Má česká alternativa vůbec v úmyslu vyhrát někdy volby do sněmovny?

Jaroslav Tihý: Hloupá otázka? Tak se ji pokusme zodpovědět podle počínání alternativních subjektů u nás a jejich výsledků, které můžeme pozorovat v praxi, a to i s přihlédnutím k faktoru času. Pak zřejmě dojdeme ke správnému závěru, nejen co se týče uvedené otázky, nýbrž i odpovědi na ni.

Úvod

Říjnové volby do sněmovny se kvapem blíží, čas do jejich konání se ještě zkrátí letními prázdninami, kdy politické aktivity obvykle slábnou a příliš se toho neděje. Obvykle se o tomto období hovoří jako o „okurkové sezóně“, ač tomu tentokrát, s ohledem na vývoj událostí ve světě, tak být nemusí. Česká alternativa v těchto volebních kláních dlouhodobě nehraje důstojnou roli.

Ve snaze analyzovat příčiny jejího nezdaru a pomoci jí tak k dosažení lepších volebních výsledků jsem s určitým předstihem napsal 2 články na toto téma, a to:

• https://www.pokec24.cz/blog/vliv-na-budoucnost-maji-predevsim-volici-sami/ z 23.5.2021 a
• https://www.pokec24.cz/blog/co-vesmes-chybi-ceske-alternative/ ze dne 4.6.2021.

Nyní chci se stejným cílem navázat na uvedené články ještě tímto třetím článkem a podívat se v něm na českou politickou scénu a porovnat českou alternativu a její dosavadní vyhlídky s činností a vyhlídkami parlamentních stran.

Z výsledků sněmovních voleb v r. 2017 se alternativa nepoučila

Jak jsem zmínil v prvním z obou shora uvedených článků, celkový součet hlasů získaných 19 alternativními stranami ve volbách v r. 2017 činil pouhých 4,72 % a nestačil by tedy pro vstup do sněmovny ani v případě, že by se oněch 19 alternativních stran k volbám spojilo na kandidátce jedné z nich, což se nestalo.

Z toho vyplývají přinejmenším následující 4 poučení do dalších voleb, a to:

• prakticky celá alternativní scéna by se musela spojit, aby v souhrnu hlasů eventuálně překonala 5% ní hranici a někdo z jejích představitelů se vůbec dostal do sněmovny;
• s ohledem na počet získaných křesel odpovídajících takovému výsledku by byla její role ve sněmovně málo významná. Sám o sobě je tedy předchozí krok nepostačující;
• bez účinného oslovení absentujících 35-40 % voličů ve volbách a jejich „vtažení do děje“ nemá alternativa ani nadále výraznější šanci na úspěch. Vzájemné přetahování se mezi sebou o stávající voliče alternativy, jejichž součet dá pak několik desetin procenta pro jednu alternativní stranu navíc na úkor té druhé, nic neřeší. Celkový počet voličů alternativy se tímto krokem nezvětší. Alternativa bude mít i nadále málo voličů (možná stále pod 5 % celkem) a krom toho zůstane nadále roztříštěná. Osvěta voličů parlamentních stran jde pomalu a nelze na její výsledky zatím spoléhat.

Cesta alternativy k úspěchu tedy vede nutně přes „vtažení do děje“ oněch 35-40% voličů dosud pravidelně absentujících ve volbách s odůvodněním, že „není koho volit“. Alternativa je zatím neoslovila či je svými programy a počínáním oslovit nedokázala.

• k jejich oslovení ale potřebuje některý subjekt alternativy zejména kvalitní program a jasné vytýčení základních cílů, k nimž chce po úspěšných volbách směřovat. Chybět přitom nemůže ani uvedení základních kroků nutných k dosažení těchto cílů, jinak je program jen nakupeným souborem slibů voličům.

Na tom pak může sjednotit jak další subjekty alternativy, tak i většinu z absentujících voličů, pokud se mu podaří oslovit je.

Nechci se nyní vracet k chybějícím 8P, o nichž jsem psal ve druhém z uvedených článků a mezi něž kvalitní program patří. Zmiňuji to zejména proto, že pouhým nakupením slibů místo skutečného programu či dokonce bez faktického programu a představy, kam chce ten či onen subjekt náš stát dále vést, větší část aktivních voličů nezíská a již vůbec pak neosloví oněch dosud neaktivních 35-40 % voličů, kteří nadále „nebudou mít koho volit“.

