Mezi dvěma dusny
Vidlák: Když si dneska přečtete nějaký článek o bývalém režimu, který píše nějaký znalý mladý a krásný historik, který v tehdejší době strašně trpěl i když se narodil po roce 1990, tak z toho máte dojem, že komunistický režim byl co do beznaděje něco výjimečného, co tu nebylo nikdy předtím a nebude nikdy potom.
Jako by si tento režim v roce 48 přivezl nové obyvatelstvo, které bylo v roce 1990 opět odsunuto. Předtím tu žili jiní lidé a potom také… Jen ten odsun se nepovedl tak dokonale a proto je třeba stále varovat před nebezpečím komunismu po kterém nostaligicky volají především ti staří hloupí a oškliví.
Pak se podíváte do jakéhokoliv obrozeneckého tisku… přečtete si něco Metternichovském či Bachovském absolutismu, přečtete si Havlíčkův epigram o tom, jak jde Rakousko pořád nazpátek, případně se začtete do doby pobělohorského temna a zjistíte, že se nám tu v podstatě už dlouhá staletí především střídají krátká období naděje na změnu a dlouhá období beznaděje, kdy „se nedá nic dělat“.
Máme tu krátké chvíle euforie, nadšení a možnosti něco změnit… a po nich se postupně propadáme k poznání, že pro nějakou změnu nejsou podmínky. Základy pro české chalupářství byly položeny dávno předtím, než existovalo Československo. Vždycky tu máme krátká a nečekaná období svěžího vánku a pak dlouhodobé dusno.
Trochu si říkám, jestli právě tohle není ta naše genetická předurčenost… Podívejte na tu Moravu a tornádo… všechno je v háji, vládne nám Babiš/Piráti/globální prediktor/EU/Německo/Ilumináti/světové židovstvo, do toho covid, svět se v Brusel obrací… a pak přijde přírodní katastrofa a následuje (krátké?) období horečnaté činnosti při které se dějí zázraky, nikdo neřeší peníze, najednou všechno jde a všichni se na tom podílejí. Marodérů je minimum a nehrají v celkové bilanci žádnou roli…
Nevypadalo to takhle na začátku devadesátek? Tehdy šlo všechno, každý se na tom podílel, také se děly zázraky (například se odsířily elektrárny bez mezinárodního bankovního krytí a bez ojrodotací, nebo se položil základ mnoha firem v IT byznysu, které dneska tvoří vlastně páteř ekonomiky)… až potom se dostavilo vystřízlivění… zázrak měl svou dynamiku i svůj konec, marodérů bylo víc než jsme si mysleli, výbuch tvořivosti a improvizace byl postupně spoután stále pevnějšími břehy a čím kvalitněji bylo všechno podchycené, tím menší byl hospodářský růst a tím více se z masového zázraku staly výhody pro pár jednotlivců. V devadesátkách se hodně kradlo, ale také hodně udělalo… Z tohoto období zůstalo pár dobrých nápadů, pár nápadů zůstalo z předchozího temna… a z toho budeme žít, dokud se současné dusno na chvíli neuvolní.
Je to smutné, ale pokud mám pravdu, něco podobného bychom postupně měli vidět i teď v Hruškách a okolí. Nadšení se postupně vytratí, ukáže se, že bímoscallopů je množství větší než malé, postupně se ukáže, že někdo na celé tragédii i vydělal, někteří se vzpamatovali a jiné to semlelo bez naděje na záchranu. Někdo naskočí na vlnu, která ho pak ponese ještě dlouho poté, co už tam nikdo nezištně pomáhat nebude, někdo bude mít smůlu a zjistí, že současné zázraky se ho netýkají. Zbude pár dobrých nápadů, které se budou používat ještě dlouhou dobu a také zůstane kus nesmazatelné hořkosti.
S covidem to tak také bylo. Loni zjara velká soudržnost, krátké vypětí sil, kdy šlo všechno a všude… a pak česká prosíravost na jejímž konci je rozštípaná vlastenecká scéna, včerejší přátelé si nadávají do zrádců a zbyla zase jen hořkost.
Jako bychom někde vnitřně měli nastaveno, že máme vyměřený jen krátký čas mezi dvěma dusny. Ve zbylém období totiž bude jedno, koho volíme, bude jedno jaké ideály nám budou vnucovat. Prostě všechno půjde do háje. Jako se nepovedlo dodělat První republiku, jako se nepodařilo nastolit beztřídní společnost, jako se nepodařilo vybudovat kapitalismus, jako ne nepovede ten zelený úděl.. Jen ve všech případech někteří na novou vlnu naskočili lépe než jiní.
A prostě se čeká na impuls, který ty pevné svazující břehy na chvíli zruší. Ať už jde o přírodní katastrofu nebo rozpady říší. Bude to trvat jen krátce, ale o to víc je třeba vyvinout aktivity, kreativity a improvizace. I když jsme hodně ztratili, tyto tři vlastnosti jsme si zachovali. A budeme čekat, nadávat na poměry a budeme vědět, že to není na nás, že stejně nic nezměníme, protože síly kolem nás jsou příliš velké na to, abychom je ukočírovali. A tak čekáme na chvíle, kdy se velmoc dočasně ztratí z dohledu, dočasně má problémy jinde, dočasně na nás nemá čas… a v té chvíli musíme stihnout co nejvíc. Tolik, že si s tím zase vystačíme na čtyřicet let dusna, během kterých o optimismus přijdou úplně všichni.
Proto máme za trámy tu Bibli Kralickou, proto dodnes skvěle improvizujeme, proto nikomu nevěříme, proto nám tu každý zázrak vysublimuje do průseru. Je to naše česká strategie přežití. Nejsme jako Maďaři nebo Poláci, co vyjedou s koňmi proti tankům. Neproléváme krev… čekáme na krátké chvíle, které pak vyplňujeme tvořivostí a ze kterých si uděláme „zásoby“ na zákonitě přicházející horší časy.
V minulosti jsme přišli o vlastní stát. Téměř jsme přišli o vlastní řeč. Mnohokrát jsme přišli o majetek. Chtěli nás poněmčit, chtěli nás odsunout, chtěli nás vyvraždit. Chtěli nás zotročit, chtěli z nás mít lidi druhé kategorie. Ničemu z toho jsme se nebránili se zbraní v ruce. Jen jsme využili těch několika málo příležitostí. Jsme jako pouštní rostlina. Můžeme přijít téměř o všechno, zůstane jen pár nenápadných semínek. A až jednou přijde déšť, poušť se na chvíli zazelená. Na chvíli. Pak je zapotřebí vyžít z toho, co se povedlo a co je použitelné.
Možná proto se nám nedaří všechny výzvy k revoluci. Možná proto se míjí účinkem všechny pokusy o vyburcování, zaručené informace o světových vládcích a podobně. Proto tu máme tolik zklamaných lidových vůdců i revolucionářů jejichž myšlenky nenašly úrodnou půdu. Prostě ještě nezapršelo. Velmoci ještě koukají příliš bdělým zrakem. Ještě je brzy předvádět aktivitu. Ještě je brzy o něco se pokoušet. Proč také? aby z naší kreativity tloustla nějaká korporace? Aby se nějaký vládní papaláš mohl bít v prsa, jak mu národ zobe z ruky?
Prostě až to přijde, tak to přijde. Jihomoravské tornádo je vlastně takové cvičení na dobu pounijní, poněmeckou a potransatlantskou. Budeme to řešit jako obvykle… prudkým vzepětím, celonárodní sounáležitostí, množstvím improvizace a konáním zázraků. Budeme pak muset spěchat. Ono to dlouho nevydrží.
