Jak to mají v Evropě přes Velikonoce
Jindřich Kulhavý: Velikonoční svátky v Evropě patřily vždy k tom nejkrásnějšímu. Lidé cestovali, navštěvovali se navzájem, zároveň jsou tyto dny oslavou jara. Pro věřící znamenají jeden ze dvou vrcholů roku, pro ateisty možnost prožít příjemný prodloužený víkend. Letos je to opět jinak.
Vzhledem k tomu, že se členovi redakce podařilo opustit zemi a momentálně sbírá informace na jihu Evropy, přinášíme poznatky o tom, jak nastalou situaci vnímají příslušníci jiných národů. Asi nebudete překvapeni, když Vám řekneme, že evropský manuál pro udržení strachu napříč světadílem je víceméně shodný. Je až úsměvné, že se celá Evropa sjednotila do naprosto stejných pravidel a existují jen malé rozdíly. A úplně stejné je to s lidmi samotnými. Elitám se podařilo roztříštit názorově a politicky shodující se skupiny obyvatel. Levice, pravice, euroskeptici se dělí ještě na rouškaře a rebely. Názorové rozmělnění je dokonáno. A je jedno, jste li v Čechách či ve Francii, Rakousku nebo Německu. Všude proti sobě stojí zastánci podřízení se i těm největším nesmyslům a lidé logicky obhajující způsob života existující před covidem.
V Rakousku a Německu se postupně zvedá vlna nespokojenosti se všemi opatřeními a na pořadu dne jsou časté demonstrace, o kterých se však v našich médiích nic nedozvíme. V Německu zasahují proti demonstrantům policisté s klasickou germánskou urputností a dochází k častému násilí vůči lidem projevujícím svou nespokojenost. Zákroky jsou mnohdy brutální a neberou ohled na věk a pohlaví těch, kteří jsou ze strany policistů napadáni. To je v kontrastu s tím, jak přistupují k stále častějším incidentům migrantů rabujících v uzavřených obchodech. Angela Merkelová přesto prohlásila, že si tvrdý lockdown prosadí i přes odpor předsedů spolkových vlád. A také to dělá. Roušky a respirátory jsou povinné, lidé to víceméně dodržují a čísla nakažených nadále stoupají. Bylo by zajímavé vědět, jak by to vypadalo, kdyby měli Němci stejnou metodiku sčítání covidem postižených jako Češi.
V Rakousku je v tomto směru situace poněkud klidnější, strážci zákona doprovází účastníky akcí a vcelku v klidu usměrňují ty, kteří by chtěli dělat větší problémy. I v Rakousku má však covidokomedie podobný průběh jako u nás a opět je evidentní, že návod na boj s covidem je tvořen přes kopírák. Přesto jsou Rakušané poněkud více naštvanější, nicméně rozdílné názory i v jednotlivých rodinách, kdy proti sobě stojí jednotliví jejich příslušníci, jsou denní realitou. Skončilo tak mnoho přátelství, jinak to vidí starší a mladší generace.
Francie přistoupila k tvrdým opatřením. Nenošení roušek ve městech znamená 135 euro pokuty, na některých místech policisté hlídají, proč cestujete. Lidé samozřejmě velkou část nařízení obchází a venku jich část odmítá roušky nosit. Respirátory vidíte minimálně, ovšem všude je propagují. Školy dosud fungovaly, nicméně se očekává jejich uzavření. Některé malé obchody s výjimkou potravin otevřely pod hrozbou pokuty 35000 euro, i ve Francii je už zoufalost podnikatelů kritická. Restaurace jsou zavřené s výjimkou fastfoodů a občas výjimečně vidíte výdejové okénko. Většina je však zabedněna. Velké obchody fungují na stejném principu jako u nás, tedy pomocí eshopů. Potraviny běží nadále. Jde tedy o stejnou likvidaci střední vrstvy jako u nás. Rozdílem je možnost jít si zahrát tenis, golf, volejbal a další venkovní sporty. Také s tréninky sportovců v klubech je to jinak, přestože v tom vládne obrovský chaos a často jde o naprosto nelogická nařízení. Všeobecný názor je, že je likvidována generace mladých lidí, jedná se o eliminaci názorových odpůrců a o obrovský byznys úzké skupiny lidí. Tedy opět podobné, jako u nás.
Odlišnou situaci lze zažít v Monacu. Pokud projedete dovnitř knížectví, což se nepodaří každému a pro nás bylo vstupenkou řvoucí sportovní auto, budete překvapeni. Už nyní je vše připraveno na start závodů Formule 1 pořádané v posledním víkendu v květnu. Tribuny pro desítky tisíc návštěvníků stojí, svodidla jsou našroubována, restaurace otevřené. Nebýt náhubků, zdálo by se, že tady běží život dál. Jen do chvíle, než se chcete najíst. Nejste li obyvatel Monte Carla, nemáte li tam pracovní místo či nejste hostem v hotelu, nepustí Vás ani na zahrádku. Odmítnou Vás slušně, omluví se, spočítají si ztrátu, to Vás ale nezasytí. Dá se očekávat, že na tribunu v době pořádání závodů se tak dostanou jen dostatečně prolustrovaní. Takže jde v podstatě o optický klam a šťastní lidé, kteří jedli v restauracích, nijak svobodní nejsou. Jen splňují určité podmínky. A to je ten nejhorší možný poznatek.
V podstatě to znamená další dělení společnosti. Ukazuje se, že život v Evropě není výhrou momentálně nikde. Chcete li uniknout z této situace, musíte mimo kontinent. Odpověď na otázku kam zná jen málokdo.
