Krize systémovou chybou dnešní civilizace
Obec potřebuje zákony, jež budou na první místo stavět duševní dobrost, na druhé tělesnou, na třetí hodnoty hmotných statků, sloužících tělu i duši. Platon
Vrcholoví politikové světa se na svých summitech opakovaně radí, jak čelit současné finanční krizi, jak překonat neuvěřitelné zadlužení států, jak zabezpečit ohroženou kapitalizaci hroutících se bank. Jinými slovy – jak obnovit plynulý, ničím nerušený globální veletok peněz ve službách jediného cíle – samoúčelné maximalizace zisku. A veletok má proudit stále více, rychleji, efektivněji!
Proč?
Jakmile člověk jednou dosáhne jistého stupně sebeuvědomění, chce vědět, proč žije, jaký smysl má jeho život, jaký smysl mu může objevit a dát. Proč žijeme? Snad abychom vyráběli a spotřebovávali v zájmu nové a nové akumulace kapitálu.
Proč?
Snad abychom se předháněli v tom, co si můžeme dovolit? Odvaž se! Nevaž se! Užij si! Dopřej si! Avšak co s krizí? Ta evidentně brání většině lidí uskutečňovat tento domnělý smysl jejich životů. A ani nejkvalifikovanější experti si s ní nevědí rady. Je jiná, než byly krize předchozí, je globální, a není jen ekonomická, je i politická, ekologická, etická, estetická, postihuje všechny kulturní oblasti. Sílí podezření, že všechny nápravné pokusy, všechna opatření, ať sanace bank, ať omezování mandatorních výdajů států, jsou odsouzeny k nezdaru. Je marno postihovat vnější následky, neznáme-li vnitřní příčiny. Krize, jak se zdá, potvrzuje svým způsobem platnost zákona o heterogonii účelů /nechtěných, nepředvídaných, neočekávaných následků/. Člověk euroamerické civilizace dospěl paradoxně ve snaze o větší blahobyt, bezpečí a kulturní úroveň k opaku – do stavu globální krize a mnohostranného ohrožení biosféry planety, život, zdraví a kulturu člověka nevyjímaje. Domnívali jsme se, že naše civilizace je vrcholem dosavadního vývoje lidstva. Z historie však víme, že i lidská společenství mají svůj vznik a vývoj, své procesy progresu a regresu, své fáze evoluce a involuce. Nezapomínáme ani na to, že lidstvo přežilo tisíce let v bídě, ale ani jedna civilizace nepřežila svůj blahobyt. A tak sledujeme hrozivou roztržku mezi člověkem a přírodou. Ubývá vody, deštných pralesů, přibývá pouští. Znečištěno je vodstvo, řeky, oceány, půda, vzduch. Velkému množství lidí chybí potrava, voda, léky, přístřeší. Rozdělení majetku mezi lidmi je nesouměřitelné, množství lidí pro nedostatek základních prostředků k obživě umírá. Ve velkých městech se zhoršuje kvalita a bezpečnost životního prostředí, narůstají problémy s kriminalitou, drogami, odpadky, prostitucí. Tradiční způsoby vládnutí jsou zřejmě anachronické, vlády a vládní instituce se marně potýkají s korumpujícími vlivy mocných monopolů a mafií. Mezi lidmi i mezi národy se šíří bezpráví. Stále více se prosazují „zákony džungle“, právo silnějšího. Vedou se bezútěšné války. Ve světě euroamerické civilizace se množí dezintegrativní a degenerativní procesy.
Kde hledat cestu k nápravě? Sotva můžeme začít jako K. Marx v 19.stol. analýzou trhu, zboží, peněz, kapitálu, úvěru. Dnešní krize je jen zdánlivě ekonomická. Ve skutečnosti je to krize člověka a lidské existence samé v úplnosti jejích určení. Týká se člověka jako bytosti přírodní, společenské a kulturní /duchovní/, týká se základních hodnot jeho sebezachování a seberozvoje.
Tajemství lidské podstaty a smyslu lidského bytí provází člověka od nepaměti. Sledujeme-li vývoj lidského jedince od příchodu na svět, neunikne nám jeho bytostná sociabilita, potřeba nebýt sám, přesahovat sám sebe ve vztahu k druhým, milovat a být milován, přijímat a dávat péči, podporu a radost – v matčině náruči, v rodičovském hnízdě, ve vrstevnickém hejnu, ve společenství dospělých.
Lidské společenství dospělých má v ideálním případě podobu obce, řecké polis, v které si všichni společně dávají pravidla a spravují podle nich své soužití, společné záležitosti a uspokojování potřeb. Ctí zákon, demokratická práva a povinnosti, respektují se navzájem. Takovou polis /obec/ pokládali Řekové za „dar bohů“.
Klasická sociologie charakterizuje novodobé demokratické státy /dědičky řecké polis ve změněných historických podmínkách/ jako relativně samostatné jednotky. Jsou to společenství organizovaná, vnitřně strukturovaná podle společenských funkcí a potřeb.
