Nový stavební zákon je vykročení zpět k národním výborům
A to není dobrá zpráva. Stavební řízení změnu chtělo. Nový stavební zákon, i kdyby byl jinak dokonalý, je přesto špatným krokem. A ukáže se to velmi brzy.
Kdo jiný než advokát věnující se veřejnému právu by měl vědět, že dosavadní stavební zákon si o změnu koledoval už léta. Řízení bylo nepružné, často dlouhé, často zbytečně formalistické. Ostatně jako většina správních řízení. To už je tak úděl veřejné správy, že je vázána někdy nesmyslnými pravidly, která jí svazuji ruce a zakazují používat mozky. Tedy slovu změna by bylo možné fandit. Nicméně nový stavební zákon, o kterém jeho autoři prohlašují, že všechna tato negativa odstraní, boří po více jak třiceti letech něco více podstatného – zdvojený model veřejné správy. Velmi silně oslabuje pozici samosprávy, chcete-li, radnic, a velmi posiluje stát. Navíc to dělá velmi nesystémově, takže veřejná správa bude za chvíli takový chaos, že ruka nebude vědět, co dělá noha.
Přitom kdysi dávno, v devadesátých letech, kdy samospráva vstávala z mrtvých, jsem zdvojenému modelu veřejné správy až tak netleskala. Říkala jsem tehdy, že je dobře, že úřednicí vykonávající státní správu budou tzv. sedět na radnicích, ale že za státní správu by neměl hierarchicky odpovídat starosta, nýbrž by měla spadat pod tehdy fungující okresní úřady, které by taky odpovídaly za všechny průšvihy, co tito státní úředníci provedou. Přeloženo pro laiky – nadřízeným vedoucího stavebního úřadu ve městě by nebyl starosta (protože stejně mu do státní správy nemohl mluvit), ale vedoucí okresního stavebního úřadu; ale stavební úřad by na radnici sídlil, aby mohl daný státní úředník se samosprávou velmi úzce kooperovat, a rozvoj území tak měl hlavu a patu.
Zdvojený model veřejné správy, kdy na radnici funguje jak samospráva, tak státní správa, a dokonce někteří úředníci mají pracovní náplně vytvořené napříč, ale tehdy vyhrál, a dlužno dodat, že přes určitá dodnes identifikovatelná dílčí negativa jsme si na něj zvykli, zaběhl se a efektivně funguje. Blízkost státní správy je důležitá jak pro občany, tak pro samosprávu, a to se novým stavebním zákonem rozbilo v té nejdůležitější oblasti – v oblasti stavebních řízení.
Stát bere radnicím stavební úřady, aby je přesunul přímo pod sebe (personálně i hierarchicky); to celé za situace, kdy dávno neexistují okresy, které byly alespoň jakž takž fyzicky a „lidsky“ blízko. Dnes tu máme pouze kraje, a krajské stavební úřady mají být pro stavebníky, včetně obcí a měst, nejbližším (!!!) partnerem. Tedy nebudou místní stavební úřady (které by fyzicky mohly zůstat tam, kde dnes jsou), ale pouze krajské stavební úřady, resp. jejich územní pobočky, které nemají být vzdáleny více než 35 kilometrů. Vše se prý bude navíc řešit elektronicky. Svatá prostoto – stavební řízení je přesně tím případem, kdy osobní kontakt je nezastupitelný – kvůli projektům, diskuzím nad mapami, geometrickými plány a tak dále.
Takže stavebník sbalí plány do auta, a pojede. Starosta sbalí horu papírů, a pojede. Protože stavební lokality a jiné stavební projekty nejsou jen vyplnění formuláře.
O lokalitách budou rozhodovat státní úředníci od 35 kilometrů vzdáleného stolu, bez znalosti regionu, bez sepětí s daným územím, bez svého začlenění do samosprávy. Přitom toto sepětí bylo jedním z obrovských kladů zdvojeného modelu veřejné správy – kooperace, vzájemné chápání se, znalost problematiky nad rámec „papírů“, účast šéfů stavebních odborů na jednání zastupitelstev (kde někdy zastupitele třeba i krotili v rozletu), na radách obcí a měst, a tak dále. Argumenty, že se tím odstraňuje podjatost, jsou úsměvné. Za prvé – říká se tím, že podjatost zde byla více jak třicet let. Za druhé – tento problém bylo možné řešit jiným způsobem, než vlámání se do zdvojeného modelu veřejné správy. A za třetí – státu se tak dává do ruky neskutečně silná zbraň přímého vlivu na všechny stavby v České republice. Od mobilního domku až po stavební lokality obcí a měst. Celé je to navíc nesystémové – jiná státní správa pod střechou radnic zůstává, a bude v tom neskutečný chaos.
