Lenka Procházková: Takto jsem se vyléčila z covidu. Sama. To nikdo nepíše
ROZHOVOR PL: Spisovatelka Lenka Procházková má za sebou čerstvou zkušenost s koronavirem, která ji ale nepřiměla změnit názor na infekci a její předcházení. Stále si myslí, že nejdůležitější by měla být prevence v podobě budování imunity. Lidé by podle ní neměli propadat strachu, že covid je něco, kvůli čemu by vůbec neměli vycházet z domu.
Naše země se už rok potácí v krizi a velmi omezeném způsobu života, kdy kromě 25 tisíc mrtvých je kvůli covidu likvidována ekonomika a mnozí upadli do existenčních problémů. Jak to celé vnímáte? Podnikala něco vláda výrazně špatně, jak někteří míní?
Kdo tohle může kvalifikovaně vědět? Jsou různé teorie podložené (různě zpracovávanými) statistikami. Vládní přístup ke zvládání epidemie působí jako metoda pokusu a omylu. Ale je fakt, že trpělivost lidí, kteří se dlouho chovali disciplinovaně, už narazila na své meze. Zvlášť když některé země, které měly rozvolněno, teď mají „promořeno“ a mají lepší čísla.
Téměř od počátku epidemie je veřejnost rozdělená. Jeden silný tábor podporuje nejtvrdší opatření a nošení ochrany dýchacích cest všude a druhá skupina pak naopak vyzdvihuje osobní odpovědnost každého, varuje před škodami, které to vše způsobí, a prosazuje liberálnější podobu opatření. Kam se řadíte vy?
Nouzový stav (vyvolaný epidemií) omezuje občanské svobody jedince takříkajíc ve prospěch bezpečnosti celku (tedy společenství). Ale i při omezení vnějších svobod by dospělý člověk měl mít možnost zachovat si svobodu vnitřní. To ovšem předpokládá, že má přístup k informacím a schopnost vyhodnotit je rozumem. Již dlouhá léta považuji péči o vlastní imunitu za osobní zodpovědnost a vedla jsem k tomu i děti. Nikdo z nás tedy neměl v první vlně, kdy informací bylo pomálu, strach o sebe. Když nemáte strach, tuto velmi silnou emoci, neomezuje to vaši schopnost vnímat věci s nadhledem.
Po celou dobu pandemie dodržujeme všechna opatření týkající se ochrany zdraví ostatních občanů, ale některá opatření, která se snaží chránit občana proti jeho vůli, považujeme za nesmyslná. Proč by například neměl mít senior v domově důchodců možnost vidět svá vnoučata, pokud při tom všichni zúčastnění dodrží hygienické předpisy? Proč jsou zavřené malé obchůdky a firmy, kde nikdy nehrozilo hromadění zákazníků? A tak dále.
V současné době nicméně dokončujete domácí samoléčbu covidu. Změnila u vás přímá zkušenost některé pohledy na tuto nemoc a řešení epidemie, jaká stát zvolil?
Nikoli. Od počátku postrádám osvětu týkající se prevence. Média hlásají především nové aktivní případy a žádné z nich nevěnuje náležitý prostor pro informace, jaké vitamíny, minerály a další látky vám pomohou připravit tělo na případný střet s virem. Mnoho lidí tak žije v pocitu, že covid je něco fatálního, před čím je třeba se schovávat, protože nic jiného se nedá dělat. Kromě toho, že novinami proběhlo několik článečků o vlivu vitamínu D na imunitu proti covidu, není nikde přehledně sepsáno, co a v jakých dávkách by měli lidé brát. Já jsem svým dětem kupovala vitamíny už za totality a v současnosti se jedna z mých dcer zabývá problematikou suplementace na plný úvazek, takže už roky doplňujeme celou řadu prvků pro podporu imunity.
