Novotný: Budeme i nadále oslavovat protičeské panovníky a esesáky?
22. března 2021 uplyne 550 let od smrti Jiřího z Poděbrad, přičemž loni v dubnu jsme prakticky ignorovali 600. výročí jeho narození a Stanislav Novotný se ptá „Budeme i v roce 550. výročí smrti Jiřího z Poděbrad dávat přednost oslavám protičeských panovníků a esesáků?“
V minulém roce jsme si mohli připomenout 600.výročí narození Jiřího z Poděbrad, připomíná Stanislav Novotný a pokračuje v komentáři.
Nicméně nedlouho předtím Česká televize doprovodila koprodukčním bulvárním seriálem 300.výročí narození Marie Terezie. Ano, té Marie Terezie, která prakticky pohřbila českou státnost, germanizovala národ a připravila nás o historické země Koruny české.
A právě v roce šestistého výročí narození Jiřího z Poděbrad vedení Prahy 6 vztyčilo „sochu“ Marie Terezie v parku, jenž naprosto nesmyslně nese tři roky právě její jméno.
A právě v roce šestistého výročí narození Jiřího z Poděbrad vedení Prahy 6 vztyčilo „sochu“ Marie Terezie v parku, jenž naprosto nesmyslně nese tři roky právě její jméno.
Tento artefakt moderního neumění stál 4 mil. korun a dosti nepatřičně dominuje i níže instalovanému památníku štábního kapitána Václava Morávka, který položil život za národ v době, kdy byli Češi nejbrutálněji poníženi a porobeni německou hrůzovládou.
A aby toho nebylo málo, tak v roce 600. výročí narození zemi oddaného a mimořádně schopného českého panovníka vzdali v Řeporyjích instalací památníku hold jednotkám SS.
Snaha po zdůvodnění nutnosti cizí nadvlády čouhá z těchto lokajských počinů jako sláma z bot. V kontrastu s tím jsou orwellovsky gumovány vzpomínky na období české hrdosti, samostatnosti a svébytnosti.
Začasté i pouhou nevšímavostí. Ta vyplývá nejen z prohlubující se nevzdělanosti, ale především z malosti českých kulturtrégrů a obskurních pidipolitiků.
Pokusme se proto o reparát. U příležitosti 550. výročí smrti krále Jiřího můžeme bilancovat a ukázat, co všechno musel v naprosto rozvrácené zemi vykonat v krátkém čase skutečný státník a hospodář, aby jeho vlast mohla opět zamířit k míru a prosperitě.
A srovnejme pak jeho výkon s většinou těch, kteří si nárokují vůdčí postavení a hrají si na elity tady a teď, končí komentář Stanislav Novotný.
Snaha po zdůvodnění nutnosti cizí nadvlády čouhá z těchto lokajských počinů jako sláma z bot. V kontrastu s tím jsou orwellovsky gumovány vzpomínky na období české hrdosti, samostatnosti a svébytnosti.
Začasté i pouhou nevšímavostí. Ta vyplývá nejen z prohlubující se nevzdělanosti, ale především z malosti českých kulturtrégrů a obskurních pidipolitiků.
Pokusme se proto o reparát. U příležitosti 550. výročí smrti krále Jiřího můžeme bilancovat a ukázat, co všechno musel v naprosto rozvrácené zemi vykonat v krátkém čase skutečný státník a hospodář, aby jeho vlast mohla opět zamířit k míru a prosperitě.
A srovnejme pak jeho výkon s většinou těch, kteří si nárokují vůdčí postavení a hrají si na elity tady a teď, končí komentář Stanislav Novotný.
Jiří z Kunštátu a Poděbrad, vlastním jménem Jiřík z Kunštátu a Poděbrad (23. dubna 1420 – 22. března 1471 Praha), byl od roku 1458 po zvolení českou šlechtou až do smrti roku 1471 český král. Měl přezdívku „husitský král“. Stal se jediným českým panovníkem, který nepocházel z panovnické dynastie, ale z panského stavu domácí šlechty. Po něm vládli již pouze králové z cizích dynastií. Vynikající diplomat, stratég, sjednotitel Evropy.
