Ostatně soudím, že Twitter musí být smazán
Marian Kechlibar: Tedy ne celý Twitter. Můj Twitter.
Stane se, že dokončíte nějakou práci, třeba článek, a místo pocitu uspokojení se dostaví neurčitý dojem, že něco je v nepořádku. Někdy se z toho vyklube nějaká nepřesnost, kterou odhalíte až zpětně. Jindy jde o něco principiálního. To se mi stalo teď, po posledním textu.
Poslední odstavec toho článku má formu “knížecí rady” ostatním. A když už rozdávám takové rady, možná bych měl sám jít v něčem vzorem. Už delší dobu považuji sociální sítě za metlu lidstva. Facebook jsem smazal předloni v létě. Teď bude následovat Twitter.
Důvodů je mnoho, tady jsou aspoň ty základní.
Ten nejbanálnější z nich – epidemie, zdá se, končí. Doupata neřesti se zase otevírají a lákají na čerstvou kávu.
Kmen introvertů, ke kterému nepochybně patřím, se vyznačuje sníženou kapacitou pro kontakt s jinými lidmi. Je škoda s ní plýtvat na sociální síti, kde ten kontakt přece jen není moc osobní. Má snad člověk jednoho dne umírat se vzpomínkou na všechny ty rádoby vtipné statusy, které naklepal do mobilu?
K uvědomění si toho, jak velký problém to je, mě přimělo nedávné ponoření do Chaos Monkeys, Martínezovy knihy, kterou jsem zmiňoval v předminulém článku. Odnesl jsem si z ní dojem, že “engagement”, připoutání uživatele k obrazovce, je pro tyto naleštěné upíry zdaleka nejdůležitější metrikou. Samozřejmě jsem to tušil už předtím, ale ono je to asi ještě horší, než se mi zdálo.
Sociálních sítí byla v nedávné historii internetu kvanta. Přežilo jich jen pár. Částečně je to efektem sněhové koule (čím více uživatelů, tím větší interaktivita), ale částečně je to dáno naprostým mistrovstvím těch vítězných systémů v tom, jak “zaháčkovat” uživatele, aby trávil čas právě tam a ne jinde. Řekl bych, že sítě jako Google Plus dojely právě na nedostatečnou schopnost manipulace lidí. S nedostatkem tohoto know-how jim nepomohla ani záštita od největší softwarové firmy světa.
Poslední dobou mám navíc možnost srovnat Twitter s Parlerem. Parler má o dost bohatší životní historii, přesně toho typu, že se tam zaregistrujete už jen z trucu. Ale jeho samotné uživatelské rozhraní je jaksi divné a nepřitažlivé. Když už tam přijdete, máte pocit, že chodíte po staveništi webové stránky, ani ty barvy jako by neladily… Kdežto Twitter je mnohem “hladší”, nenápadně lákavý, zdvořile podbízivý, servírující vám neustále nový obsah s elegancí Novaka Djokoviče při mečbolu. Na rozdíl od Parleru, kam jsem se nepřihlásil už několik týdnů, mě úspěšně “zaháčkoval”.
Chci tam trávit čas, ale zároveň nechci. Pocit, který mi kolega-exalkoholik popisoval ve svém vztahu k chlastu. Toto není v pořádku, i když se bavíme třeba “jen” o půlhodině denně. Ty půlhodiny se během roku pěkně nasčítají. A jsou to půlhodiny, kdy nemůžete přemýšlet nebo se dozvídat nové věci.
Jak by zpíval zdvořilejší Karel Kryl: “nakašlat, jó nakašlat!”
Další faktor: neuvěřitelná nestabilita toku diskuse. Všichni řeší to samé, a o pár hodin později zase všichni to samé, až na to, že téma se změnilo. Během dne třeba třikrát. Než si stihnete něco pořádně rozmyslet, už je to pasé.
Přitom se na Twitteru většinou ani nic zajímavého nedozvíte. Najít tam materiál na zajímavý a originální článek je vzácnost. Debata se vesměs točí kolem již známých zpráv a její podstatou jsou krátké, vykřikované názory.
Názory jsou jako, ehm, zadní otvory; má je každý a jen vzácně jde o něco, na co byste se podívali s radostí. Ono se ostatně do omezeného rozsahu jednoho tweetu příliš mnoho informací nacpat nedá. Daleko snáze se do něj nacpou emoce všeho druhu, ale nejčastěji vztek.
Nemyslím si, že by se měla zakazovat nenávist, stejně jako si nemyslím, že by se měl zakazovat alkohol. Ale to neznamená, že je moudré se v obojím každý den rochnit až po uši.
Úplně specifickým prokletím Twitteru i Facebooku je pak skutečnost, že nejmíň čtvrtina těch digitálních bouří se točí kolem toho, co na Twitteru či Facebooku řekl někdo jiný.
“Hulahaló, slyšeli jste už, co Mařka prohlásila o Tondovi?! Viděli jste, jak nehorázný nápis má Franta na tričku?! Zuřtéééé! Křičtéééé!”
Šmarjápanno. Školka hadr.
