Ohrožování virem HIV už nemá být trestné
Kateřina Lhotská: Stranou řádění koronamršky a debat okolo výbuchů ve Vrběticích spatřil světlo světa dokument „Vládní strategie rovnosti a odstraňování bariér důstojného života LGBTI+ lidí“. Je to 64 stran textu, ze kterého člověku padá brada.
Dokument vznikl pod vedením zmocněnkyně vlády pro lidská práva Heleny Válkové a v současné době je v mezirezortním připomínkovém řízení. Na jeho vytváření se podíleli jak zástupci státní správy, tak lidé z akademické sféry a nechyběli pochopitelně ani aktivisté z neziskovek. S tím, co vytvořili, se lze seznámit zde.
Materiál rozpracovává návrhy opatření v celkem šesti „strategických“ oblastech. Vedle evergreenů jako například stejnopohlavní manželství v něm lze narazit i na témata méně frekventovaná. K těm prvním toho bylo (a nepochybně ještě bude) napsáno dost a dost, a tak se tentokrát zaměřme na dvě z těch méně diskutovaných. Jde o dekriminalizaci nechráněného pohlavního styku HIV pozitivních osob a požadavek na „dobrovolně povinný“ respekt vůči příslušníkům sexuálních menšin.
Trestnost šíření viru HIV se v současné době opírá o judikaturu, podle které je nechráněný pohlavní styk HIV pozitivního člověka posuzován jako těžké ublížení na zdraví, případně jako pokus o něj spáchaný v nepřímém úmyslu. A to i v případě, že k přenosu infekce nedojde. Předkladatelé vládní strategie však usilují o to, aby byla tato praxe změněna a za nedbalostní trestní čin bylo považováno až skutečné infikování jiné osoby. Zajímavé je, čím to (mimo jiné) zdůvodňují:
„Jakkoliv HIV zůstává nadále nevyléčitelné, moderní léčebné metody umožňují významně snížit virovou nálož, což nejen zlepšuje zdravotní stav pacientů, ale omezuje i riziko přenosu viru. V současnosti mohou lidé žijící s HIV víceméně vést normální život a být plně zapojeni do společnosti.“
HIV v podstatě prezentují jako takovou „chronickou banalitu“, kvůli které nemá smysl omezovat HIV pozitivní osoby a chtít po nich, aby se při pohlavním styku chovali zodpovědně a používali ochranu. A že tím vystaví své sexuální partnery a partnerky riziku nákazy? Na a co… „Právo“ infikovaných na nechráněný pohlavní styk má podle autorů vládní strategie zřejmě vyšší váhu než právo ostatních na ochranu svého zdraví.
Tento návrh navíc moc nepomáhá ani gayům. Ti byli v době, kdy se virus HIV objevil, stigmatizováni jako jeho přenašeči a lidé se báli třeba jim i podat ruku. Trvalo dlouho je této nálepky zbavit a nejsem přesvědčena, že se to podařilo úplně. A tak vážně nerozumím tomu, proč se dekriminalizací rizikového chování HIV pozitivních osob zabývá zrovna materiál, který má „odstraňovat bariéry důstojného života LGBTI+ lidí“. Tím totiž jeho autoři gaye se šířením HIV mimoděk opět propojili a stigma jim zase vypálili. To se jim opravdu povedlo…
Ale pojďme k dalšímu z navrhovaných cílů vládní strategie. Je příznačně vyjádřen už svým názvem: „Respekt, nikoliv pouze tolerance“. Autoři strategie sice oceňují vysokou míru tolerance vůči sexuálním menšinám, která u nás panuje, ale zároveň tvrdí, že být tolerantní nestačí, ale je třeba jejich příslušníky respektovat. Nemá jít samozřejmě o nějaký „zákonný nárok“, ale spíše o něco, co bych označila za „dobrovolně povinné“. Třeba jako sobotní brigáda za minulého režimu. Nebyla povinnost na ni jít, ale kdo se jí nezúčastnil, měl černý puntík. Obávám se, že s respektem k sexuálním menšinám to má být podobné. Nebude sice explicitně vyžadován, ale kdo jej neprojeví, bude mít „mínus“.
Myslím, že našinci nejsou tolerantní jen k sexuálním menšinám, ale jsou tolerantní i tak nějak obecně. Ono by to podle mne ani jinak nešlo. Jak se tak říká „každej jsme ňákej“, a bez vzájemné shovívavosti by se náš život změnil v peklo. I když i ona má svoje meze. Lze být tolerantní třeba k tomu, že si muž nesundá v restauraci pokrývku hlavy (byť mně osobně to vadí), ale určitě se nedá přehlížet, pokud svým chováním ostatní hosty obtěžuje.
S respektem je to však jinak. Ten totiž není automatický, ale člověk si ho musí zasloužit. A za zásluhu vážně nelze považovat to, že se někdo narodí jako homosexuál, jak se nám snaží vládní strategie podsouvat. Respekt si totiž člověk získává především svými postoji a konáním. U mne ho mají třeba HIV pozitivní lidé, kteří se chovají zodpovědně k ostatním a dělají vše pro to, aby nikoho nenakazili. A naopak absolutní netoleranci a opovržení cítím k těm, kteří na to kašlou a virem HIV ohrožují jiné.
Podobných perel, jako jsou tyto dva návrhy, obsahuje materiál samozřejmě víc a jen těžko lze určit, co z nich patří na nejvyšší příčku pomyslného žebříčku největších nesmyslů. Ono se těžko vybírá i z těch dvou, které jsem zmínila. Ten první je hrou s ohněm a absolutní neúctou k právu na zdraví všech těch, kteří budou v jeho důsledku hrát s virem HIV „ruskou ruletu“. A ten druhý? Obávám se, že je medvědí službou především příslušníkům sexuálním menšin. Vyžadováním „dobrovolně povinného“ respektu totiž žádný skutečný respekt nezískají a obávám se, že jeho jediným výsledkem bude to, že naopak u části společnosti přijdou i o toleranci…
