Geopolitické věštění II. – Východní Evropa
Tato část je pro věštění mnohem komplikovanější, protože cesta k úpadku západní Evropy, jak jsme ji znali dříve, je celkem zřetelná. Ale na opačné polovině evropského kontinentu to tak zřejmé není.
Tady mi dovolte dvě poznámky. Jistě se najdou čtenáři, kteří při mých slovech o úpadku západní Evropy zblednou nechutí, protože jaký úpadek? Máme Evropskou unii a jasné hodnoty rovnosti, v srdci lásku ke všem potřebným, navíc se snažíme, seč to jde, o záchranu klimatu naší planety. Nikdy se nad Evropou neklenulo tak zářivé nebe, jako právě teď. Zažíváme rozkvět, ne úpadek.
Jenže právě v tom je ten problém. Nejsme všichni z jednoho kadlubu, lidstvo je nesmírně variabilní společenství bytostí, které se od mravenců odlišují svou individualitou. Co je pro jednoho krásné, může být po jiného odporné. Co je pro někoho symbolem vzestupu, je pro jiné znamením úpadku, záleží jen na tom, jak se na svět kolem sebe díváme. Někteří z nás zasněně, naivně a optimisticky, jiní skepticky a racionálně. Neříkám, kdo do jaké kategorie patří, protože mi to nepřísluší. Nikdo není Bůh, aby rozhodoval, čí postoj je správný. Nemyslím správný podle komentářů České televize, ale z pohledu dějin. Protože teprve budoucnost nám vystaví účet za naše skutky. A je legitimní, že se každý z nás snaží jednat tak, aby jeho jednání přineslo potomkům to nejlepší. Někdo proto demonstruje za práva LGBT, jiný proti rozšiřování práv LGBT. Je to na našem rozumu a svědomí. A můj rozum a svědomí mi říká, že to, co jsem napsal o západní Evropě, je má pravda.
Druhá poznámka se týká pojmu „východní Evropa“. Úmyslně se vyhýbám hybridnímu označení střední Evropa. To, co je uprostřed, není ani ryba, ani rak. Pro naše západoevropské sousedy nejsme střední Evropa, ale „Východ“ se všemi pejorativními konotacemi tohoto politicko-historického termínu. Z teritoriálního hlediska existují dva typy kultury, slovesnosti a myšlení. Hranice mezi východním a západním typem vede po Visle, při východní hranici Moravy a po rakousko-uherské hranici na jih. Na východ od této hranice je vše rustikálnější a jaksi zaostalejší. Ve středověku odmítali římští císaři zvát uherské Arpádovce na říšské sněmy, protože „nepatřili k Západu“. Uhry neměly ani později přáno. Obsadili je Turci. Totéž platilo o Velkopolsku, když se tu usadili litevští Jagellonci. Ani to nebyli panovníci západoevropského střihu. Prostě Východ!
Pokud se podíváte na tuhle hranici, jediný, kdo z ní vyčnívá směrem k západu, jsme my. Řekli byste, fajn, my k Východu nepatřili. Ale omyl. Naše smůla byla, že v Čechách žili Češi, a to jsou Slované. Slované nikdy nemohli patřit ke Germánům. Pokud někdo tvrdí, že to není pravda, ať se podívá do učebnic dějepisu (tedy těch „poctivých“). Ale proč jen hledat v minulosti? Přečtěte si německé komentáře k současné situaci u nás. Je to pořád stejné, Slované jsou neschopní a mohou za všechno. Takže sečteno a podtrženo, i my patříme k Východu, a budeme k němu patřit, i když budeme servilně dolézat do Bruselu a hrbit hřbety. Nic nám nepomůže, že máme mezi sebou odnárodněné elity, které budou udávat ty Čechy, kteří tohle dělat nechtějí. Nikdy je tam doopravdy neocení (uznání se zrádci v dějinách téměř nikdy nedočkali), protože to pro západoevropské elity budou pořád Češi a Slované z východu.