Tenhle druh stádní konformity v bublině, realizované či přímo vynucované posměchem a verbální šikanou, se považuje za problém i u teenagerů, ale na sociálních sítích je nultým přikázáním. Nejsem si jist, zda po něm vůbec následují ještě nějaká další. Ty sítě nás infantilizují.
Toto není jenom kosmetický problém. Jednak se člověk naučí uvažovat v pitomých zkratkách a karikaturách, jednak si navykne, že Overtonovo okno, po jehož přešlápnutí nastávají vzteklé reakce, je neuvěřitelně úzké. Což kvalitě diskuse ani života nijak nesvědčí. Mimochodem, vůbec to není jen doména lunatické levice, rozšířilo se to jako infekce všemi směry.
Vážím si lidí, kteří tomu odolávají, protože je to těžká práce; taková skrumáž vás úplně táhne se k ní přidat. Nevím, co je to v lidské psychice za sviňácký podprogram, který člověka pošťuchuje k davové agresi. Ale Twitter mu dává křídla. Kdyby vám rozdávali virtuální šutry k hození, nemohli by pro svoji lynčovací atmosféru udělat více.
Čímž se pomalu dostáváme k dalšímu bodu.
Nejrozšířenějším jazykem na Twitteru není ani angličtina, ani španělština, ani hindština, ale sarkasmus. Silně omezený rozsah textových políček kombinovaný s nabitou emocionální atmosférou k tomu vysloveně láká.
“Dobrý stěr” je tím, čím se lidé na sítích pyšní, a za co je ostatní odměňují lajky a srdíčky. Odtud není daleko k tomu, abyste se považovali za reinkarnaci Oscara Wilda, famózního svými bonmoty. Jenomže čím více se orientujete na “dobré stěry”, tím více zapomínáte na to, jak se přemýšlí a uvažuje v dlouhé formě. Což dnes už pomalu znamená jednu normostranu textu.
Dalším efektem této vynucené stručnosti je poměrně časté nepochopení, “co tím chtěl básník říci”. Situací, kdy se na někoho navalil dav proto, že řekl něco stručně-dvojznačného a jeho protivník z toho udělal screenshot a doplnil nejhorší možný výklad, jsem viděl několik. Ta síť vysloveně odměňuje argumentaci ve špatné víře a podrazáctví.
Samozřejmě, může to být i kulturní záležitost. Koneckonců Twitter vznikl v Silicon Valley a do nějaké míry je formován tamní kulturou.
Pro dnešek poslední bod.
Přítomnost na sociálních sítích se dneska považuje za naprosté must, a pro autora textů dvojnásob. Ze všech stran vám odborníci radí, jak co nejvíce zvýšit angažovanost, jak získat ještě více sledujících, vyladit příspěvky k optimální čitelnosti ve feedu, analyzovat provoz a přizpůsobovat tomu svoji produkci… Zablokování účtu je pak malá virtuální smrt, konec tvůrčí kariéry. Každý z něj má hrůzu.
Málokdo si klade otázku, jestli je to vůbec pravda. Viděli jste seriál Černobyl? Na jednom místě tam Gorbačov říká svému politbyru větu, která asi platí i ve spoustě jiných situací:
“Our power comes from the perception of our power.” (“Naše moc je založena na dojmu, že máme moc.”)
NEVÍM, JESTLI TO REÁLNÝ GORBAČOV NĚKDY ŘEKL, ALE SEDĚLO BY TO K JEHO ZPŮSOBU UVAŽOVÁNÍ
To jsou přesně ty situace, kdy mě láká vyzkoušet opak všeobecně hlásané moudrosti. Jakmile je něco považováno za alternativlos, kladu si otázku, jaká je tedy skutečná alternativa.
To, nad čím pochybuji, je, zda jsou ty sítě skutečně tak zásadní a nepostradatelné, jak se říká. Když jsem před necelými dvěma lety smazal Facebook, měl jsem strach, že dojde k drastickému propadu čtenosti a návštěvnosti blogu. Nestalo se víceméně nic, rozhodně nic, čeho bych si všimnul. (Do detailů tu návštěvnost nesleduji.)
Není to náhodou tak, že vám ty sociální sítě přivádějí čtenáře, kteří by si vás našli i bez nich? Že jejich moc, stejně jako u toho Gorbačovova SSSR, vychází z dojmu jejich moci?
Třeba jsou tyto poměry v případě kavárny na promenádě nebo výrobce stylových palčáků jiné. Ale má dosavadní zkušenost z odchodu od Facebooku by nasvědčovala tomu, že být na té síti se nevyplatí. To, co jí dáte (promarněný čas, energie), je dražší než to, co dá ona vám.
Samozřejmě mám z toho kroku trochu obavu. Klidně může jít o “bridge too far”, po kterém se přivalí zkáza a nad vysušenými kostmi tohoto blogu si jeho jásající protivníci dají slavnostní přípitek nápojem ze zeleného ječmene. Ale já už tam prostě nechci být.
Zbývá určit ten okamžik svobody. Blíží se letní slunovrat (21.6. v 5:33 ráno), to vypadá jako dobrá příležitost. Vstávat v pět se mi kvůli tomu nechce, ale někdy v průběhu onoho slunovratového rána tu blbost po dvanácti letech smažu.
Konečně. Freeeedom!
Diskusní fórum ke článku najdete zde.