Smířila jsem se s tím, že pravděpodobně všichni časem přijdeme do kontaktu s virem, a snažila jsem se na ten den připravit své tělo co nejlépe. K pravidelným dávkám vitamínů D, C, E, B a K2 jsem přidala zinek, selen, hořčík a probiotika. Když jsem chytla covid, bezpečně jsem to rozpoznala do 48 hodin, tělo okamžitě nastartovalo imunitní reakci. Přišla horečka, zimnice, bolesti svalů, kloubů i hlavy. Léčila jsem se isoprinosinem, bromhexinem, ibalginem a zvýšila dávky vitamínu D, C a zinku. Také jsem brala kvercetin a melatonin na podporu spánku, protože právě nespavost je v prvních dnech nemoci velmi nepříjemná a oslabující. Během čtyř dnů jsem se z toho nejhoršího vypotila a za deset dní jsem začala znovu dělat domácí práce a psát. Nyní jsem už negativní a dnes jsem byla na dlouhé rekonvalescenční procházce ve Stromovce.
Co se týče vládních restrikcí, část veřejnosti vedla dlouho debatu o tom, že opatření tvrdě zasáhla celou zemi, všechny generace, přestože covid v největších důsledcích postihl především nejvyšší věkové skupiny, což dokládají vládní statistiky. Co říci na místy až vyhrocené argumenty, že nelze omezovat produktivní občany kvůli ochraně starých? Nevytrácí se ze společnosti mezigenerační solidarita?
Ohroženou komunitu, do které samozřejmě patří i ti nejstarší, lze chránit ohleduplností. Zavírání živností s tím moc nesouvisí. Takže jde spíš o sílící nenávist vůči vládě, která používá starostlivost o ohrožené skupiny jako alibi pro nadbytečné a mnohdy absurdní restrikce. Jen primitiv hledá viníka v seniorech, oni jsou rukojmí.
Pokud jde o seniory, objevily se i hlasy z řad některých expertů, že právě téměř rok trvající uzavření doma a jejich odloučení od zbytku rodiny v řadě případů může vést k fatálním důsledkům. Jinými slovy, že naši nejstarší nejvíce trpí právě tím, že nemohou vídat své děti, vnoučata apod. Jak tohle vidíte?
Jak jsem řekla, senioři jsou rukojmí, dokonce i svého (médii vsugerovaného) strachu. Mnohdy získávají informace jenom z televize. My máme maminku (92) v domácí péči. Žije ve svém pohodlném bytě, denně jí přijde zdravotní sestra nadávkovat léky a vitamíny a zkontrolovat tlak. V poledne jí rozvážková služba přiveze vybraný oběd. Třikrát týdně ji někdo z rodiny navštíví, přinese nákup, uklidí, vypere a vezme ji na procházku. Je její svobodná volba takto žít, nepřipadá si v prostředí, na které je zvyklá, osamělá a věřím, že je spokojená. Ovšem i v domovech seniorů lze i během nouzového stavu zorganizovat bezpečné návštěvy dětí a vnuků za použití respirátorů, štítů, rukavic, dezinfekce atd. Je ovšem mnohem jednodušší návštěvy plošně zakázat. Byla bych ráda, kdyby i vakcinace v těchto domovech byla dobrovolná na základě informovanosti. Moje maminka se chtěla dát naočkovat a my (tři dcery) jsme to s respektem k její volbě zařídily. Když se dozvěděla, že mám covid, nevyděsilo ji to. „Lenka je silný jedinec, ta to za pár dní překoná!“ A protože už jsem podle testu z lékárny negativní, o víkendu ji konečně zase navštívím. Udělám jí humrový salát, který miluje, a zapijeme to šampaňským.
Loni po Vánocích začalo očkování populace, které se ale rychle zadrhlo a kvůli nedostatku vakcín máme po třech měsících naočkované jen zanedbatelné množství populace. Na rozdíl třeba od Británie či Izraele, kde většina obyvatel vakcínu má a život se tam vrací do normálních kolejí. Jedni tady viní EU za špatné smlouvy, druzí vládu, že si neporadila jinak. Kdo je za to podle vás zodpovědný?