Parlamentní strany se pro účel voleb 2021 dále spojují, alternativa ale zůstává nadále roztříštěná

Zřejmě bez povšimnutí či bez správného vyhodnocení ze strany alternativy dochází na naší politické scéně v tomto roce k tomu, že politické subjekty sedící již nyní ve sněmovně a reprezentující počty voličů od 5,0+ až do cca 20,0 % se dále spojují do volebních koalic. Alternativní subjekty se svými voliči v množství často pod 1 % tak nečiní, a to ani formou jejich spoluúčasti v jednom z alternativních subjektů (s cílem nezvyšovat hranici pro vstup do sněmovny ve výši 5%). Oproti parlamentním stranám tak nehrají v 1. politické lize a nepůsobí ani dojmem, že by do ní chtěly vůbec postoupit.

Proč?

Chtějí vůbec dosáhnout úspěchu ve volbách, nebo se jich účastní jen proto, aby ukázaly, že i v ČR existuje stranický pluralismus? Nejde tedy v případě některých alternativních subjektů jen o řízenou opozici?

Každopádně platí, že mají-li se skutečné alternativní subjekty spojovat či alespoň ve volbách pod hlavičkou jednoho z nich kandidovat, musí mít základ, na němž lze takový krok uskutečnit a z něhož lze též vycházet při sestavování společného základního programu. Takovým základem je v dnešní době nepochybně obhajoba českých národních zájmů. Tedy již nikoliv to, kdo stojí o trochu více nalevo či napravo.

Kdo čí zájmy u nás hájí

Dávno pryč je doba, kdy byla politická scéna u nás (a nejenom u nás) rozdělována na pravici a levici. Tato označení sice zůstala, dnes však mají již zcela jiný či dokonce klamavý význam. Základní rozložení na politické šachovnici u nás by tedy bylo třeba předefinovat, nejlépe na síly pronárodní a protinárodní. (Pomohlo by to i našim voličům orientovat se lépe při volbách).

Od té doby totiž došlo k posunům na mezinárodní (především pak americké) politické scéně, kdy se začaly rozcházet zájmy světových globalistů a americké státní administrativy, která do té doby dlouhodobě plnila pro globalisty roli světového četníka, což se přeneslo i do vazalských států ve světě, zejména pak v Evropě, ČR nevyjímaje. Zájmy globalistů se tak začaly rozcházet i se zájmy státních elit jednotlivých zemí. Tento trend se postupně projevil    i ve změně orientace většiny parlamentních stran v ČR, kdy:

a/ dříve levicové strany a část dřívější tzv. pravice začaly přisluhovat globalistům, kteří jsou dnes světu prezentováni v podobě neomarxistů apod., ačkoliv jejich snaha o likvidaci střední třídy a odebírání majetku střední třídě (a později i vyšší třídě) nemá ve skutečnosti nic společného s přechodem k socialismu či komunismu, nýbrž zpět k feudalismu.

Tyto politické strany jsou orientovány na EU (a tedy na Brusel a Berlín), která je nástrojem globalistů, zatímco

b/ zbytek dřívějších pravicových stran dnes prosazuje u nás především zájmy amerických státních elit, resp. Deep-state a tedy kořistnickou americkou zahraniční politiku. Jejich orientace je zaměřena na Washington.

Hlavní zápas v současnosti tedy probíhá mezi těmito 2 skupinami, přičemž k němu používají Rusko jako kopací míč.

Západní Evropa (zejména Německo a Rakousko) přitom mají zájem na spolupráci s Ruskem, na dodávkách ruského plynu, ropy a surovin, USA právě naopak. Prohlášení J. Bidena po příjezdu na jednání skupiny G 7 „America is back“ s cílem dodat si na vážnosti jako vůdce Západu před jednání s ruským prezidentem Vl. Putinem na tom nic nemění.

K rozlišení zájmů obou skupin lze uvést následující příklady:

ad a/ – světoví globalisté

Pokud někdo pochybuje o tom, kam světoví globalisté se svým projektem NWP směřují, stačí se podívat na to, kdo v době covidové (jako 1. předstupně ke zřízení NWO) chudne a kdo bohatne.

Zatímco střední třída, malí podnikatelé a živnostníci byli a jsou ožebračováni, velké nadnárodní firmy bohatnou v tomto období o miliardy dolarů.

Je snad majetek střední vrstvy přesouván státu a následně ve prospěch celé společnosti?

Nikoliv, je přesouván ve prospěch úzké skupiny oligarchů, kteří se tak změní v chystaném novém politickém zřízení ve středověké magnáty (šlechtu), to vše v rámci projektu globalistů, který je ve výsledku označován jako Nový světový řád. S dalšími průvodními jevy, jako je likvidace více než 90 % populace planety, s čipizací a elektronickým ovládáním zbytku lidí, s odebráním zbytku jejich majetku, s jejich zotročením, se zavedením jediného náboženství, měny, vlády, policie, vojska, zákonů atd. Tedy projektu na zavedení NWO za pomocí fašistických metod a elektronického koncentráku.

