Oni nám ty děti opravdu chtějí dusit a děsit
Jana Zwyrtek Hamplová: Nevěřila jsem, že to může projít. Hovořím o podmínkách návratu dětí do škol. A to hned z několika poloh. Jako máma, která si neumí představit, že bych něčemu podobnému vystavila své děti, kdyby byly ještě malé. Jako babička, která má vnuky ve věku druhé třídy a předškolního věku, tedy to má v přímém přenosu včetně toho, že vidím, co daný věk znamená a jak co děti v tomto věku přijímají a vnímají. A jako právnička, která nad navrhovanými opatřeními strávila pár dnů (a nocí), a zjistila, že jsou tzv. proti všemu – proti mezinárodním úmluvám, našemu ústavnímu pořádku a řadě našich zákonů.
Dala jsem si tu práci, a dala právní analýzu na papír. Tak, aby to bylo srozumitelné i pro právní laiky. A vůbec mi nešlo o nějaké formální porovnávání zákonů – naopak, patřím mezi ty, kteří tvrdí, že jde-li o zdravý rozum a spravedlnost, i zákon se má odsunout na vedlejší kolej. Šlo mi o to najít právní oporu proti snaze ničit našim dětem zdraví.Zdroj
Tedy šlo mi o to uchránit naše děti před onou zrůdností, kterou tam někdo nahoře od stolu vymyslel. Bez ohledu na názory řady specialistů, které v analýze cituji rovněž, a kterým věřím tisíckrát více, než politikům.
Chtěla jsem vyjádřit, že v žádné vyspělé zemi, která se prohlašuje za právní stát, v zemi, ve které platí Úmluva o právech dítěte, kde ctíme ústavní pořádek a zákony, nemohou být nařízena opatření, která poškozují nebo mohou vážně ohrožovat zdraví dětí. Protože celodenní nošení roušek či respirátorů zdraví dětí poškozuje jednoznačně. Říká to řada lékařů, a pokud jde o psychiku dětí, je to podobné. Významní psychologové varují před tímto invazivním zásahem kolektivního testování, u kterého je navíc více než sporné, že má jakýkoli smysl.Připomínám, že jde o MALÉ děti. Vědí to páni ministři vůbec?
Tady už prostě přestává veškerá legrace, protože nejde o žádné názorové proudy, ale o jasný zásah do integrity našich dětí, do jejich fyzického a psychického zdraví, se kterým nikdo soudný zkrátka nemůže souhlasit. A tento zásah ohrožující zdraví dětí nařizuje vláda (!). Světlo světa tak spatřily manuály pro děti a pro učitele, z nichž z obou je vám akorát tak zle. A nepotřebujete na to znát ani ty paragrafy – ale mohu vás ujistit, že pokud je znáte, tak je vám jen o to hůř.
A tak si člověk klade řadu otázek. Jedna z nich je, zda jde opravdu o opatření medicínské, nebo politické. Protože vláda opatření nijak odborné nepodložila, a naopak absolutně přehlédla vážné výhrady lékařských kapacit, B je správně. O tom, co naše děti mají tedy vydržet a podstupovat, rozhodla skupina amatérů, t.č. politiků – nikoli odborníků.
Pak si klade člověk druhou otázku, totiž zda před zdravím našich dětí nedostaly přednost obchodní zájmy dodavatelů roušek, respirátorů a testů. Je to velmi pravděpodobné. Proč? Nasvědčují tomu aktuální průvodní jevy, kterými jsou zpráva NKÚ o neskutečném utrácení peněz ze státního rozpočtu, a pak fakt, že zveřejnění obchodních smluv z období nouzového stavu sněmovna zakázala.
Ale zpět k opatřením… Co s nimi?
Žádný rodič přece nevystaví své dítě ničemu, co může ohrozit jeho zdraví, ať fyzické nebo psychické. A vládní opatření zdraví dětí ohrožují.
Navíc vám každý právník, který zná ústavní právo, řekne, že mají-li být odsunuta (tedy v překladu pošlapána) ústavní práva, musí k tomu být sakra důvod, podložený zcela neprůstřelně. Vládní opatření však nejsou podložena ničím jiným, než je názor ministrů. Lékaři, psychologové a právníci byli „postaveni mimo službu“, a své názory aby publikovali téměř jako disidenti.
Je však třeba aby zaznělo, že ona vládní opatření nemají nic společného s bojem proti covidu. To by jinak neexistoval protekční přístup v některých školách s dětmi státních zaměstnanců. Naše děti se budou dusit a děsit ze zcela jiných důvodů – protože si to prostě politikové usmysleli, podobně jako vymysleli v průběhu roku celou řadu nesmyslných až směšných opatření. Ale pokud se můžeme zasmát zákazu zpěvu, příkazu dusit se v rouškách a nesmyslně se testovat v rozporu se všemi pravidly se už zasmát nelze. Ale ani pokřižovat se a dát si panáka tentokrát nestačí.
Je to nyní na nás, zda se smíříme ze známým cimrmanovým výrokem „Můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co se proti tomu dá dělat“, nebo s tím něco dělat budeme. Protože pokud jde o zaváděná opatření, ta jsou skutečně za hranou přijatelného. Tedy já budu něco dělat. Protože prostě musím, abych mohla klidně spát.
Daná opatření totiž zasahují hned dvě ústavní práva dětí – právo na ochranu zdraví a právo na vzdělání. Navíc nedůvodně diskriminují zdravé děti, a zachází s nimi jako s nemocnými jen proto, že rodiče odmítnou roušky a testování. Pak také přenášejí odpovědnost v oblasti zdravotních služeb na školy a jejich zřizovatele a vtahují do vztahů mezi dětmi a zákonnými zástupci policii, což je nepřípustné. A tak dále… Je toho moc (právníci vlády museli mít dovolenou, jinak si to neumím vysvětlit).
Ti všichni opatřeními dotčení by je proto měli důrazně odmítnout. Rodiče, protože nechtějí ohrozit zdraví svých dětí, učitelé a zřizovatelé škol, protože nechtějí z pudu sebezáchovy převzít balík odpovědnosti mimo svou odbornost, i policie, která bez zákonných zástupců dětí nesmí nic. Nařízená opatření jsou v dané podobě zkrátka neobhajitelná. Věřím, že se za tento názor postaví i Ústavní soud České republiky.
Jde totiž totiž o naprosté základy právního státu. A na prvním místě o zdraví těch dětí.
Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová – Právní analýza podmínek návratu dětí do škol
Zdroj
