O vlastenectví a vlastizradě
Vlastimil Vondruška: Na internetu se tu a tam objeví má úvaha, kterou jsem původně napsal jako článek pro MF Dnes a nedávno publikoval jako svůj blog. Tak jak je naše společnost rozdělená, oscilují reakce čtenářů, které dostávám, od komentáře, že se mnou naprosto souhlasí a abych psal dál, až po nesmyslné a výhružné výkřiky. Naštěstí těch prvních je nesrovnatelně víc. Ale to s sebou přináší každé řemeslo, pokud nesete kůži na mediální trh.
Článek pod názvem „Špatně mě vychovali aneb o vlastenectví a vlastizradě“ vyšel v MF Dnes 10. 10. 2015. To bylo v době první migrační vlny, kdy část lidí dojemně hovořila o tom, jak musíme pomáhat válkou postiženým obyvatelům. Někteří je vítali květinami na nádražích, jiní jim jeli pomáhat a starat se o ně. A masmédia chrlila článek za článkem, jak karavany těch chudáků putují z necivilizovaných zemí do těch civilizovaných.
Komentátoři tvrdili, že multikulturní soužití je největší hodnotou moderní civilizace.
Od té doby jsme ušli velký kus cesty. Většina Evropanů se stále více brání nekontrolované migraci, i multikulturalismus v popularitě pokulhává. Je to hlavně proto, že ti, co přicházejí, mají striktní požadavky a představy o soužití v novém domově, většinou nekompatibilní s naší tradicí a našimi duchovními hodnotami. Naivní komunismus hlásá, že se máme kvůli nim vzdát svého majetku a víry. A je smutné, že v čele toho všeho stojí bruselská byrokracie, která by měla hájit zájmy obyvatel Evropy. Těch obyvatel, kteří tu po staletí žijí, pracují a platí daně, aby mohli spokojeně žít dál.
Maně mi to připomíná scénu z filmu Den nezávislosti. Na střeše mrakodrapu stojí zástup nadšenců, kteří vítají „bratry mimozemšťany“. Nad svými hlavami mají létající talíř, jehož spodek se otevírá a objeví se oslnivá nebeská záře. Na střeše všichni jásají, jaká je to krása a jak už se těší, až bratry z vesmíru obejmou. Pak se záře promění v ničivý paprsek a všechny zabije. Ale to jsem odbočil.
Můj článek o vlastenectví bohužel tím, jak se neustále vrací a rozesílá, doznává řady změn. Tu někdo něco zkrátí, tu přidá, některá formulace se mu zdá příliš smířlivá či má vlastní názor, který chce přidat. Jak napsal kronikář Kosmas v souvislosti s pověstí O Přemyslu Oráčovi: „Fama crescit eundo“, tedy pověst narůstá tím, jak se šíří a vypravuje. Jenže vždycky jsem pod tím podepsaný já.
A pak dostávám od čtenářů dotazy typu: „Opravdu jste tohle napsal?“. To je ta lepší varianta. Horší je, pokud při opisování a úpravách ten, kdo text rozesílá, naseká spoustu gramatických a stylistických chyb. To pak dostávám reakce: „Divím se, jak můžete vy, vzdělaný člověk a navíc spisovatel napsat ve slově…“ Nebudu vypočítávat konkrétní případy, není jich málo. Proto pro všechny, kteří chtějí znát skutečné znění mého článku, připojuji ho k tomuto povídání.
A ještě něco. Abych „certifikoval“ své články, protože světem koluje mnoho dalších, na podzim vyjde kniha Úvahy a komentáře, v níž budou mé články z MF Dnes za posledních šest let publikovány v původním znění.
Špatně mě vychovali aneb O vlastenectví a vlastizradě
10.10.2015
Od mládí mi vštěpovali úctu k našim předkům a lásku k této zemi. Učil jsem se národní dějiny a českou literaturu, navštěvoval jsem památky spjaté s českou minulostí, chodíval do divadla, kde zněla čeština, navštěvoval folklorní festivaly, kde ožívaly tradice mých předků. Jásal jsem jako malé dítě, když naši sportovci vítězili, na stožár stoupala česká vlajka a zněla hymna, která opěvuje naši nádhernou a požehnanou zem.
