Kdyby se Spojené státy skutečně staraly o svobodu na Kubě, ukončily by vysilující sankce,
píše ve své úvaze pro deník The Guardian Helen Yaffeová, docentka katedry hospodářských a společenských dějin na Glasgowské univerzitě.
Kritici odmítají Kubu coby nefungující stát, ale neuznávají, jak hluboce je ochromená americkou blokádou
Násilné protesty, které na Kubě vypukly počátkem července, byly prvními vážnými sociálními nepokoji od událostí v Maleconazu v roce 1994, před 27 lety. Obě tato období byla charakterizována hlubokou hospodářskou krizí. V polovině 90. let jsem žila v Havaně a byla jsem svědkyní podmínek, které vyvolaly povstání: prázdné trhy s potravinami, obchody a lékárny, pravidelné výpadky elektřiny, zastavování výroby a dopravy. Takové byly důsledky rozpadu socialistického bloku, který představoval asi 90 % obchodu ostrova.
USA vsadily na zhroucení kubánského socialismu a schválily Torricelliho zákon z roku 1992 a Helms-Burtonův zákon z roku 1996, aby bránily ostrovu v obchodních a finančních vztazích se zbytkem světa. Mezitím byly vyvinuty důmyslnější a mnohovrstevnatější programy „změny režimu“, od Clintonových mezilidských programů až po Bushovu Komisi pro svobodnou Kubu. Od poloviny 90. let do roku 2015 si americký kongres přisvojil zhruba 284 milionů dolarů na podporu (kapitalistické) demokracie.
Příběh o tom, jak navzdory nepřízni osudu kubánská revoluce přežila poslední tři desetiletí, je těžištěm mé knihy. V některých oborech, jako biotechnologie a medicínský internacionalismus, se jí dařilo. Od roku 2019 se však na Kubu vracejí podmínky připomínající „zvláštní období“, což je přímým důsledkem amerických sankcí. Trumpova administrativa zavedla 243 nových donucovacích opatření proti Kubě a zablokovala jí přístup k mezinárodnímu obchodu, financím a investicím v době, kdy zahraniční kapitál získal stěžejní roli v rozvojové strategii ostrova. Nevyhnutelným a zamýšleným výsledkem je nedostatek potravin, pohonných hmot, základního zboží a zdravotnického materiálu. Kuba má tedy vakcíny proti covidu-19, nemůže si však koupit dostatečné množství injekčních stříkaček k jejich aplikaci ani zdravotnické ventilátory pro své JIP – jednotky intenzivní péče.
Přísná hygienická omezení, jež v reakci na pandemii zavedly kubánské úřady, zbrzdila schopnost Kubánců „řešit problémy alternativními kanály“ a navazovat vztahy. Počet případů náhlého úmrtí stále stoupá, což vyvolává u Kubánců úzkost, přestože míra výskytu infekcí a úmrtí zůstává v poměru k oblasti nízká. V každé kubánské domácnosti se lidé střídají, aby za úsvitu vstali a připojili se k frontám na základní zboží. Nikoho by nemělo překvapovat, že panuje frustrace a nespokojenost.
Kritici Kuby viní vládu z každodenních těžkostí, jimž Kubánci čelí, a americké sankce odmítají jako výmluvu. To je jako obviňovat člověka, že dobře neplave, když je připoután k zemi. Americká blokáda Kuby je skutečná. Je to nejdelší a nejrozsáhlejší systém jednostranných sankcí uplatňovaných vůči kterékoli zemi v moderních dějinách. Ovlivňuje každý aspekt kubánského života.
Na valném shromáždění OSN 23. června podpořilo návrh Kuby na ukončení americké blokády celkem 184 zemí. Byl to 29. rok, kdy Kuba zvítězila. Zástupce USA Rodney Hunter prohlásil, že sankce jsou „legitimním způsobem, jak dosáhnout zahraniční politiky, národní bezpečnosti a dalších národních a mezinárodních cílů“. Označil je také za „jeden soubor nástrojů v našem širším úsilí o Kubu“.
Dalším klíčovým nástrojem v posledních letech jsou sociální média. V roce 2018 Trump zřídil internetovou pracovní skupinu na podporu „volného a neregulovaného toku informací“ na Kubu, stejně jako země rozšířila možnosti umožňující Kubáncům přístup na internet prostřednictvím svých telefonů. Během letošního léta se rozrostla kampaň na sociálních sítích, v níž miamští influenceři a youtubeři vyzývají Kubánce na ostrově, aby vyšli do ulic. Jakkoliv se to může zdát spontánní a autentické, skrývá se za tím financování a koordinace ze strany USA.
11. července jsem byla v Havaně a sledovala finále Eura v kubánském domě, když bylo vysílání přerušeno oznámením prezidenta Miguela Díaze-Canela. Byl v San Antoniu de los Banos, na předměstí hlavního města, kde se protest změnil ve vzpouru, obchody byly vyrabovány, převracena policejní auta a házeny kameny. Souběžné protesty se konaly na desítkách míst po celém ostrově. V Matanzasu, kde případy covidu-19 prudce vzrostly, došlo k rozsáhlému ničení. Díaz-Canel ukončil vysílání výzvou, aby revolucionáři vyšli do ulic. Na jeho výzvu odpověděly tisíce Kubánců.
Mezitím starosta Miami požádal Bidena, aby zvážil letecké údery na Kubu, zatímco vznikaly nedomyšlené plány na námořní flotilu z Floridy. Mezinárodní sdělovací prostředky líčily masový odpor vůči nekompetentní vládě, pokojné protesty násilně potlačované a režim v krizi. Toto vyprávění počítalo s přeháněním a manipulacemi. V tisku a na sociálních sítích se objevily fotografie, které mají ukazovat protivládní protesty, které byly ve skutečnosti opakem. Kubánským protestům z 11. července jsou připisovány fotografie protestů v Egyptě a sportovních oslav v Argentině.
Z USA, kde se s tragickou pravidelností dějí násilné protesty a policejní vraždy a kde se pravicové povstání pokusilo zvrátit výsledek voleb v roce 2020, označil nový prezident Joe Biden Kubu za „zkrachovalý stát“. Do 30. července již zavedl nové sankce, navzdory předvolebním slibům, že tyto sankce zruší.
Od protestů z 11. července jsem kvůli své práci cestovala po celé Havaně. Jediné významné protesty, které jsem v hlavním městě viděla, byly ty na podporu vlády, včetně shromáždění 200 000 lidí v Havaně 17. července. Kubánci, se kterými mluvím, odmítají násilí a vměšování USA. Jsou přesvědčeni, že Kubánci umějí plavat, ale potřebují, aby se přetrhly řetězy americké blokády.
Článek přinesl deník The Guardian 4. srpna 2021
