Kdo mrkne první? Přípravy na válku skončily… situace je horší, než v době karibské krize
Rostislav Iščenko: Situace na silně strádající Ukrajině (bez jakékoliv ironie k zemi a jejímu lidu) se vyvíjí tak, že lze konstatovat – strany zainteresované na konfliktu, možná ozbrojeném, dokončily předválečné přípravné akce minimálně v diplomatické sféře. Dále buď někdo musí ustoupit, nebo následující krok dopředu znamená válku.
Přitom u Ruska nemůže nastat „rozsáhlá“ válka s Ukrajinou – jsou to různé váhové kategorie. Ukrajina není s to dobýt dokonce ani Donbas. Účast Kyjeva v přímém vojenském střetu s Moskvou, dokonce ve struktuře skupiny států, bude znamenat pro Ukrajinu prakticky okamžité její zničení, jako politické podstaty.
Přitom Ukrajina vystupuje pouze jako provokatér pro první srážku. Jejím úkolem je nějak ukázat světovému společenství účast Ruska ve válce.
Dále mají USA v úmyslu rozpoutat evropskou válku za účasti alespoň několika východoevropských zemí – členů NATO a EU. To jim umožní působit na své západoevropské spojence, kteří nechtějí konflikt s Ruskem, a požadovat od nich, aby se vyhranili: jsou s Moskvou nebo s NATO.
Pro západní Evropu to není jednoduchý výběr. Zvolit NATO znamená zvolit válku, která se v takovém případě těsně přiblíží svým rozsahem světové. Zvolit Rusko znamená vzdát se století budovaného systému spojenectví, v němž si západní Evropa zvykla cítit se pohodlně. Je velmi vysoké riziko, že Evropané zvolí USA a NATO v naději, že to nějak dopadne a bojovat nebudou muset. Ale to je naděje na zázrak, a zázraky Bůh posílá pouze těm, kteří si to zaslouží.
A proto, rýsující se silové řešení krize na linii dotyku na Donbasu nelze nazvat ukrajinsko-ruskou válkou. Je to mnohem horší.
Připomenu, že povolaný ke konzultacím ruský velvyslanec se do USA nevrátil. Přičemž to nebylo nutno oznamovat. Nikdo přece neví, na jak dlouho byl odvolaný, ale informace byla zveřejněna prostřednictvím oficiálních ruských médií. Moskva ukázala v informačním prostoru, a potom potvrdila ústy ministra zahraničních věcí, že vztahy s USA jsou na bodu mrazu, dialog neprobíhá. To znamená, že situace je horší, než v době karibské krize. Tehdy SSSR a USA vedly velmi aktivní dialog za účelem zabránění válce.
Evropská média rozšířila informaci o tom, že USA uvedly své armády v Evropě na maximální stupeň bojové pohotovosti. Současně byla v Itálii provedena anketa na téma: „Jste připraveni bojovat s Ruskem za Ukrajinu“. Přičemž mnozí účastníci ankety (většina z nichž nechce žádnou válku) zdůraznili, že ve skutečnosti nejde o válku za jakousi pro většinu Italů neznámou Ukrajinu, ale o válku za zájmy Washingtonu.
Takže Evropané vše dobře chápou. Italové dokonce vyjádřili naději, že když rozsáhlá válka bude zahájena, tak Putin dodrží svůj slib a zasadí úder na centra přijetí rozhodnutí, nedovolí Američanům uvrtat jiné do konfliktu a tradičně si to odsedět za oceánem.
Nějaký polský generál se rozrušil a prohlásil, že je nutno urychleně vybudovat baltický svaz (ve struktuře Polska, Pobaltí a skandinávských zemí) pro válku s Ruskem. NATO se mu nejeví dostatečně spolehlivým.
Generálů marazmatiků je dost v kterékoliv armádě, ale když se taková prohlášení začínají aktivně projednávat v národním a mezinárodním tisku, znamená to, že příslušná společnost (polská, pobaltská) je morálně připravena na válku, zadržující centra jsou, včetně pudu sebezáchovy, blokujících v běžných podmínkách přijetí riskantních rozhodnutí, odpojena.
Ukrajinské vedení, nehledě na provokační ostřelování Donbasu, se zjevně bálo vyprovokovat Rusko k reálným bojovým akcím při paměti na to, co se stalo v roce 2008 s gruzínské armádou, a v letech 2014-15 s OSU. Američané, kteří se do posledního okamžiku tvářili, že s tím nemají nic společného, museli dokonce veřejně osvětlit svou účast při provokaci konfliktu. Během 24 hodin 1.-2. dubna se konaly telefonické rozhovory mezi ministry obrany a prezidenty Ukrajiny a USA. V obou případech američtí partneři postrkovali Kyjev ke konfliktu s Moskvou a slibovali, že nenechají Ukrajinu tváří v tvář s Ruskem.