Systém státu se skládá z řady relativně samostatných subsystémů, které se vyvinuly vlivem tisíciletých lidských tvořivých činností a civilizačních procesů. Jsou to /na pořadí nezáleží/: organizace, řeč, výchova, mravnost, právo, náboženství, ekonomika, technika, věda, umění. Všechny subsystémy se tvoří a vyvíjejí ve vzájemné součinnosti, ovlivňují se, prolínají se navzájem, přizpůsobují se určitému společenskému konsensu /shodě, souhlasu/, který je výrazem převládajících vůdčích idejí té které společnosti. Jsou to nosné sloupy životního způsobu, životního stylu /slohu/ společenství daného místa a času. Vztahy společenských subsystémů se mohou měnit. Vývoj není rovnoměrný, inovace a pokrok nenastávají vždy ve všech strukturách současně, také míra setrvačnosti a pevnost tradic může být rozdílná. V zásadě však platí princip relativní dynamické rovnováhy mezi nimi. Nadměrné zbytnění jednoho na úkor ostatních, porušení hraniční míry rovnovážného stavu ohrožuje řádné fungování systému. Stupňující se nepoměr /zhoubné bujení/ může vést až ke kolapsu systému.
Žijeme v době integrující se Evropy a světa v rámci euroamerické civilizace. Potýkáme se s přibývajícími následky devastace přírody a stupňující se nesouměřitelnosti životní úrovně a kvality života u různých lidských skupin. Vrcholoví politici se dohadují, jak řešit finanční krizi. Avšak ani vlády ani opozice nemají co nabídnout. Negativní jevy nejenže neodcházejí, ale ještě jich přibývá. Je na čase pojmenovat příčinu a vyslovit předpoklad, že jde o systémovou disfunkci.
Systémová disfunkce je vyvolána hrubým porušením rovnováhy společenských subsystémů. Systém ekonomický, ale zvláště jeho finanční a spekulativní odnože, bují na úkor všech ostatních subsystémů do té míry, že činí právo, politiku, morálku, vzdělání, umění atd. nejen závislými a podřízenými, ale bez zřetele k ekonomické funkci a zisku bezvýznamnými, odsouzenými k živoření, ne-li k zániku. Ze všech neekonomických cílů se stávají jen prostředky ke koupi a prodeji specifických „služeb“, určených k tvorbě zisku a jeho maximalizaci. Peníze, dříve prostředek směny zboží a služeb, se staly samoúčelným cílem k sebereprodukci /lichvou, spekulacemi/, k vytváření nových a nových peněz v množství mnohonásobně větším, než je jakákoli reálná produkce výroby a obchodu. Nejen neekonomické subsystémy jsou degradovány, ale i reálná ekonomika, která je ve vleku ničivého bujení finančního kapitálu.Nerovnoměrný ekonomický růst na úkor morálky a ostatních hodnotově normativních subsystémů má dalekosáhlé důsledky i na poli mezilidských a mezinárodních vztahů.
Sklízíme setbu neoliberalismu, která vzklíčila v 70.- 80.letech minulého století.
Bankovní kapitál se tehdy zbavil všech omezení, finanční podnikání se osvobodilo od všech regulí. Svoboda vytěžit z peněz maximum způsobila rozvrat kulturních archetypů, které se utvářely po tisíciletí. Etika se stala přežitkem, společnost získala přívlastek postmorální. Dřívější orientace normocentrická a sociocentrická byla vystřídána orientací egocentrickou. Zástup humanistů varoval, ultraliberální konzumní systém, zbavený všech hodnot, ústup od vzájemnosti a ohleduplnosti, etos práce a úcty k člověku hrozí zničit společnosti,které dosud držely pohromadě.
Před 20 lety jsme uvažovali o Evropě jako „o živém kulturním dědictví“. Dnes vidíme, že nejen Evropa, ale i celý globalizovaný svět se chápe jen jako hospodářskospotřebitelská struktura ve službách ekonomického „růstu růstu“ v režii finančního kapitálu. Nepřipomíná se někdejší obraz „kulturního domova pro všechny“. Povznášející idea jednoty lidského rodu je konfrontována se zdrcujícím pocitem zklamání z kvanta nerozumu, nevědomosti, brutality a krutosti v globálním měřítku.
Jak státy, tak celé civilizační epochy se udržují těmi idejemi, které stály u jejich vzniku. Renesance a reformace, osvícenství, deklarace nezávislosti, lidská a občanská práva, volnost, rovnost, bratrství, humanismus, demokracie – takové ideály jsme zdědili, aby nás inspirovaly, integrovaly a oduševňovaly. Platí, že demokracie je vláda lidu, lidem, pro lid. Odmítejme nastolenou pekunokracii, vládu peněz, penězi, pro peníze. Ze současné globální mnohočetné krize není jiného východiska než návratem k autentickým potřebám a hodnotám člověka jako bytosti přírodní i kulturní, tělesné i duchovní. Lidskost se neodvozuje z potřeb ekonomicko-finančních procesů, ale z mnohostranných, dílem strastiplných, dílem poesií, láskou a nadějí obohacujících dějin lidstva. Usilujme o kvalitu a trvalou udržitelnost života, osvoboďme se od závislosti na zbytnělém ekonomismu, nedejme se odradit od zápasu za demokracii, která má být v souladu s našimi dějinami humanitní, nikoli liberální.