Nejde tedy o návrat k socialismu či o krok do komunismu, jak jsou lidé cíleně mateni, nýbrž o návrat do moderního středověku a tedy feudalismu.

Vedení původně levicových stran (a to i v ČR), jakož i některé pravicové strany, jež se zaměřují na udržení, příp. získání přechodné účasti ve vládě ve službách globalistů, budou tento proces (přes nesouhlas části členské základny levicových stran) podporovat v mylném přesvědčení, že jejích představitelé se též stanou součástí oné nové šlechty. Z hlediska náhledu globalistů na ně jde přitom ale vesměs jen o užitečné idioty, kteří po jednorázovém použití jako spotřebního materiálu budou též zbaveni majetku a určeni k eliminaci, a to právě globalisty.

ad b/ – americké státní elity

V tomto případě jde o snahu zachovat existenci USA založenou na zahraniční politice zvané Pax americana představující parazitování na dalších zemích a vnucování uvedené politiky těmto zemím silou („kdo nebude poslouchat, tomu zkroutíme ruku“, jak říkával prezident Obama). Do této kategorie spadá i vnucování drahého zkapalněného plynu ze strany USA evropským zemím při současné snaze USA zabránit jim v odběru lacinějšího plynu z Ruska (snaha o zablokování plynovodu Nord Stream 2). Vůči slabším zemím je tato politika americké státní administrativy dlouhodobě uplatňována buď vojenskou silou či alespoň vojenskou přítomností, vůči těm silným zemím pak různými ekonomickými a obchodními sankcemi.

V tomto případě podporovatelé zahraniční politiky americké státní administrativy v dalších zemích pod vlivem USA se dosud museli spokojit s drobky odměny z tohoto parazitování. V budoucnosti se s nimi americké státní elity ale již vůbec o nic dělit nebudou s ohledem na docházející zdroje ve světě. Krom toho některé země se již vytrhávají z vlivu USA s ohledem na jejich slábnutí, takže o to víc budou vysávány mateřské země těchto podporovatelů, což bude tyto domácí podporovatele americké zahraniční politiky Pax americana ještě dále poškozovat.

Obě skupiny s cílem být v ČR ve vládě, byť zcela závislé na zahraničním vlivu, tedy jednají zcela evidentně v rozporu s českými národními zájmy a (tedy i) se zájmy našich občanů, kteří je přitom z nepochopení situace chodí opakovaně pod vlivem masmédií volit.

Přitom:

• ta první skupina politických stran podporuje světové globalisty, kteří budou naše občany zbavovat majetku, aby se ho nakonec zmocnila úzká skupina rodin či jednotlivců (budoucí šlechta v NWO), a občany fyzicky zlikvidovali a jejich zbytek (cca 10 %) uvedli do otroctví, zatímco
• ta druhá skupina politických stran podporuje ty, kteří budou na naší zemi a občanech parazitovat, aby se vláda amerických elit (a fakticky i Deep state) v USA ještě chvíli udržela u moci.

Obě uvedené skupiny hájí u nás cizí zájmy, každá dle své orientace a potřeb svých pánů.

Čtenář si při tomto výčtu musí nutně položit otázku, kde jsou potom politické strany, které hájí české národní zájmy.

Na naší politické scéně přitom zbývají již pouze:

• Piráti jako ryze globalistická strana a globalisty též podporovaná, která patří do první z obou výše uvedených skupin (ad a/) a hájí tudíž zájmy globalistů;
• SPD jako parlamentní a tudíž systémová strana, jejíž úloha v prostředí současného systému je za daných okolností v tomto směru komplikovaná a nepostupuje často dost konzistentně a systematicky;
• fragmenty parlamentních stran (dnes Trikolóra či Volný blok), které zatím nedávají jistotu ohledně jejich pokračování ve sněmovně po podzimních volbách a přesvědčivý není ani jejich program jako celek přes dílčí pozitiva;
• část skutečné alternativy, která je ale svým významem na politické scéně silně marginální, a to i důvodů uváděných v tomto článku či ve 2 shora citovaných.

Ta si tedy dosud nevytvořila předpoklady k tomu, aby mohla efektivně české národní zájmy prosazovat. A ke svému hříchu je dosud nebyla schopna ani formulovat a předložit je k veřejné diskuzi občanům našeho státu a

• zbytek mimoparlamentních stran, které ve skutečnosti jsou spíše podnikatelskými projekty než skutečnou alternativou, ač se za alternativní vydávají.

Vytýčení a obhajoba českých národních zájmů jako stěžejní program české alternativy

Jak jsem zmiňoval již v předchozích článcích, nejprve je třeba české národní zájmy po společné dohodě vytýčit. Shoda na nich by měla být co nejširší a forma oficiální.

