Operace Barbarossa nudná a opakovaná
Vidlák: Na dnešní článek mě navedl náš čtenář Margon, který mi po dobrém vyčetl, že jsem na 22.6. dal článek o popravě českých pánů a nikoliv tu novodobější vichřici, která do značné míry určuje i dnešní dějiny – německé přepadení Sovětského svazu.
Odpověděl jsem mu krátkou glosou, že toto přepadení je z mého pohledu nudná a stále se opakujíc část evropských dějin, která tu za posledních tisíc let proběhla už tolikrát, že mi vlastně nestojí o tom psát. Ale červíček zahlodal, i řekl jsem, že si plán Barbarossa trochu porovnáme s těmi předchozími podobnými plány.
Moji pravidelní čtenáři vědí, že půlka mých genů pochází z širých stepí Ukrajiny, protože moje maminka se narodila v Sovětském svazu. tamní část mojí rodiny mám rozptýlenou po celém tom domovském prostoru Indoevropanů a tak jsem si ve svém mládí mohl vyslechnout dějepisné vyprávění nejen z pohledu České kotliny, ale také z pohledu široké ruské duše.
Z ruského pohledu jsou totiž evropské dějiny posledních tisíc let triviálně nudné a stejné. V Evropě vyroste nějaký hegemon, který diplomaticky či silou vytvoří silnou říši, důkladně nazbrojí, vezme armádu a jde se zmocnit ruského bohatství, protože ho má v rukou nějaký šílený diktátor, zkorumpovaný režim či stát na rozpadnutí. Ve stepích kromě zimy a vzdáleností nečíhá žádné nebezpečí, jsou tam jen negramotní mužici třesoucí se hrůzou ze svého Ivana Hrozného. Stačí zhurta rozrazit dveře a miliardy hektarů černozemě, nekonečné nerostné bohatství a další suroviny budou k dispozici. Tamní samoděržaví je prohnilé, chce to jen dobře načasovat kvůli zimě.
A pak se něco nepovede. Negramotní mužici nevítají okupanta, neradují se z toho, jak jim nese světlo civilizace, nespolupracují, pálí před nepřátelskými vojsky své domy i úrodu, bojují za strašlivého utrpení i obětí a i když je evropský nepřítel lépe vybavený, lépe vycvičený, má lepší techniku i vyspělejší výrobu, stejně dostane nářez.
Teutonští rytíři dostali po hubě od Alexandra Něvského. Smolensk byl kdysi polským městem a polský král kdysi natahoval prsty až do Moskvy. Stejně to Polákům nebylo nic platné – u sochy Dimitrije Požarského v Kremlu pronáší Putin svojí prezidentskou přísahu.
Napoleon došel dál než Hitler, ale nic z toho nebylo.
A Hitler? nebyl první, ale zatím byl poslední. Stejný pokus, stejný výsledek.
Vyjmenoval jsem jen ty důležitější pokusy o dobytí Ruska. Mohl bych povyprávět o Švédech, Chmelnickém, o Turcích i Tatarech, kteří přišli z druhé strany. Mohl bych vyjmenovat mnoho pokusů, které byly jen v přípravách, ale nikdy nedošly naplnění třeba proto, že v tomto punktu jsou Rusové vždycky britští spojenci. Angláni mají totiž naprosto stejnou obavu – aby se jim na kontinentě někdo nesjednotil a nezískal tím sílu na invazi do Británie. Proto má Rusko i Británie společné dějiny a měli i příbuzné panovníky. Proto byla britská a ruská zahraniční politika velmi podobná – nepřipustit v Evropě hegemona. Podporovat slabší proti silnějším a pak to klidně úplně otočit.
Británie od Druhé světové tento koncept zahraniční politiky opustila. Vlastně ani nevím proč. Jestli se cítili dost silní s Američany za zády? Nebo jim prostě stačila významná pozice v NATO? Nebo prostě dělají svojí politiku více hybridně – pouštějí do Evropy ty nejblbější myšlenky (a čacké neziskovky) které kontinentální Evropu udržují sice stále ještě bohatou, ale jinak naprosto bezzubou?
Rusko tento koncept také tu a tam opustí. Čas od času tamní vládci prostě zapomenou… A vždycky na to pak doplatí, protože zaútočí právě ti, se kterými uzavřeli spojenectví. A po strašlivých ztrátách na lidech i hospodářství se nakonec vždycky zase vrátí v té původní přímočarosti – Evropu je třeba rozeštvávat a kolem Ruska je nutno držet nárazníkové regiony.
Krátká vsuvka – Rusko je Moskva. Je to poněkud zjednodušující zkratka, ale v těch stepích nejsou přirozené hranice. Nikde tam není žádné ohrazené místo oplývající mlékem a strdím. Volha nebo Don, Ob nebo Jenisej, Lena či Amur, Perm nebo Rostov… to je úplně jedno. Všude to vypadá stejně. A všude je dost volného místa. Ruským vládcům nezáleží na území tak, jak si to představujeme my tady v nahňácané Evropě. Posun hranic tam či sem a šarvátky o ně nejsou z důvodů vlasteneckých, ale z důvodů strategických. Stalin prostě chtěl, aby se proti NATO bránil na čáře od Baltu po Alpy, to je mnohem lepší než na čáře od Murmansku po Astrachaň. Ale jinak na tom nezáleželo. Pokud se hranice posunou, není problém všem ruským uprchlíkům dát libovolné množství půdy. Je snadné postavit nová města i nové továrny. To jen na okrajích jsou určité národy, které si libují ve svých kavkazských horách. Běžný Rus je přesouván tisíc let podle potřeby.