Učili mne, že tohle jsou Čechy a žije tu český národ. Je to naše vlast, za kterou jsme odpovědní, a budeme se mít dobře jen tehdy, pokud o ni budeme pečovat svědomitě, s úctou a láskou. Učili mne, že si musím brát příklad z předků, kteří pro svou vlast umírali, bojovali s nepřáteli a postavili se i přesile, neboť cítili odpovědnost za svůj domov. V těžkých dobách, kdy jsme měli cizí panovníky, čeština byla pronásledovaná a česká inteligence vyháněná, mí předkové chovali pevně v srdcích lásku a úctu k téhle zemi a dokázali vybojovat zpět ztracenou svobodu. Dokázali to v roce 1918, 1945, stejně jako v roce 1989.
Učili mne, že se nemám sklonit před nepřítelem a mám pohrdat vlastizrádci. Kdysi byl za vlastizradu trest smrti. Učili mě, že vlastizradou je to, pokud by chtěl někdo vydat tuto zem a její lid nepříteli. Pro celé generace mých předků byla vlastizrada tím nejhorším, čeho se mohl Čech na Čechovi dopustit. Bylo to stejné jako vrazit bratrovi dýku do zad. Bylo toho hodně, co mě učili a čemu jsem věřil.
Vychovali mě divně, protože všechno to, co jsem miloval a v co věřil, je prý dnes špatně. Zločinem vlastizrady je dnes vlastenectví. Dozvídám se, že tahle země nepatří nám, Čechům, ale patří všem, celému světu. Dozvídám se, že o svém osudu nesmíme rozhodovat my, ale za nás myslí OSN, NATO, Evropská unie, lidskoprávní organizace a mezinárodní soudy. Dozvídám se, že národy, které dobře hospodařily a žijí si díky úsilí generací předků dobře, mají své bohatství odevzdat těm, kteří hospodařili špatně.
Nejsem ekonom, jsem pouhý historik a spisovatel, ale přiznám se, neznám v lidských dějinách analogickou situaci, aby se bohatý národ dobrovolně vzdal svého bohatství, pokud nepočítám chiliastické a komunistické orgasmy. Ty ale nikdy netrvaly dlouho a vždycky skončily naprostou katastrofou. Mnohým z nás padli prarodiče a rodiče v obou světových válkách 20. století, když bojovali za svobodu. Bojovali proto, aby jejich rodiny mohly žít ve svobodných Čechách. Dnes se dozvídám, že není správné bránit vlast, je lepší se sebrat a odejít.
To samozřejmě neznamená, že nechci pomoci potřebným. Učili mě, že mám být velkorysý, laskavý a štědrý. Pokud někdo o pomoc požádá a já mu mohu pomoci, mám to rozhodně udělat. A dělám to. Dělají to všichni, pokud ovšem ten, kdo pomoc potřebuje, si ji nevynucuje silou a nechce víc, než mu můžeme dát. A nerozhodují o tom byrokrati, ale naše srdce. Nelze pomáhat všem a vždycky jsem si myslel, že je věcí mého svědomí, komu chci pomáhat. A pokud někomu z jakéhokoli důvodu pomoci nechci, neudělám to. Je to mé nezadatelné právo.
Od středověku do téhle země přicházeli cizinci a usazovali se tu. Existovaly jen tři podmínky – přijmout naši víru, ctít zákony českého krále a poctivě se živit. České království bylo pohostinnou zemí a ten, kdo chtěl s námi žít v míru, byl vítán s otevřenou náručí. Nejsme národ, který by byl sobecký. Jsme jen národ, který se vždycky choval rozumně, a pokud možno spravedlivě. A s hrdostí.
Starého psa novým kouskům nenaučíš. Mohou mi spílat, že jsem xenofobní a já nevím co ještě, ale já zůstanu Čechem a vlastencem. Budu dál milovat tuhle zem, budu psát knihy o českých dějinách a budu chválit naše předky za to, že tuhle zem chránili proti nepřátelům, že ji budovali k obrazu svému, že z neúrodné krajiny sevřené horami vybudovali zemi medem a strdím oplývající.
Odmítám vlastizradu a budu se dál chovat tak, abych se mohl v budoucnu podívat do očí svým dětem a vnukům.