Ideální cesta k tomu vedoucí je projednání a odsouhlasení formulace českých národních zájmů ve sněmovně PČR a jejich uveřejnění formou deklarace sněmovny. Již reakce dalších parlamentních stran na předložení samotného návrhu k projednání ve sněmovně prostřednictvím SPD (či poslanců některé z obou uvedených frakcí) dostatečně ukáže voličům, kdo hájí české národní zájmy a tudíž i zájmy většiny našich voličů a kdo je proti nim.

Takový návrh je třeba předložit ve sněmovně k projednání ještě před podzimními volbami, aby bylo jasno i voličům, koho mají volit a koho ne.

Pro spolupráci na takovém záměru by měla alternativa oslovit SPD, příp. i  Volný blok či  Trikolóru, aby takový návrh předložily ve sněmovně k projednání, ideálně pak ve spojení.

Základem by ale měla být aktivita alternativních sil jako nositele nových myšlenek, které reflektují přicházející systémové změny. Takový krok nelze logicky očekávat od subjektů tvořících součást stávajícího systému, který bude v souvislosti se systémovou změnou vesměs nutné nahradit.

Možnosti, jak něco změnit

V zásadě existují pouze dvě, a to:

• kvalitním programem se systémovými změnami, s vytýčením hlavních cílů, jichž má být dosaženo, s vizí jak postupovat k jejich dosažení, a to s cílem získat pro takový program zejména absentujících 35-40 % voličů a v rámci možnosti i další voliče podporující vytýčené české národní zájmy nebo
• využitím očekávaných změn ve světě, které dojdou v dohledné době i k nám a přivodí podstatné změny sil na naší politické scéně, k získání části voličů z oněch 60 % chodících k volbám pro kvalitní program alternativy zmíněný výše. Smířit se ale pouze s počáteční pasívní rolí nelze.

Je třeba si ale uvědomit, že uvedené změny ve světě k nám mohou dorazit:

a) ještě před podzimními volbami, způsobit zemětřesení na politické scéně a příp. i odklad voleb nebo

b) až po sněmovních volbách a případně vyvolat nové, mimořádné volby či

c) teprve před koncem dalšího volebního období a přivodit tak zásadní změny na naší politické scéně až pro další volební období (bude-li ještě nějaké vůbec přicházet v úvahu).

Alternativní subjekty by ale neměly na nic spoléhat a věnovat se vylepšení svých programů a hledání jejich programových průniků, a to s vědomím, že ani to nemusí být k danému účelu postačující. Zatím totiž žádný z nich na přicházející systémové změny nepomyslel, což je zásadní nedostatek.

Otázka ale zní, zda alternativní subjekty vůbec chtějí něco na své dosavadní činnosti měnit a o převzetí moci za účelem provedení systémových změn a transformace naší společnosti reálně usilovat.

Pokud ano, stále naléhavěji se ukazuje nutnost realizovat postup směřující ke sjednocení alternativy na národních principech a k oslovení voličů napříč politickou scénou včetně těch dosud u voleb absentujících.

Pokud ne, je to jistá cesta pro subjekty alternativy do trvalého zapomnění či jejich marginalizace na periférii politické scény. I z té 2. politické ligy lze totiž sestoupit ještě níže.

Jaká dále, do voleb je času již málo

Na rychlost postupu systémových změn ve světě bude mít vliv i návrat prezidenta Trumpa zpět do funkce. Přes různé prognózy není v této věci zcela jasno, existuje několik různých termínů.

Vycházejme tedy zatím z předpokladu, že u nás nedojde v této souvislosti k odkladu termínu sněmovních voleb a postupujme v úvaze dále.

Pak se rýsují 2 varianty možného postupu pro říjnové volby ze strany alternativy, a to:

1. spíše již jen teoretická varianta sjednocení alternativních sil pod jeden subjekt, který půjde do voleb, a to i s kandidáty z dalších alternativních subjektů, který do voleb připraví nejen program potřebných parametrů, nýbrž se pro ně pokusí získat kromě stávajících voličů alternativy i další voliče, především pak oněch dosud absentujících 35 – 40 % voličů, nebo
2. v případě neúspěchu tohoto postupu ať již z časových důvodů nebo z důvodu nepřipravení potřebného programu včas či neschopnosti seznámit s ním širokou vrstvu voličů, zbývá pouze možnost podpořit v říjnových volbách subjekt schopný prosazovat program alternativy. V této souvislosti přichází v úvahu prakticky jen SPD či Volný blok.

S ohledem na probíhající procesy ve světě nelze vyloučit ani předčasné volby u nás (např. již v r. 2022). Práce na programu počítajícím již se systémovými změnami proto nesnese odkladu v žádném případě.

Zdroj