Poradní výbor, který EU doporučil tento způsob přerozdělování vakcín, se zřejmě řídí heslem rozděl a panuj. Členské státy tzv. první kategorie mají přednostní právo. Připomíná mi to dětskou říkačku: „Vařila myšička kašičku na zeleném rendlíčku. Tomu dala, tomu nic; tomu kousek, tomu víc. A ten maličký? Utíkal do komůrečky na homolečky, tam se napapal.“ Británie a Izrael v EU nejsou a řeší vakcinaci svých obyvatel samostatně. I Maďarsko. Rakousko si ústy svého kancléře aspoň veřejně stěžuje na nespravedlnost a vidí za ní korupci. Je ovšem otázka, zda by se u nás po vakcinaci vracel život do starých kolejí. Politici přece upozorňují, že očkování vás nezbaví povinnosti nosit roušku, protože nakazit se a přenášet virus můžete i po vakcinaci. Nepatřím k těm, kteří věří na to, že když se necháme všichni očkovat, vše se bude moct znovu otevřít. Už jen z toho důvodu, že na nové mutace viru všechny vakcíny nefungují.
Poslední zhruba měsíc se výrazněji mluvilo o možných dodávkách ruské nebo čínské vakcíny, které nemají certifikaci EU. Tomu však kromě ministra zdravotnictví bránil i silný politický odpor ze strany opozice. Slyšeli jsme i výroky typu, že Rusové svým Sputnikem V vedou hybridní válku a ohrožují naši liberální demokracii. Co na tyto názorové roztržky říkáte?
Rusko přece „ohrožuje“ naši liberální demokracii už pouhou svou existencí. Zaujatost EU vůči Sputniku V je iracionální. Ruští vědci a politici jistě nemají zájem na tom, zničit si vlastní populaci „závadnou“ vakcínou. Možná že pod rouškou nedůvěry k ruské a také k čínské vakcíně se skrývá konkurenční boj farmaceutických firem.
Zhruba za půl roku čekají naši zemi sněmovní volby. Průzkumy začínají ukazovat zlom v podobě konce dominance hnutí ANO a některé již otevřeně favorizují koalici Pirátů s hnutím STAN. Potřebovala by Česká republika takovou změnu kurzu ve Strakově akademii?
Česká republika potřebuje pronárodně smýšlející politiky. Což Piráti opravdu nejsou. Znám několik mladých lidí, kteří to v minulých volbách Pirátům „hodili“. Tehdy jim prý imponovala jejich proklamovaná svobodomyslnost, horování pro svobodu názorů na internetu a podobně. Dnes už „podle skutků jejich“ poznali, že to byla jen vábnička a že Piráti naopak svobodu jedince, ale i práva národních států vnímají jako „přežitek“ a horují pro tzv. nový světový řád, jehož všudypřítomné kontrolující mechanismy včas odhalí každý pokus o vzpouru novodobých otroků. Nedávno jsem na serveru Nová republika zveřejnila článek pana Marka Adama, v němž stručně předvídá, co by nás čekalo, kdyby Piráti vyhráli volby a vytvořili se STAN a uskupením SPOLU ústavní většinu: vřele doporučuji každému tento text k přečtení ZDE.
O výsledku říjnových voleb do Sněmovny a dalším osudu České republiky rozhodne to, zda jsou občané ochotní věnovat dost času na vyhledávání informací z různých zdrojů včetně sociálních sítí a sestavit si z nich (i na základě vlastních zkušeností) mozaiku zcela odlišnou od vnucovaného obrazu. Mainstreamová média už hodně dlouho nepřinášejí objektivní informace, ale průběžně regulují tok našich myšlenek. Není snadné překonat návyk na tuto každodenní drogu, která nám zatemňuje úsudek. Vyžaduje to odhodlání a pevnou vůli. A taky intuici, která u mnohých už zakrněla pod vlivem dlouhodobě vstřebávaných lží. Máme posledních šest měsíců na to, abychom setřásli svou apatii a probudili i další „spáče“. Obrazně řečeno – loď s pirátskou vlajkou na stěžni nás nezaveze k ostrovu pokladů, ale do bezčasí a bezpráví, v němž budeme veslovat s okovy na rukou podle rytmu bubnů. Může to být i bubnování do války, ale toto téma už nechci na konci rozhovoru načínat. Raději zakončím nadějnější vizí, že říjnové volby (navzdory cinknutým průzkumům) mohou být prvním krokem k záchraně českého národního státu. Nic ještě není ztraceno, pokud to nevzdáme my sami.
