Lomikar a Renaultova fabrika
Politika Evropské unie nebo tato organizace samotná v mnoha oblastech fatálně devastuje život v evropských zemích, ale zdánlivě se máloco děje, úder reality ovšem určitě přijde.
Jádro devastací spočívá na negaci jednoho jednoduchého principu, Římané říkali „ani málo, ani moc“. Evropská unie nezná míru, když lhát, tak totálně, Kozina vyzval Lomikara před soudnou stolici boží, miliony mrtvých v 2. světové válce by měly pozvat před tuto stolici Jourovou, Borella a spol., aby se ukázala pravda o tom, kdo zahájil světovou válku, nebo aby se osvětlilo, kdo zabíjí na doněcké a luganské periferii. Imigrant je odjakživa přínosem v nové zemi, Evropská unie nezná imigranta, ale devastační toky milionů lidí na evropský kontinent, v tomto smyslu EU deformovala přirozené zákony a tyranizuje ty, kteří s tím nesouhlasí. Bezbřehá nelimitovaná žravost ve všech oblastech je evropskouijní vrcholnou ctností. Před pár lety existovaly na hranicích zátarasy, nejen na východní hranici, i celníci mezi Itálií a Francií dokázali být velmi tvrdí. Politika Evropské unie se pohybuje v prostoru extrémních řešení, tj. buď zátarasy na hranicích nebo žádné hranice, přirozenější formy řešení neexistují. Tento extrémní styl vládnutí pomalu vede v jednom směru k osudové zkoušce, Rusko se buď úplně poddá evropskounijním a americkým normám, o nichž pochybuje i velká část vlastní populace nebo dojde k válce. Nedá se tvrdit, že tento typ politiky unijních komisařů vyplývá z jejich sebevražedných tužeb, ale z pohodlného nezodpovědného principu „nic se neděje, příjemné potrvá věčně“.
Extrémní evropskounijní politika obzvlášť negativně dopadá na ekonomickou oblast, naštěstí je pořád ještě česká montovna pro Německo přínosem a tedy u velké většiny populace pojem EU nevyvolává stavy dávení. Ve Francii jsou ekonomické dopady extrémní EU politiky velmi citelné v opačném smyslu než v ČR. Zaměstnanci Renaultovy fabriky v Caudanu stávkují, požadují zachování fabriky, přitom vláda dala 50 milionů na konverzi v automobilovém průmyslu. Profesor ekonomie pařížské univerzity Laurent Izard se problémem zabývá ve Figaru. Podle profesora je fabrika v Caudanu symptomem záměrného procesu likvidace francouzského průmyslu. Proces evropskounijního ekonomického rozhodování spočívá na třech premisách: moderní postmoderní ekonomika je z podstaty postindustriální, tj. bez fabrik (Francii to stálo v posledních desetiletích 3.5 milionu pracovních míst); v mezinárodní konkurenci nemůže být jedna země chráněnou zónou; mezinárodní konkurence je apriori dobrá, eliminuje nerentabilní podniky. Podle profesora tato dogmata čelí úplně jinému typu reality – jsme svědky tvrdé ekonomické války, na níž je Evropa špatně připravena. Dnes existuje v Číně víc skutečných výzkumných center než v Evropě, kde do hry často vstupují i ideologické deformace. Třetina inženýrů na světě bude brzo čínská. Podle profesora je nejvyšší čas skončit s bajkami o chráněných ekonomických zónách, velmi brzo čínský Comac předčí Airbus a Boeing. Čínské podniky předstihly Evropu i v tradičních oblastech jako je luxusní zboží a móda.
Podle profesora delokalizace, ke které v Evropě stále dochází, je součástí procesu deindustrializace Evropy. Mechanismus je stále stejný, nejdřív se zavře provoz z důvodů nadprodukce v sektoru nebo kvůli zastaralým strojům, po čase se otevře nová provozovna v nízkonákladové zemi. Francouzský automobilový sektor je obzvlášť dotčen, Peugeot, Renault, PSA delokalizovaly ze země celou produkci malých aut. V roce 2001 v Číně produkovali 1% prodaných aut na světě, dnes je to 30% a Čína ještě nezačala se skutečným dobýváním evropského trhu. Profesor Izard říká, že případy, které se vydávají za reindustrializace svědčí o něčem jiném, za evropské peníze se financuje čínský výzkum na automatizaci evropské fabriky a importuje se čínský materiál na zařízení. Profesor tvrdí, že velké množství evropských norem a regulí je často důvodem likvidace spousty fabrik. Např. v oblasti elektrických aut jsou evropští producenti významně znevýhodněni oproti zahraničním, obzvlášť tvrdé předpisy ve výrobě baterií, které tvoří 40% ceny automobilu, automaticky přenechávají jejich produkci asijským výrobcům. Podle profesora v principu není možné, aby globalizace vystavila francouzského zaměstnance konkurenci čínského, tureckého nebo indického. Náklady na pracovní sílu ve Francii jsou třicetkrát vyšší než v asijských zemích, s kterými se konkuruje. Bez nové ekonomické politiky postavené na národním zájmu a ochraně trhu nelze nastartovat proces reidustrializace.
