale nemiloval ho, ale zato uměl horoucně a žhavě nenávidět. Nenáviděl Britanii, Ameriku, Sovětský svaz, Beneše, Churchilla, Roosevelta a Stalina, katolíky, hloupé české Vašky, kterými myslel Čechy, poslouchající Londýn, a též české „obrýlené mandaríny“, kterými myslel ty vedoucí Čechy, kteří se nestavěli tak pozitivně ke spolupráci s Němci, jako se stavěl on.
Senátor Fischer vzývá Západ, ale troufám si tvrdit, že k němu žádnou zvláštní láskou neplane, ale zato umí taktéž bytostně nenávidět. V prvé řadě celé Rusko a všechny Rusy a též každého, kdo kdy o Rusku, Rusech či Srbech, či Bělorusech, či Kubáncích, či Venezuelanech, či Syřanech, či komunistech, či členech SPD utrousil dobré slovo. K smrti nenávidí též každého, kdo se staví proti politice Západu či proti koalici SPOLU a koalici Pirátu a STANu. Nenávidí prezidenta, volá po jeho odvolání, povykuje, že úkolem prezidenta není zahrabávat se v Hradu, ale kdyby se prezident začal aktivněji projevovat, ječel by na plnou pusu, že není úkolem prezidenta zasahovat do dennodenní politiky. Prostě by si hůl vždycky našel, a jako si ji se zjevným uspokojením dennodenně nachází ve výpadech proti Rusku, ve dnech právě probíhajících nahání národ k tomu, abychom jednostranně vypověděli či zrušili smlouvu o přátelských vztazích a spolupráci mezi Českou republikou a Ruskou federací, kterou za ČR podepsal někdejší prezident Havel a která za dva roky, pokud Fischer a jemu podobní se svou podkopnou činnosti proti ní neuspějí, oslaví už 30. leté trvání své platnosti.
V každém případě však platí, že ještě jedna věc je jak ministru Moravcovi, tak senátoru Fischerovi společná. A to je jejich bezuzdné bažení po moci. Ministr Moravec se chtěl stát po Háchovi protektorátním prezidentem, a kam míří senátor Fisher ještě přesně nevíme. Ale že to bude hodně vysoko můžeme soudit z toho, že se jeho jméno a jeho názory na téměř vše u nás i v zahraničí objevují v našich prostitujících se médiích stále častěji a výrazněji.
Záleží na nás při volbách, kam až mu dovolíme dojít. Což znamená totéž, jako kam až dovolíme dojít nenávisti. A zlému duchu, kterého tento muž naprosto ideálně ztělesňuje.
