Privilegovaná skupina
Jindřich Kulhavý: Pojem privilegovaná skupina si můžeme spojovat s různými lidmi. Samozřejmě první, co nás napadne, je úzký okruh těch nejbohatších a nejmocnějších, kteří si vzali za své vytvořit na naší planetě nový pořádek. Jejich systematičnost je děsivá a jdou si tvrdě za svým, a to doslovně přes mrtvoly. Je jim naprosto jedno, co svým chováním způsobí a de facto nám denodenně ukazují, jak nicotným dokáže být každý z nás.
Do výše uvedené a počtem velmi nepatrné, ovšem pro vývoj světa významné skupiny, patří členové mocných rodin, jakými jsou Rothschildové, Rockefellerové, anglická královská dynastie, u nás nepříliš známá švédská rodina Wallenbergů, kteří dost možná stojí na vrcholu pyramidy. Občas o nich slyšíme, ovšem jsou většinou schováni za zdmi svých panství a příliš se nevyjadřují. Přesto vládnou světu. Patří sem jistě více jmen, vybrána byla ta nejvýznamnější. Pod špičkou je pár dalších typu Gatese, Sorose, Bezose, Muska, Zuckerberga, Turnera, u nich už však jde o sice nesmírně bohaté jedince, nicméně v určitém směru prosté dělníky světového nového pořádku. V dalším patře bychom mohli najít špičkové bankéře, majitele nadnárodních koncernů, korporací, médií a ekonomických gigantů. Teprve poté se objevují přední politici, zástupci umělecké sféry, schopní manažeři, tedy v podstatě už jen loutky prvních dvou pater pomyslné pyramidy. V této úrovni existují určité výjimky, které se částečně mohou zdát být trochu mimo strukturu (například ruský, čínský či třeba i severokorejský prezident), ale prostý občan je poté až u samotné paty této hierarchické stavby a jeho bezvýznamnost je pro lidskou důstojnost až urážející.
Nenarodili li jste se do některé z mocných rodin svázaných přísnými pravidly, pravděpodobnost dostání se do nich například sňatkem je nulová. Jste tak odsouzeni k tomu probíjet se životem na vlastní pěst. Ne, že by ten život poté nestál za to, dokonce i Vy se můžete stát v určitém ohledu privilegovanou osobou, nicméně s velmi ohraničenými právy. A je vcelku jedno, budete li schopným obchodníkem, úspěšným sportovcem či třeba známým umělcem. Takových lidí je na planetě tolik, že tím samozřejmě sami sobě zařídíte vcelku příjemný a pohodlný život, nicméně budete i tak hříčkou v rukách mocnějších. Vezměme si za příklad geniální fotbalisty Messiho popotahovaného po soudech kvůli daňovým únikům, Ronalda nařčeného ze sexuálního obtěžování či jiné star různých oblastí, které sice dosáhly na velké majetky a slávu z pohledu nás smrtelníků, ale ve skutečnosti jde o téměř stejně bezvýznamné figurky, které dokážou mocní smáznout i prostou myšlenkou. Stačí se znelíbit a následky jsou rychlé a zdrcující. Připomeňme si producenta Epsteina znamenajícího v oblasti sexu, pedofilie a jiných ,,libůstek“ světovou extratřídu, přesto skončil ,,sebevraždou“ v americkém vězení. I on byl součástí privilegované skupiny, které však přerostl přes hlavu a začal ji ohrožovat.
Každá oblast má své osobnosti s lokálním významem. Nejbohatší Čech Petr Kellner, kterému jsme mohli závidět umístění mezi boháči světa, tragicky zemřel. Ihned se začalo spekulovat o tom, proč se to stalo, komu se mohl znelíbit. I on byl se svými 300 miliardami korun majetku vcelku bezvýznamným hráčem na světové šachovnici, přestože patřil k uznávaným a schopným. Když se stavíte na francouzském Azurovém pobřeží v blízkosti Monaca a Nice, narazíte na desítky jachet a soukromých tryskáčů patřících příslušníkům vrstvy, ve které se pohyboval Petr Kellner a uvědomíte si opět, jak maličkými jste, i když tam budete projíždět svým luxusním mercedesem či ve ferrari. Dějiny světa tvoří jiní. Vy si de facto pouze užíváte života, máte li aspoň trochu štěstí, protože mnohem více lidí ho nemá a žijí ze dne na den.
Být součástí nějaké privilegované skupiny chce být většina z nás. Proto se tvoří různě složené, které mají dojem, že jsou něčím výjimečné. Takový Aspen institut sdružuje osobnosti, u kterých je vytvářen dojem, že jsou důležité pro vývoj světa. Upřímně, pokud by zemřela Charanzová, Hřib či někdo další z tohoto zájmového spolku, neštěkne po nich ani pes, tedy s výjimkou smutku v rodině a u přátel. Z toho vyplývá vše. Můžete mít své čestné místo na tribuně, v oblíbené hospodě, mohou se Vám klanět číšníci, otvírat Vám dveře bodygardi, tleskat Vám obecenstvo. Pro pár lidí můžete mnohé znamenat. Ale to je asi tak vše. Dějiny utváří jiní. Pracují na tom někteří i stovky let a po mnoho generací. Vládnou, rozdělují, budují a ničí. Jediné, co je může zastavit, je smrt, protože ta druhá možnost je v zárodku zničena. Tou by bylo spojení se do jednoho šiku a jejich internace. Jsme nepatrnou součástí dění. Může nás to trápit, může nás to urážet, ale to je asi tak vše. Snažme se ovlivnit to, co můžeme, udělejme své životy příjemně trávenými, ale nedusme se ambicemi, že změníme svět. Protože to prostě nedokážeme. Jen bychom se utrápili. A za to ta privilegovanost nestojí.
