Není menšina jako menšina
Aktivisté z „Radicalisation Awareness Network“ v materiálu, který zpracovali pro Evropskou komisi, tvrdí, že humor je novou zbraní pravicových extremistů sloužící k radikalizaci společnosti vůči rasovým a sexuálním menšinám
S plným zněním dokumentu se lze seznámit zde. Jde o další díl z nekonečného seriálu pokusů aktivistů zlepšit vnímání zmiňovaných menšin většinovou společností. Ta však zůstává vůči těmto snahám rezistentní. A troufám si tvrdit, že na tom nic nezmění ani tento materiál. A to nejen kvůli tomu, že jde o neuvěřitelnou slátaninu.
Onen „závadný“ humor zneužívaný údajně pravicovými extremisty charakterizují aktivisté ve stručnosti jako „…vyjádření zahalená do ironickém hávu, stírající hranice mezi recesí a potenciálně radikalizujícím obsahem…“ Podle této definice je však možné za potenciálně „závadný“ považován každý vtip nebo v nadsázce pronesený výrok, který se nějak týká sexuálních a rasových menšin. Recese, přehánění ad absurdum a ironie jsou totiž základními prostředky, kterými se z běžného sdělení stává sdělení humorné. A v podstatě každé z nich má i potenciál odpůrce menšin radikalizovat. Byť třeba jen verbálně. Vždy se totiž najde někdo, na koho zapůsobí jako červený hadr na býka.
Podle této charakteristiky by byly „závadné“ i židovské anekdoty, byť tedy Židé nejsou ani sexuální ani rasovou menšinou. Ale obsahují jak ironii, tak nadsázku a Židé jsou v nich obvykle vykreslováni jako držgrešle, kujóni a lidé, kteří jsou ve svých zásadách pevní tak, jak se jim zrovna hodí. Což nepochybně v někom antisemitské nálady vyvolat může. Jde však o humor inteligentní a laskavý, kterým se navíc baví i sami Židé. A ti by podle mne tak byli prvními, kdo by poslal aktivisty označující jejich anekdoty za „závadné“ do Paďous.
Židé jsou vůbec zvláštní menšina. V historii toho od nás nezažili nic moc dobrého, a přesto nechtějí, abychom před nimi klekali, líbali jim boty a prosili je za odpuštění. Firmy si kvůli nim nepřebarvují na měsíc svá loga a Česká pošta nenechavá vyrobit limitovanou edici balíků s Davidovou hvězdou. Navíc nepořádají ani žádné festivaly „židovské hrdosti“, protože o ní nepotřebují přesvědčovat ani sebe navzájem, ani většinovou společnost. A přitom jde o minoritu respektovanou, aniž by ostatním někdo musel říkat, že ji respektovat mají.
Není zkrátka menšina jako menšina. Myslím, že by si měli příslušníci těch, co usilují o zlepšení svého vnímání ve společnosti položit otázku, jak je možné, že Židé respekt mají, přestože za jejich práva nikdo nebojuje. Najít odpověď by podle mne nemělo být tak složité. Obsahuje ji totiž otázka sama…
