Neziskovky jásají
Jindřich Kulhavý: Politický neziskový sektor byl skoro rok a půl v ilegalitě, ovšem dočkal se. Americká armáda po dvou dekádách vyhazování peněz, zbytečného umírání a snahy vnutit muslimským obchodníkům s opiem své podmínky prostě z Afganistánu zmizela. Překotný odchod, při kterém tam zůstala velká část výzbroje, a dokonce i seznamy místních, kteří s Američany spolupracovali. Můžeme se ptát, zda li něco tak nebylo učiněno schválně nebo po jakési dohodě.
Bleskové zpětvzetí rodné země Talibánci překvapilo velkou část světa. Z Afganistánu museli být urychleně evakuováni čeští občané. To je vcelku logické, a také to, že podobný úkol čekal mnoho dalších zemí. Vládní vojska předala moc bez odporu a někdy dokonce s jistou úlevou. Vedení Talibánu se snaží navenek působit relativně smířlivě a pokrokově v rámci svých možností, nicméně až čas ukáže, jaká bude realita. Přeci jenom jde o nábožensky zaměřený subjekt schopný x let bojovat s kdysi nejlépe vyzbrojenou armádou. Nelze tedy očekávat, že by jeho členové byli mírumilovnými beránky ochotnými dosavadním nepřátelům odpustit a zároveň neprosazovat důsledně islámské právo. A v něm ženy nemají zrovna rovné postavení, takže doufat, že jim bude umožněno žít tak, jak se kdysi v Kábulu žilo, by bylo naivní.
Řada Afgánců spolupracujících s okupanty se dostala do situace, kdy jim pravděpodobně půjde brzy o život, případně aspoň o majetek. To mluvíme o mužích. Právě ti se snaží ze své země dostat pryč. Bez ohledu na to, že za sebou nechají rodiny, manželky, děti. Většina osazenstva letadel evakujících z Afganistanu mimo diplomatů i tamní občany je osazena právě muži. Proč, to by měla být otázka směřující na ty, kteří lety řídí. Jde skutečně ve všech případech o blízké spolupracovníky našich vojáků s rodinami, nebo jde konečně o prolomení vrat, které jsme dosud dokázali bránit vcelku zavřené? Neziskovky cítí svou šanci a je jim úplně jedno, koho sem kdo přiveze. Cítí zisky, takže žádají navýšení počtu evakuačních letů. Přestože afghánská komunita patří v okolních zemích k těm nejproblematičtějším a řada jejích příslušníků čeká na cestu zpět po vyhoštění za provádění trestné činnosti, což potvrzuje řada případů například z Rakouska, naše ,,charitativní“ organizace, kterým je často úplně jedno, jak žijí někteří lidé u nás, vycítily příležitost. Rozpočet na každého takového migranta bude z pohledu prostého Čecha astronomický a byla by škoda o to přijít. Následky vzniklé složitou až nemožnou adaptací muslimského Asiata do naší evropské kultury je vůbec nezajímají.
Někteří naši politici se radují úplně stejně, protože se konečně Česká republika přidá k velké části Evropské unie. Takže Piráti, STAN, ČSSD a Spolu si mohou zatleskat. Samozřejmě vše bude zabaleno do solidarity, humanismu a povinnosti postarat se o přátele, kteří byli nápomocni našim vojákům na hrdinské misi, nicméně realita je jiná. Naše armáda se podílela na nesmyslné okupaci svrchovaného státu, přičemž jí místní kolaboranti rozhodně ne zadarmo šli na ruku. Takže politická stránka návratu z mise formou úprku je sporná a ti, kteří se bijí v prsa, že jsme to zvládnuli, třeba generál Petr Pavel, si vlastně dělají plusové body na naprosto nepovedeném spolupachatelství v rámci NATO. O této organizaci ostatně prezident republiky Zeman prohlásil, že zklamala a v podstatě není důvod se v ní nadále angažovat. Tesat do kamene, prosíme. A ještě dotaz. My jsme vojenskou techniku stáhnout zvládnuli?
Co se bude dít dále? Afgánci si udělají to, co chtějí. Možná jich skutečně plno zkusí utéct, což může být zásadní problém pro Evropu. Spustilo by to další migrační vlnu. A s ní už bychom si poradit nemuseli, zvláště kdyby se k moci u nás dostali Spolu či Piráti. Tím nikdo netvrdí, že by Babiš ve funkci předsedy další vlády odolal nátlaku EU v otázce přerozdělování a přijímání cizinců, protože, jak víme, v mnohém už jí jde na ruku. Jisté je, že tu odedneška máme pár desítek migrantů, jejichž rodiny zůstaly doma. Kdyby jich byla stovka, přičemž každá rodina by se skládala z deseti lidí. Máme tu nově tisícovku Afgánců. Ono to slučování rodin není žádná neznámá věc, neziskovky na ní budou stavět a taková Pekarová Adamová bude šťastná. Ostatně stále se opakující záběry z letiště v Kábulu mají v každém Čechovi probudit soucit. Neprobouzí. Tak kolikrát se ten náš letecký speciál ještě otočí?
