Koně se také střílejí…

…aneb  variace na nikoli renesanční téma…

Už jste někdy zastřelili koně?

Já nechtěl, bránil se, … ale musel.

Nebyli to koníci z masa, kostí, šlach a krve, zabalení v chlupaté kůži. 

Byli železní, schováni pod zářivě bílou směsicí železa a plastu jménem Akrylonitrilbutadienstyrén, zkráceně ABS, ze kterého se dnes většinově lisují karosářské díly aut.

Jako nejstarší a hlavně nejprotivnější z nováčků v posíleném kolektivu řidičů jsem dostal ke krocení nejstarší z flotily firemních tahačů. Ovšem pouze do doby, než dorazí tahače nové, krásné a chytré, nachystané plnit ty nejnáročnější pracovní úkoly, na něž už prý vylítaní tahačoví dědci nestačí.

C´est la vie, takový je život…

Po třech měsících naší koexistence dolétl Befehl shora, že přes mé poměrně solidní ekonomické výsledky (spotřeba paliva a platby za mýto) je nutno železného koníka vyřadit, neboť je již nejstarším v trvalé službě a na tachometru se pomalu dokuluje milión. 

Takže jsem si naposledy a s poměrně silnou nostalgií užíval poslední pětidenní turnus v autě, které má ještě opravdovou řadicí páku a které není pevně a nerozborně svázáno „Centrálním mozkem lidstva“ v podobě nejvrchnějšího firemního kompu. Užíval jsem si, že mne ještě poslouchají pedály pod volantem, že musím poctivě kvedlat šaltpákou a odkudsi se střechy na mne neječí firemní sirény, když se jim zazdá, že nejedu podle představ soudruhů ajťáků. 

Jaké jsou představy ajťáků, jsme se všichni mohli přesvědčit v okamžiku, kdy byl vydán celosvětový zákaz letů pro letadla Boeing 737 Maxx. Nechci zdejší čtenářskou obec děsit, ale v případě silničních motorových vozidel se jedná o totéž. Normální člověk, vlastnící pud sebezáchovy, by asi měl dostat kopřivku, pokud by zjistil, že kdosi je schopen na libovolnou vzdálenost vaše auto nastartovat, či vypnout, přidat či ubrat plyn, zablokovat nebo odblokovat brzdy, případně změnit zařazený rychlostní stupeň. Nikoli tak u nás ve firmě. Zde se všichni radují (napadá mne úsloví z dob minulého režimu – těéchnika balšáája!!!), jak je to krásné a mladé a chytré a zejména žádoucí.     

A tak jsem naposledy předjel ve stoupáku za Karlovými Vary svého firemního kolegu, který řídil mladší, krásnější, silnější a zejména chytřejší auto téže značky, avšak s koníky přidušenými normou Euro 6 a s automatickým pitomcem v převodovce, který je z tohoto stoupání pokaždé zděšen a zmaten, skoro jako knihovnice „Myrka“ z ODS. Tudíž seká pokaždé stejné chyby v odřazování, i když má k dispozici chytrou mapu se souřadnicemi, pročež spotřeba i jízdní čas jdou společně do pr…  

… a naposledy jsem v navazujícím mírném klesání ručně vyhodil kvalt a užíval si z tichého plachtění kolébajícího se čtyřicetitunového kolosu nádhernou zelení vůkol, čerstvě umytou nočním deštíkem a nasvícenou ranními paprsky stoupajícího slunce. 

Tichý, brumlavý volnoběh šestiválce, tlumený hukot pneumatik, šum větru kolem kabiny…

Ano, zřejmě naposledy jedeš s manuálem, říkal jsem si. Uvědomil jsem si, že právě nyní pro mne končí nejen jedna z kapitol mého života, nýbrž i jedna z kapitol veškerého lidského bytí a snažení. Už před pěknými pár lety začala kapitola nová, v níž je lidský faktor hromadně nahrazován odlidštěným mechanismem a digitální automatizací.