V praxi se stane přesně to, co se stalo po zrušení okresů – veřejná správa se lidem vzdálila. Pocitově i místopisně – i hejtmany dnes stojí neskutečně mnoho osobních sil, aby „svůj“ kraj celý obsáhli a onen pocit vzdálenosti ve svých občanech ve své osobě eliminovali.
A že ubude úředníků? Samospráva bude muset mít stejně své“ lidi pro komunikaci s krajským stavebním úřadem, protože starosta to pochopitelně nebude. Když měl na radnici šéfa stavebního úřadu, mohl si ho zavolat, poradit se, co má o to patro níže přinést, co má město připravit, zda vidí záměr radních jako realizovatelný – tak se bude muset vypravit na krajský stavební úřad, aby dosáhl téhož. Ovšem s úředníkem, který „jeho“ město nezná.
Podobně občané – vyběhli na stavební úřad, poradili se, a pak šli teprve oficiálně žádat o rozhodnutí. Teď nevyběhnou, v podání bude více chyb, bude se více vracet a opravovat… nebo cestovat. Ano, cestovat se bude velmi – třeba na místní šetření. Nebo se budou místní šetření omezovat, čímž se jen prohloubí neznalost úředníků, kteří budou o to víc rozhodovat od stolu a podle map, ne podle znalosti terénu.
Jak jsem napsala úvodem – stavební řízení chtělo zefektivnit. Odstranit zbytečný formalismus, zkrátit lhůty. Zjednodušit. To šlo ale bez onoho nedůvodného zásahu do organizačně fungujícího systému – stačil lepší zákon, aby po něm úředníci mohli sáhnout.
Osobně to vidím tak, že nutnosti změnit stavební řízení se „tak trochu hodně“ zneužilo pro oslabení samosprávy a naopak posílení státního vlivu do místních lokalit (včetně krajů), a nelze vyloučit, že to nekončí. Ad absurdum se můžeme dožít toho, že na náměstí větších měst budou velké budovy se státními úřady, tedy takové novodobé národní výbory, které ovládá stát, a někde v jedné nebo dvou kancelářích v obcích a městech se bude tísnit samospráva organizující majáles, a možná oddávající.
Proto považuji nový stavební zákon za velmi varovný signál. I kdyby se podařilo novým zákonem splnit všechny ony sliby (o čemž silně pochybuji), jeho největší mínus a nebezpečí tkví v tom, že státu se podařilo prolomit zdvojený model veřejné správy vlídný k občanům i k radnicím, sebrat samosprávě jednu z nejdůležitějších oblastí státní správy z jejího nepřímého vlivu a možnosti přímé kooperace, a neskutečným způsobem posílit procesní i faktický vliv státu na vše, co, kde a jak se v naší zemi bude stavět.
A když budu uvažovat ještě dál, může to být předehra pro argumentaci k rušení malých obcí směrem k vesničkám našim střediskovým, tedy k centralizaci nejen státní správy, ale i samosprávy. Protože i to už tady bylo (vzpomeňme na výrok kdysi ministryně Ing. Karly Šlechtové – „my nebudeme obce rušit, my je budeme slučovat“).
Stavební zákon tedy definitivně prošel. To, zda budou naplněny všechny ty z mého pohledu nereálné sliby o efektivitě stavebního řízení, lhůtách a tak dále, to ukáže až čas. Všechny ty sliby ale byly, podle mého názoru, mimo jiné záminkou pro to, aby stát „ukradl“ občanům z jejich radnic úřad, který je pro rozvoj lokality ze státní správy nejdůležitější, odstranil možnost prospěšné kooperace státní správy a samosprávy ve stavební oblasti právě na půdě místních stavebních úřadů, a tuto oblast státní správy lidem fakticky vzdálil – což bude praxi nejvíce bolet.
Tedy přesto, že si uvědomuji, že stavební řízení změnu chtělo, a přesto, že doufám v to, že některé části nového zákona mohou být k dobru věci, budou-li fungovat, tak ono potencionálně dobré bohužel přebíjí ona největší „loupež třicetiletí“ ze strany státu. Ono to „uloupení“ stavebních úřadů radnicím je totiž tak nesystémový zásah do zdvojeného modelu veřejné správy, že podle mého názoru nemůže být poslední. Tedy možný plíživý návrat ke všemocným státním „národním výborům“, ať se budou nazývat jakkoli, bych vůbec nepodceňovala.
Slabá samospráva totiž vždy znamená mocnější stát. A proto novému stavebnímu zákonu nemohu tleskat. Jeho přijetí možná přináší par dobrých dílčích změn, ale ústup od veřejné správy pod jednou střechou ve prospěch státu je pro nás občany velmi špatnou zprávou.
