Máme skvělého prezidenta, ale hlavně doba se změnila
Jiří Vyvadil: Jsou chvíle, kdy slova prezidenta mají neskutečně větší váhu než jindy. Miloš Zeman je svůj a když je člověk volil, tak věděl, že například vztah k Izraeli je pro něj osobní – a dobře – vlastně nekritický, ale bral to vždy jako součást jeho života
Ale potom věděl, že v ostatních otázkách vývoje světa, Evropy i Česka je jedním z mála státníků vidících potřebu spolupráce a dobrých vztahů brojení proti příkopům nového ideologického rozdělení.
Dnes se Česko vinou svého premiéra, který, což jsme si asi neuvědomovali, jako Slovák nebyl schopen docenit velikost koncepce 1. republiky T.G. Masaryka i Edvarda Beneše v budování státu všech azimutů a samostatného vhledu do mezinárodních problémů. I proto se Andrej Babiš v situaci, kdy ztrácí body, začíná chovat jako malí a jednorozměrně působící slovenští politici typu prezidentky Čaputové, či celé současné slovenské vlády včetně agresivního nenávistného rusofobického chování.
K Miloši Zemanovi se dnes s úctou obrací mnozí opoziční slovenští politici.
A dnešním vystoupením se srbským prezidentem Vučićem prezident navrátil, nám, umlčené silné části české společnosti, byť možná již ne většině, důstojnost a velikost prvních prezidentů Československa T.G. Masaryka i Edvarda Beneše a hlavně i lidskou slušnost.
Jak uvádí Parlamentní listy, Prezident Miloš Zeman se dnes na Pražském hradě omluvil Srbům za bombardování Jugoslávie. Srbové dle něho Československu vyjádřili přátelství, když ho zradili východní i západní spojenci. „A my jsme se mu odvděčili bombardováním,“ dodal. Poprosil srbský národ za odpuštění. Mluvil také o situaci, která tehdy panovala v NATO
Prezident Zeman udělil srbskému prezidentu Vučićovi nejvyšší státní vyznamenání Řád Bílého lva. Český prezident obdržel Řád Srbské republiky.
A prezident se také za přítomnosti novinářů omluvil Srbům. „Je velice příjemné setkat se v době ožívající studené války s politikem, kterého mohu označit za přítele,“ prohlásil Miloš Zeman. S Vučićem mluvil o tradičním česko-srbském přátelství, jež se projevilo dle Zemana například v roce 1938, kdy bylo Česko zrazeno svými západními spojenci. „Ale i v roce 1968, kdy jsme byli zrazeni svými východními spojenci. Člověk si nevybere,“ nezapomenul podotknout prezident a zmínil, že v obou osmičkových rocích Československu vyjádřilo Srbsko podporu.
„A my jsme se mu odvděčili bombardováním,“ dořekl prezident. „Právě proto bych chtěl při této příležitosti za svoji osobu se omluvit za bombardování tehdejší Jugoslávie,“ pokračoval a zmínil slavný výrok francouzského diplomata Talleyranda: „Bylo to horší než zločin, byla to chyba.“ A dodal, že by chtěl jako osoba poprosit srbský národ o odpuštění. „Celou dobu mě to trápilo,“ řekl.
Připomenul, že když se rozhodovalo o bombardování Jugoslávie, byla ČR v NATO sotva pár týdnů. „Byli jsme poslední, kdo dali souhlas. A zoufale jsme se ohlíželi po alespoň jedné zemi, která by se s námi spojila a byla by proti. Ale zůstali jsme sami. Přesto nás to neomlouvá, přesto to byl nedostatek odvahy. A touto omluvou a prosbou za odpuštění jsem se zbavil mnohaletého traumatu, protože pokání osvobozuje,“ pravil prezident a citoval z latiny: „Řekl jsem a spasil jsem svoji duši.“
Utřeme slzu. Ty pocity studu měl tehdy jistě mnohý z nás. Ale i já jako senátor jsem hlasoval ještě před oním odporným bombardováním. S velkými rozpaky hlasoval pro vstup do NATO, ale když jsem viděl naprosto rozvrácené Jelcinovo Rusko, tehdy miláčka Západu a zároveň rozstřílenou budovu parlamentu, a zároveň jejich rozvrácenou armádu a rozkrádané zbraně, převážilo tehdy byť nepatrně moje rozhodování ve prospěch NATO.
Ale na rovinu. Byl jsem tehdy senátorem za ČSSD a ti byli v té době velmi nezávislí. Tak jako jsme nesouhlasili s Deklarací o česko- německém vyrovnání (což se dodnes neví, protože jsem v klubu vášnivě odmítl, že nesmí být použit pro sudetské Němce pojem vyhánění, ale jen správný význam odsun, zcela určitě bych nehlasoval o vstupu do NATO po této události.
I za svou osobu děkuji Milošovi za jeho slova. A má pravdu v tom, že všichni neseme krev na svých rukách.
Promiňte srbští přátelé, ke kterým Masaryk chtěl svého času nechat vybudovat koridor.
Ale, ale zároveň vítám, že postavení NATO se změnilo. Nemá pravdu naše jestřábí hlupyňa Černochová, která bohužel má čáku být budoucí ministryní války, ale někdo zcela kompetentnější, totiž prezident Macron, že NATO utrpělo mozkovou smrt. Je vlastně jen virtuální fikcí. Dnes hrůzy tzv. Havlova humanitárního bombardování Srbska, dvacetileté války v Afghánistánu, nelegitimní války v Iráku, v Sýrii, Libyi, a následně mnohých barevných revolucí nehrozí.
Málokdo si to uvědomuje, ale to to fakt faktického nárůstu geopolitické moci Ruska a zčásti i Číny. Po gruzínské válce, kterou projel fanatický Saakašvili, který i před televizní kamerou tak rád žvýkal svou kravatu, po totálně rozvrácené Ukrajině, kterou způsobil Západ tím, že jí podporoval v boji proti Rusku, pro vítězství Asada, který podle Západu „must go“ v Sýrii, po zmaření puče ve Venezuele, kde Guiadó může chodit kanály a Maduro je dál prezidentem, navíc velmi oblíbeným na španělsky mluvících sociálních sítích, po zabránění ve státním převratu v Bělorusku odstraněním prezidenta Lukašenka, po zabránění barevné revoluce v Rusku, kterou chtěli vyvolat stoupenci Navalného, a dobře pojďme na Východ směrem k Číně po zklidnění situace v Hongkongu, nastala strategická geopolitická rovnováha mezi Západem (USA, EU) a Východem (Rusko, Čína)
Ty možnosti válek a konfliktů, které by nám hrozily, ale hlavně, které bychom neuváženě znovu spoluzahajovali, jsou díky geopolitické síle Ruska a i Číny nesmírně omezené.
A k tomu, možná hodně klikatě jsem se po slovech prezidenta chtěl dostat. Tuto jednoduchou, ale nesmírně důležitou pravdu jinde nedozvíte.
Díky geopolitické síle Ruska a nikoliv Evropské unii, Evropě, po více než 30 ti letech od roku 1990 už konečně hrůzy, které zde zpočátku byly pravidelné, nehrozí.