Když jsem v poledne vyprázdnil u posledního zákazníka cisternu, potkal jsem se s kolegou a přepojili jsme návěs, načež on pokračoval v práci a já zamířil s koníkem na základnu.

Následně jsem zastavil před domovskou provozovnou, abych vyprázdnil kabinu tahače prostým přeházením všelikých zbytečností a smradlavých svršků do osobáku. Nejdřív jsem si vyfotil posledního mohykána s řadicí pákou, pak jsem se pustil do norování, kterážto činnost loveckých psů silně připomíná můj přístup k úklidu a dalším činnostem obdobného charakteru. 

A tak se stalo, že jeden z metnutých předmětů téměř zasáhl jakéhosi postaršího dvounožce, který se poflakoval v mém palebném sektoru. Chtěl jsem jej vyplísnit, že leze do trajektorie neřízeného letu mých dosti jetých trenýrek a fuseklí, avšak předběhl mne a spustil na mne čímsi, co snad měl být pokus o češtinu. Bohužel, vyřčeným zvukům zcela zřejmě nerozuměl ani sám autor. Proto jsem jej zastavil a po jeho přikývnutí na dotaz „Ukrajina?“ jsem nabídl konverzaci v ruštině.

Po minutě jsem pochopil, že dotyčnému se v autě odporoučely akumulátory a on by rád nějaké jiné, nejlépe funkční.

Následující děj byl pro ty, kteří mne znají, předvídatelný. Odvezl jsem tahač na firemní parkoviště, odevzdal vyúčtování služební cesty a šel si prohlídnout ukrácký křáp, totiž pětiletý tahač, parkující o tři sta metrů dál. Omrknul jsem velikost a kapacitu akumulátorů, abych pak neprozřetelně slíbil, že mu druhý den ráno obvolám nejbližší prodejny, zjistím ceny a pošlu přesné adresy.

Další den v půl osmé zahrčel telefon. To můj nový známý zkoušel, jestli jsem svůj slib myslel vážně. 

Ve čtvrt na devět jsem mu nadiktoval ceny, aby je schválil jeho šéf. 

V půl deváté mi chlápek volal zoufale zpět, že mi zaplatí, kolik si řeknu, abych mu nové baterie pomohl přivézt, protože není nikoho schopen přemluvit ani k placené pomoci. Jakmile otevřel klapačku, lidi se od něj odvraceli.

Prapodivný svět. Už ani prachy v něm nefungují, jak by jeden čekal…

Vzpomněl jsem si na včerejší docela bolestnou rozlučku se svým plechovým koníkem, hupsl jsem do auta a jel čtyřicet kilometrů za Jurou z Černovců. Na parkovišti jsem ho naložil i se starými bateriemi a odvezl ho do vyhlédnutého obchodu. Tam jsem mu pomohl s nákupem a pořízením takové faktury, aby na jejím základě bylo možno vyžádat vratku DPH, načež jsme vyrazili zpět. 

Po namontování nových akumulátorů chytil motor na první pokus a poněkud dojatý Jura pravil, že na tento moment, potažmo na mne nikdy nezapomene. Byl ve svých dvaapadesáti letech poprvé služebně v zahraničí jako řidič kamionu…

Máchnutím rukou jsem frajersky zahnal jeho díky a udělil jsem mu dle svého velmi protivného zvyku cennou radu, ať mou službu vrátí jiným, kteří budou hledat pomoc u něj. Podali jsme si ruce bez ohledu na kovid, tyfus, tuberu, žloutenky typu A, B, C, Zelenského i Zemana a já mu zamával na cestu.

Parkoviště, na němž jsem se před šestnácti hodinami rozloučil se svým bílým koníkem, opět osiřelo. Osamocen jsem sledoval vzdalující se soupravu s ukrajinskou značkou. Zůstávej s Pánem Bohem, Juro…!

… tak nějak mi samo od sebe přišlo na mysl, že se to té zubaté moc nepodařilo už před dvěma lety při mé srážce s vlakem… 

… vždyť koně se přece také střílejí… 

Vidlák – Targus