Je jedno, jestli je dnešní hranice Ruska na Dněpru nebo na Visle. Pro Rusy je místa dost, i když už Varšava není ruské město. Stejně tak je Donbas jen jednou z mnoha uhelných pánví. Hranice se určují nikoliv osídlením národa, ale strategickou situací, která je dána momentální silou moskevského vládce. Na běžného Rusa to má jen malý vliv. Všichni Rusové se do Ruska vejdou a vešli by se tam i kdyby Moskva byla pohraniční město.
Rusko už asi tisíc let stále a opakovaně dělá všechno pro to, aby se v Evropě nenašel nový Hitler či Napoleon. Aby se nemohly shromáždit milionové armády, které by vtrhly do ruských rovin. V tomto ohledu není nutné si dělat žádné iluze. Bez ohledu na to, kdo je v Rusku u moci, Rusko bude tu méně a tu více dělat všechno pro to, abychom tu všichni měli dost starostí sami se sebou. Protože pokud nás nechá v klidu, míváme pak roupy šturmovat na Moskvu. Dobrý ruský vládce je ten, kdo jakýkoliv pokus na invazi rozbil ještě za hranicemi. Špatný ruský vládce je ten, kdo invazi rozbil až pod Moskvou.
Druhou stranou mince je to, že pokud na už na nějaký plán Barbarossa dojde, je úplně jedno, kdo v Rusku vládne. I kdyby to byl desetinásobný Ivan Hrozný zkřížený se Stalinem a Petrem Velikým, jak první nepřátelská bota překročí hranice, okamžitě tam všichni zapomenou na svoje spory a problémy, okamžitě zapomenou na to, že jsou utiskovaní, přestanou se dovolávat práv a začnou bojovat s nepřítelem bez ohledu na ztráty, bez ohledu na cokoliv.
Proč?
Víte, my Evropané jsme totiž už tisíc let stejně blbí. Tisíc let jsme pravidelně dodávali Rusům důkazy, že je úplně jedno pod jakým praporem do Ruska přicházíme a co hlásáme z tlampačů. Obyčejný Rus na evropském příchodu nikdy nevydělá. Obyčejný Rus je určen k práci a k popravě. A proto obyčejný Rus vždycky raději podpoří svého domácího vládce, protože ten ho sice také utiskuje, ale nikdy ne tolik, jak by ho utiskoval kterýkoliv západní evropan. Tisíc let vpádů a vraždění. Tisíc let přesvědčování negramotných mužiků, že Stalin je proti Hitlerovi vlastně hodný chlap… tisíc let!
Jestli si někdo u nás v ojroparlamentu nebo v bruselské centrále NATO myslí, že to změní pár medových řečí, tak je na hlubokém omylu. Padesát generací se Evropa starala, aby Rusům vytvořila genetický základ nedůvěry. Naposled v devadesátých letech, kdy po rozpadu SSSR nepřišel Marschallův plán, ale rozvrat všeho. Ano, to bylo zase jednou to krátké období, kdy ruský vládce uvěřil medovým řečem a byl pak hladce „napaden“ svými spojenci. Proto tam mají rádi Putina i Brežněva a nemají rádi Gorbiho.
Proto je Putin u moci a může ledacos dovolit. Proto může tu tam někoho zavřít, někoho nechat zmizet, proto si může dovolit válčit, proto si může dovolit zkorumpovanou státní správu. Protože jsme běžného Rusa našimi sankcemi a našimi opakovanými výpady už dávno přesvědčili, že proti tomu, co jde z Evropy a Ameriky, je jejich současnost nádherné a úžasné dobro.
Proč je Putin dobrý vládce? Protože my bychom tam vládli hůř. Nic jiného na tom není. Rus má jediné tři spojence – armádu, námořnictvo a letectvo.
Jo, ono by se s tím dalo něco dělat. Ale muselo by se to dělat obráceně a hóóódně dlouhodobě. Expandovat tam ne k odírání tamní pracovní síly, ale k tomu, aby to ukázalo, že být Evropanem je super, protože to znamená méně práce a více peněz. Protože to znamená čisté ulice, bezpečnost, perspektivu. Ale tohle všechno my pro ně nemáme. Oni se prostě budou mít pořád stejně blbě i kdyby tam vládlo deset Navalných. Ale alespoň nám nemusejí líbat čižmy. Když si vybíráte mezi dvěma navlas stejnými úděly, rozhodnou to maličkosti jako třeba hrdost nebo pocit síly.
Abych to nějak shrnul… už tisíc let se pravidelně staráme o to, aby průměrný Rus věděl, že s námi mu bude hůř než se svým vlastním gosudarem. Tu a tam ruská duše zapomene, ale je jí to pak dostatečně krvavě a draze připomenuto, aby další tři generace zůstaly obezřetné a připravené na cokoliv. Stejně jako my nerozlišujeme mezi Rusem, Čerkesem, Záporožcem, Kazachem, Osetincem, Dagestáncem a jinými, protože nám prostě splývají, Rus nerozlišuje mezi Němcem, Francouzem a Polákem. Jsme pro něj stejná jedna hmota jako oni pro nás. Hmota, která pokud se semkne, tak si to půjde vyzkoušet někam k Moskvě. Proto se Putin stará, abychom se nesemkli a dělá pro to všechno co může.
Tolik pohled ruskýma očima. Zítra si zkusíme říci, co z toho plyne pro nás Čechy a jak se s tím dá pracovat.