Hned nato si Kyjev vyžádal společné manévry s NATO (zatím není rozhodnutí o jejich provedení přijato, ale myslím, že USA se vynasnaží ho protlačit). Ukrajina také informovala Radu bezpečnosti OSN o eskalaci na linii dotyku na Donbasu. To bylo provedeno proto, aby se přesunula vina za zahájení konfliktu na Rusko, aby bylo možné říct „my jsme přece upozorňovali, dokonce jsme se obrátili na Radu bezpečnosti“.
Nejvyšší Rada Ukrajiny změnila legislativu, upravující povolávání do vojenské služby, a zabezpečila Zelenskému formální možnost povolat během 24 hodin milion osob, které sloužily v armádě, minimálně polovina z nich má zkušenosti z bojových operací na Donbasu. Jelikož takový počet lidí Ukrajina není schopna ošatit, nakrmit, ozbrojit a utvořit z nich nové jednotky a svazky, znamená to, že OSU je zajištěno přesně tolik potravy pro děla, kolik budou schopna strávit.
Ukrajina také trvale demonstrativně přesouvá vojska k linii rozhraničení a na hranici s Ruskem. V některých případech se jedná o plánovanou rotaci formací v zóně konfliktu na Donbasu, ale příznačné je to, že Kyjev se neobtěžoval dementovat informace svých vlastních médií o jeho zesílení seskupení vojsk na hranici s Ruskem.
Moskva odpověděla neméně demonstrativním přesunem vojsk v okolí ukrajinské hranice. Přičemž Ministerstvo obrany Ruska celý týden mlčelo, než oznámilo, že vojska se přemísťují v rámci plánovaných cvičení. Putin uskutečnil video konferenci s Macronem a Merkelovou, během níž byl ruský postoj ohledně současné krize oznámen Francii a Německu. Z jejich dalšího chování vyplývá, že dostali důraznou radu, aby se necukali a nepokoušeli se vmísit se do tohoto konfliktu.
Ruský ministr zahraničních věcí uskutečnil rozsáhlé a úspěšné jednání s Čínou i ohledně koordinací akcí Moskvy a Pekingu v rámci reakce na provokace Washingtonu, načež Rusko a Čína v souběhu uskutečnily řadu nepříjemných opatření pro boj s americkou cenzurou v globální síti internet, a také způsobily nenápadné, ale citelné údery americkým obchodně-ekonomickým zájmům.
Současně vysoce postavení zástupci Ministerstva obrany Ruska navštívili řadu zemí Jihovýchodní Asie spojeneckých vůči Moskvě a Pekingu a provedli konzultace s čínskými kolegy, jejichž obsah se neodhaluje. Mimochodem, Číňané si dávno chtějí navrátit Tchaj-wan a nevylučují provedení proti spojeneckým vůči Američanům ostrovním kuomintangovcům vojenské operace.
Tři ruské ponorky se najednou vynořily v Arktidě, prolomily led, a uskutečnily úspěšné cvičné raketové střelby. Není to nic jiného, než demonstrování možností zasazení masivního atomového úderu z nejzranitelnějšího směru Americe. Z posledního, na Sibiři byly zpozorovány vlakové soupravy s vojsky a technikou, pohybující se směrem k evropskému Rusku (fotografie byly vyloženy na internet lidmi, kteří se stali náhodnými svědky přesunu vojsk).
V Doněcku a Lugansku byly vydány výnosy o prvním povolávání do vojenské služby v historii lidových republik. Zatím bylo povoláno čtyři sta osob na obě republiky. Je to spíše demonstrace, než reálné posílení sboru republik. Ale výnosy umožňují zároveň povolat hned deset ročníků, což umožní v případě nutnosti zvýšit četnost ozbrojených sil republik dva-tři krát. Jelikož se DLR/LLR opírají o podporu Ruska, tak s výzbrojí a ošacením takového množství lidí by problémy vzniknout neměly. Ruské sklady umožňují ozbrojit a ošatit miliony.
Moskva otevřeně řekla a ukázala, že ustupovat nehodlá. Ještě jednou zdůrazním, že na obou stranách byly provedeny prakticky všechny předběžné diplomatické a politické operace. Možnosti pro další houstnutí napjatosti bez přechodu k otevřenému konfliktu prakticky nezůstaly. Ty manévry, které je ještě možné učinit, nijak neoslabí napjatost, navíc bude jejich potenciál rovněž vyčerpán během nejbližších týdnů.
Strany (a nejsou to Ukrajina a Donbas, ale Rusko a USA) jsou v situaci „kdo mrkne první“. De facto marazmatická administrativa Bidena realizovala Hillary Clintonovou deklarovaný, během její prezidentské volební kampaně v roce 2016, plán jaderného vydírání Ruska. Tehdy Hillary prohlašovala, že bude žádat od Ruska ústupky pod hrozbou rozsáhlé atomové války. Nyní USA demonstrují svou připravenost v několika krocích dovést krizi na Donbasu na úroveň přímé vojenské konfrontace Ruska a USA.