Takže tolik mé dvě poznámky. A teď k tomu, co vidím v křišťálové kouli.
Východ Evropy se pokusí resuscitovat ideu národních států, ale bez většího úspěchu, protože mladá generace byla vychována v duchu globalizace. Nesoulad generací se stane osou vnitřní politiky většiny zemí téhle části Evropy a neumím prognózovat výsledek. Doufám však, že mládí prohlédne, protože je známo, že mnoho mladých revolucionářů a anarchistů v dospělosti zmoudřelo. Pokud opravdu dojde k rozdělení Evropské unie (a podotýkám, že spíše z iniciativy Západu než z naší), oslabí to navíc onen nekritický proevropský a globální idealismus. Určitě k tomu přispějí i současné události v USA, které úspěšně vykročily k socialismu a k totalitě. Snad i to bude naše mladé alespoň trochu varovat, tedy ty, co mají v hlavách ještě mozek a nikoli jen poučky o vládě rovnosti na celém klimaticky ideálním světě.
Ale nechme ideologie. Pokud má východní Evropa najít svou novou tvář, bude se muset alespoň částečně odpoutat od západní ekonomiky, která se mimochodem vůči nám chová jako moderní kolonizátor. Východoevropské firmy sice generují zisk, ale ten odchází do kapes majitelům západoevropským, ale také čínským. K tomu úspěšně přispívá naprosto impotentní politika evropských dotací a grantů.
Za svobodu je třeba vždycky platit. Odpoutání se od západoevropské ekonomiky by rozhodně nebylo snadné, zvláště pokud bude stále vládnout ideologie dravčího kapitalismu, kombinovaného s typicky českým fňukáním, když se nedaří – „Státe, postarej se o nás“! Dojde k hospodářskému poklesu, ať už se přivineme Bruselu na hruď či se k němu otočíme zády. V tom druhém případě bohužel bude recese větší, ale s perspektivou, že brzké zlepšení přinese konečně ovoce znovu nám. Ekonomické problémy přinesou snižování životní úrovně lidí (ideál dostihnout Německo byla chiméra), ne všech najednou, ale jen určitých vrstev a jako poslední dopadne na státní aparát. Ale i na ten dojde! Bude růst sociální pnutí, zvláště pokud si nepřiznáme, že si nemůžeme žít nad poměry a zisk se musí dělit jinak. V první řadě ho musí dostávat ti, kteří ho generují, tedy zaměstnanci továren, zemědělci a řemeslníci, a obslužné profese, jako jsou lékaři, učitelé, policie a hasiči, a teprve pak úředníci, soudci a politici!
Jinými slovy, o mzdě nerozhoduje to, kolik bych pro spokojený život chtěl, ale kolik se reálně vydělá, a to jak na úrovni podniků, tak i státu. Nelze žít pořád na dluh! A právě dluhy budou velkým politickým i ekonomickým tématem nastávající dekády. Nicméně ve srovnání s krachujícími jihoevropskými ekonomikami na tom budeme relativně dobře.
Problémem východní Evropy se politicky stane skutečnost, že malý hráč nemůže hrát sám. Vliv si tu stále bude držet Německo, Holandsko a Rakousko (stejně jako si ho drží prostřednictvím Evropské unie dnes), ale ten vliv bude slábnout a podle okolností tu bude sílit ekonomický vliv Ruska a Číny, pokud o to vůbec budou mít zájem. Je totiž fakt, že neustálé odhánění potenciálně užitečného obchodního partnera je cesta do pekel. Ideologické řeči o tom, že nezaprodáme svobodu za měšec stříbrňáků, se hodí do hloupých satir a kázání fanatiků, ale rozhodně ne do moderního světa řízeného rozumem. Ale to je snad zbytečné opakovat a vědí to všichni, kromě pár politiků a ukřičených aktivistů.
