Jak nás přivázat řetězem za nohu
Jindřich Kulhavý: K cestování do zahraničí můžete mít 100 důvodů. Vynechme turistiku a nákupy v příhraničních oblastech, také sem nemusíme započítávat cesty fanoušků za sportovními týmy. Bez toho se lze skutečně obejít, i když jen málokdo dokáže logicky vysvětlit, proč by se nemohlo například lyžovat v alpských areálech. Ale dobrá, dělejme, že to chápeme. Jsou však i jiné situace, kdy jsou zahraniční cesty prost potřebné.
Před rokem 1989 se do zahraničí jezdilo minimálně, tedy pokud jste nepracovali v zahraničním obchodu či jste nebyli skutečně špičkovými sportovci. Po tzv. Sametové revoluci však došlo k uvolnění hranic a my měli pocit, že se stáváme součástí moderní Západní Evropy. Toto povědomí jsme vnímali relativně do nedávna, kdy nám díky migrantům někdy ty hranice přišly až moc otevřené. Přesto jsme si na možnost cestovat svobodně po Evropě zvyknuli. Navíc je třeba si uvědomit, že díky sladkým řečem o jedné velké Evropě řada našich spoluobčanů začala v zahraničí pracovat, studovat a sportovat. Tato doba nás však vrací o mnoho let zpět.
Díky politikům, kteří víceméně dodržují podobné scénáře, je cestování po Evropě komplikované až nemožné. Nesmyslné PCR testy, které jsou v zásadě velmi chybové, by měli lidé potřebující se po Evropě pohybovat podstupovat stále dokola. Přitom právě v testovacích centrech je riziko nákazy relativně veliké. Představa, že potřebujete pár dní pracovat v zahraničí, případně navštívit rodinného příslušníka, například svého potomka momentálně žijícího v zahraničí, ale v podstatě je to nemožné, drahé nebo jinak složité, je smutná. Zvláště v době, kdy se pohyb venku v mnoha státech omezuje na minimum. Psychika takového mladého člověka dostává dost zabrat už jen tím, že v mladém věku opustil domov a začal v úplně jiném prostředí. Momentálně nemá v podstatě možnost navazovat kontakty, jeho sociální život bez rodiny je ještě složitější, než kdyby byl s rodinou. Jednou z mála možností, jak tuto situaci zlepšit, je návštěva z domova. Nyní však velmi složitá.
Výše uvedený případ je jedním z mnoha, které můžeme v současnosti zaznamenat. Někteří pendlovali dosud denně za prací, jiní mají obchodní aktivity, při kterých se prostě po Evropě pohybovat musí. Nejde o nic jiného, než že se musíme všichni nějak živit, a pokud má někdo živobytí založené právě na spolupráci se zahraničím, jsou všechna tato opatření často likvidační. Mluvíme o lidech, kteří jsou zdraví, bez příznaků a někteří dokonce, světe div se, naočkovaní. Nedůvěra ve vakcíny od politiků, kteří je razantně prosazují a požadují, je v tuto chvíli skutečně k zamyšlení.
Překonání hranic si teď každý rozmyslí. Nutnost testů, následná izolace v karanténě, kontrola hygienické stanice spojená s rizikem nesmyslně brutální pokuty, to vše je naprosto nesmyslné při vědomí, že jde o zdravé lidi. Těch skutečně nemocných je minimum. Celá tato komedie už trvá skutečně dlouho. Přitom, jak je vidět, covidu se tu s námi líbí a jen tak se soubytí nevzdá. Je tedy pravděpodobné, že dlouho už takto žít nedokážeme a ani to z mnoha důvodů není možné. Myslíte si, že to diktátorům někdy dojde?