Proč to dělají? Protože jim nezůstaly jiné možnosti jak ubránit svou globální hegemonii, bez níž se USA v jednom mžiku mění na slabý a nuzný regionální stát, vnitřně nestabilní a náchylný k rozpadu (horší, než Rusko v 90tých). Podle vlastních amerických propočtů musí během nejbližších tří-čtyř let definitivně prohrát s Ruskem a Čínou ekonomické a politické závody a ztratí dokonce teoretickou možnost zvítězit ve válce. Před Washingtonem je dilema: teď, nebo nikdy.
Znamená to tedy, že válka je nevyhnutelná? Ne. Její nebezpečí je velmi vysoké. Nejen to, je velké riziko, že se události vymknou kontrole, zejména vzhledem k neadekvátnosti americké administrativy. Ale, jak už bylo řečeno výše, politika nepředpokládá nevyhnutelně fatální vývoj. Variant vývoje situace je vždy spousta. Pro naši existují tři základní, umožňující vyhnout se nejhoršímu:
1. Někdo ustoupí bez války. Pro toho, kdo ustoupí, to bude znamenat politickou katastrofu, ale odloženou. Hned se to nebude projevovat.
2. Vojenská krize bude zahájena a skončí příliš rychle na to, aby USA stihly rozvinout svůj plán na její rozvinutí do evropské války. Přibližně řečeno, Ukrajina bude zničena natolik rychle, že Poláci, Pobalťané a další sebevrazi za americké zájmy, stejně jako i samotné USA nestihnou zareagovat, a potom bude pozdě.
3. Na určité etapě nastane přerušení v rozdmýchávání situace. Ukrajinské vedení se tak nemusí odhodlat překročit poslední hranici. Vždyť při jakémkoliv konci konfliktu prakticky nemají šanci se zachránit. Dokonce ani když jim USA pošlou letadlo (což sotva), to jednoduše nedoletí do Borispolu nebo neopustí vzdušný prostor Ukrajiny. Zavřít nebe nad ní může Rusko kdykoliv. Nemusí riskovat vtažení do konfliktu Východoevropané. Jedna věc je „vypovědět válku Rusku“ ve vlastních médiích, úplně něco jiného je udělat to v praxi. Je možné nestihnout dostat se do protileteckého krytu. No dobře, když přiletí výsadkáři zajímat, mohou však přiletět rakety, které zajatce neberou, proto, že to neumí. Může zaujmout tvrdý postoj západní Evropa. USA si sotva troufnou dovést konflikt do konce, pokud je evropští spojenci odmítnou podporovat, a také zakážou Američanům provádět podvratnou činnost proti Rusku ze svého území. V západní Evropě dobře znají ten nepříjemný pocit, kdy tvé město, tvá malá upravená země je cílem pro bezduché bojové hlavice, schopné ji třikrát rozdrtit na radioaktivní prach. Chtějí dobře žít, nikoli hrdinně zemřít za americkou hegemonii. Strach smrti v nich může probudit statečnost, potřebnou proto, aby se otevřeně postavili proti USA.
Slabina všech těchto verzí spočívá v jednom, jsme nuceni se spoléhat na to, že správné rozhodnutí přijme někdo jiný, jelikož sami ustoupit už nemůžeme. Ale, jak vidíme, je hodně verzí při nichž se fatální vývoj událostí ukončí.
Nicméně, musím s lítostí konstatovat, že za padesát pět let, která jsem prožil, svět nikdy nestál tak blízko válce. Nejblíže (po karibské krizi, která byla ještě před mým narozením) jsme byli ke třetí světové v době evropské raketové krize na začátku 80tých, kdy USA rozvinuly v Evropě své rakety středního doletu, a sovětské systémy RSD-10 Pioner (SS-20 podle klasifikace NATO) se vysunuly až do NDR. Poziční oblasti atomových raket se nacházely několik desítek kilometrů od sebe (v NDR a NSR), a tedy každý konflikt s použitím běžných zbraní hrozil, že hned bude mít za následek výměnu atomových úderů, jelikož v případě průlomu by byl protivník schopný vyjít k pozicím raket za den-dva.
Tak tedy, dokonce tehdy byla situace lepší, jelikož Američané i když byli nakaženi kovbojstvím, ale celkově byli příčetní, válku nechtěli a probíhal dialog. Nyní však máme (a také celý svět) co do činění s neadekváty ve Washingtonu, pro něž je příští mír horší než válka. Ba co víc, domnívají se, že válku je ještě možné vyhrát a s nikým nejsou ochotni mluvit o kompromisu, a požadují jednostranné ústupky.
Ale přece jen naději máme. Většina lidí (Američané nejsou výjimka) chce žít. A marazmatická bidenovská chunta, která obsadila Bílý dům, přece není všemocná. Ji je také možno zastavit společnými silami.
