Kde je Aristotelská logika?
Vlastimil Vondruška: Nemíním cokoli tvrdit. Dokonce ani naznačovat. Vlastně by bylo vůbec nejlepší o některých věcech mlčet. A to navzdory faktu, že máme svobodu slova. Protože svoboda slova dneska neznamená, že si bude každý říkat, co chce.
Svoboda slova v pojetí Evropské unie znamená, že se smí svobodně říkat jen to, co se smí. A pokud si někdo troufne špitnout něco, co se nesmí, pak je v rámci svobody slova potrestán. Nebo je alespoň vypnut na sociálních sítích, dehonestován a Českou televizí v notoricky známých pořadech postaven na pranýř (naštěstí jde o pořady, které skoro nikdo nesleduje). Nicméně cejch to je, a tahle kaňka se s námi v našich „kádrových“ materiálech táhne celý život, pokud ovšem nemáme to štěstí, nedojde ke změně režimu a z kaňky se stane pochvala.
Svoboda slova se dnes neřídí fakty a logikou, ale je pokřivena ideologií. Neznalost, nesnášenlivost a politická arogance deformují prezentaci reality. Dnes se bezostyšně popírají nezpochybnitelná fakta a úvahy, které neodpovídají ideologii Evropské unie a našeho mainstreamu. A jejich šíření není bráno jako tříbení názorů a hledání pravdy, ale div ne jako zločin. Jak to tak vypadá, není podstatné, co se ve skutečnosti stalo, ale jak se na tu věc musíme a smíme dívat. Tenhle deficit tolerance k cizím názorům pociťují mnozí už řadu let, ale situace je spíše horší než lepší.
Tohle jsem považoval za důležité říci jako úvod k následující poznámce. Došlo totiž k něčemu, co rozvířilo politické vody do té míry, že se voda vylila z břehů až za hranice. Nebudu tu opakovat obecně známé okolnosti a reakce, to už udělaly stovky autorů přede mnou. Zarazila mne však jistá drobnost.
Ve svém nedělním projevu řekl prezident Zeman k dané věci, že by rád znal skutečnou pravdu, a proto existují dvě vyšetřovací verze. Vzápětí ho označili za vlastizrádce a skoro celá politická reprezentace šílela hnusem nad takovými slovy.
Co se ve skutečnosti stalo? Došlo ke kriminálnímu skutku, který se vyšetřuje. Podle Aristotelské logiky má každá premisa dvě možné konkluze – buď je pravdivá, nebo nepravdivá. Tomu kombinačnímu celku se po staletí říká sylogismus a je základem každé dedukce. V případě vyšetřování musí tedy existovat předpoklad, že povede k nějakému cíli, tedy ke konkluzi. A ta může být dvojí – jeden závěr zní, že podezřelý zločin spáchal, druhý, že podezřelý zločin nespáchal. Jak říká Aristoteles – „tertium non datur“ (třetí možnost prostě není). Ale pokud to tak je, pak musí dobrý vyšetřovatel uvažovat i o jiné vyšetřovací verzi, protože nic se nestane samo od sebe. To je elementární abeceda logiky a jen zaslepený člověk odmítá vidět, že každá mince má dvě strany. Podezření není totiž důkazem viny a vyšetřovací verze není soudní rozsudek.
Neznám samozřejmě fakta, z nichž většina byla publikována v utajeném režimu, takže se k nim já, prostý občan, nedostanu. Ale vyšetřování stále probíhá. A běží-li, pak musí mít logicky stále několik možných výsledků. Říci, že máme jen jednu verzi a jiná nepřipadá do úvahy je totéž, jako říci, že je předem dáno, co se má vyšetřit a kdo se má obvinit. Vlastně není co vyšetřovat. Vždyť už to víme. Nic se nemusí dokazovat, díky ideologii nebo jasnozřivosti známe výsledek. Takový výkon práva by byl stejný, jako ve filmu Manželé z roku dva, kdy obhájce říká, že nezná výši trestu, který by vystihl hanebnost jeho mandanta. A soudce mu poté poděkuje, že splnil svou občanskou povinnost.
Ale nemusíme chodit tak hluboko do historie. Z té naší známe přece podobné rozsudky, kde Spravedlnost plakala, a marxismus-leninismus slavil úspěch. Mnozí z nás tohle zažili. A jak to tak vypadá, dějiny se opakují. Řečeno slovy klasika, zase nás chtějí přetavit na ingoty, tentokrát evropské, proamerické či globalistické. Je totiž tragédií, pokud se zásady logiky a správného myšlení vytrácejí z politického a mediálního světa, a nahrazuje je ideologie poslušné víry.
Tím neříkám, že se věci nemohly stát tak, jak se prezentují. Žijeme v době, kdy je možné všechno. Je to doba složitá a těžká, a tím spíše by měli stát v čele inteligentní politici, kteří vše v klidu a rozumně posoudí. A pokud udělají krok v nějaké ožehavé záležitosti, musí si jím být jistí ne na 100%, ale nejméně na 110%. Ale nikoli na základě stranického rozhodnutí, ale na základě faktů, znalostí a svého svědomí, srdce a citu. Jsem zvědavý, zda se někdy vůbec dozvíme pravdu na základě průkazných faktů a srozumitelné interpretace.
Dokud neproběhne soud, který zváží nezvratné důkazy, měla by platit presumpce neviny. Což je při obludné pomalosti našeho soudního systému prakticky nemožné. Navzdory tomu bychom neměli uchvátaně vynášet ideologické soudy, ale média to dělají. Jednak jsou za to placená, ale částečně je omlouvá to, že se faktického řešení kauzy redaktor jen zřídka dožije. Což se ovšem v politickém boji hodí, protože lze donekonečna „kvákat“ a ještě se tvářit, že pomáhám spravedlnosti.
Dovolím si upozornit, že logika je univerzální princip myšlení a komunikace, a kdo tohle popírá, neměl by řídit ani koňský potah, natož stát. Je to tak, ale to neznamená, že budeme zavírat oči před myšlenkovou neschopností politiků. Pokud nemají rozum politici, novináři a placené podržtašky, mějme ho alespoň my, prostí lidé. A nedávejme moc do rukou těm, kteří neznají elementární zásady logiky a právo je jim pouze praporem stranických a osobních zájmů.
V blížících se volbách bychom neměli naletět těm, kteří budou jen planě slibovat (politické sliby se většinou neplní!), ale měli bychom uchazeče o naše hlasy posuzovat jako lidi. Dívejme se, zda kandidát na křeslo v Parlamentu umí logicky myslet, nežvaní fráze, řídí se fakty a rozumem a ne ideologií. Není hysterický či zaslepený a má rozumnou životní praxi a zkušenosti. Jeho obzor musí sahat dál, než ke dveřím stranického sekretariátu, řečnickému pultu na tiskových vystoupeních a k vlastnímu profilu na sociálních sítích. Třeba se na stará kolena dožiju, že budou naši politici zase jednat logicky a nebudou se tvářit, že vědí všechno a jen oni mají pravdu.