Pravda však je, že protiruský étos má u nás své opodstatnění, protože v mnoha starších lidech stále zůstala frustrace z okupace v roce 1968. Stejně jako v lidech o generaci starších zůstala stejná frustrace z německé okupace v roce 1938. Jenže jak vidno, na tu se už skoro zapomnělo, takže si myslím, že s léty bude ubývat i frustrace z roku 1968. Neprožitá historická událost nemá nikdy takovou ideologickou sílu, jako u těch, kteří „byli u toho“. S tím neudělá nic ani Česká televize. To platí o té socialistické, když dříve donekonečna připomínala rok 1948 a připomínala hrůzy kapitalismu, a nikoho to už nezajímalo, stejně jako té současné, pokud bude v nastávající dekádě předvádět stejné ideologické školení o hrůzách socialismu. Kromě jiného proto, že se nejspíše naplňuje předpověď německého filozofa a stoupence marxismu Ericha Pinkase Fromma (1900–1980), který předvídal budoucnost Evropy v humánním socialismu (přitom ale odmítal sovětský komunismus). Jen na okraj – Rusko už není státem sovětů a není tam komunismus.
Ale zpátky k třetí dekádě 21. století. Maďarsko se prakticky už od Bruselu odpoutalo a je jen otázkou času, kdy dojde k huexitu (Hungarian exit) a příklonu k Rusku. Polsko je na podobné cestě, ale tam sblížení s Ruskem nepřipadá s ohledem na historické antagonismy v úvahu. Navíc je Polsko rozpolcené. Západní část země inklinuje k bruselské politice a východní zemědělská polovina stojí na pozicích tradičního katolicismu. Tohle pnutí může vést k odstředivým tendencím, i když v nejbližších letech k rozpadu Polska nedojde. Ale to napětí bude růst.
Slovensko se bude nejspíše dál utápět ve svých žabomyších válkách, protože tradice vlastního státu je tu ze všech zemí východní Evropy (pokud nepočítáme rozpadlou Jugoslávii) nejkratší. Prostě vše se musí usadit a zažít, i vlastní národní suverenita. Nicméně s ohledem na to, jak Slováky a jejich národní hrdost znám, myslím, že se bude domácí situace uklidňovat, a to je přivede do stejného tábora jako Polsko a Maďarsko. A věřím, že i nás.
Česká pozice je ovšem složitější, protože příliš „vyčníváme“ směrem k Německu a naše strategická poloha je pro Západ mnohem důležitější než třeba takového Maďarska. Proto speciálně u nás nebudou chtít německé politické a finanční elity ztratit vliv a musíme počítat, že se to promítne do nekonečných politických a ideologických hádek podporovaných ze zahraničí.
Protože však časem dojde v Evropě k částečné restituci tradičního katolicismu (jen co se církev vypořádá s aktuálním aktivismem Svatého otce) a rovněž protestantismu, měla by se důležitým jazýčkem na vahách naší domácí politické scény stát právě vrstva věřících jako skupiny tíhnoucí k vlastenectví a tradici. Takže sice s určitým zpožděním, ale do konce třetí dekády 21. století se i Česko připojí aktivněji k politice národní emancipace zemí na východ od Německa.
Spolu s eskalací hádek o naše směřování poroste vliv ostře vyhraněných politických stran. Sociální programy už „táhnout“ nebudou, a to povede k dalšímu poklesu prestiže sociální demokracie a možná i komunistů, pokud se neobrodí a nestrhnou na svou stranu mladé levicové, anarchistické a protiglobalistické stoupence. Ani tradiční „pravice“, která opatrně přešlapuje uprostřed a podle potřeby hlásá nesystematická hesla, nestrhne vládu do svých rukou. Budoucnost bude patřit ostře vyhraněným politickým směrům, které budou svými programy stejně sociální, ale lišit se budou vztahem k suverenitě českého státu. Na jedné straně budou stoupenci czexitu, na druhé modernistické proevropské síly. Politický boj o vládu se povede mezi nimi.
