Proč jsme ksakru nejhorší?
Jiří Weigl: Kovidové zpravodajství našich médií skutečně vyžaduje silné nervy a uhlířskou víru. Tak například dnes optimisticky hlásají, že pondělní počet nakažených novým koronavirem u nás dosáhl čísla 10 511, což je o 130 méně než před týdnem.
Zapomínají ovšem dodat, že je to třetí týden po zavedení velmi drastického lockdownu, který nám brání i vycházet mimo obec a překračovat hranice okresu. Na školní docházku jsme již dávno úplně rezignovali.
Naproti tomu nás uklidňují informacemi o jiných zemích, kde se prý rozjíždí v souvislosti s covidem-19 katastrofa téměř globálního významu. Tak například v Brazílii se prý denně nakazí více než 70 000 lidí a zemře více než 2 200. Země se prý hroutí. Nikdo nám tato nepochybně vysoká čísla ale nedá do správné relace. Kdyby na tom více než 200 miliónová Brazílie byla dnes tak jako my, musela by mít denně 200 000 nakažených a přes 4 000 mrtvých.
Jindy naši novináři přezíravě píší o ostrakizovaném Íránu, jehož opovrhovaný tmářský náboženský režim prý epidemii totálně nezvládl a může za více než 60 000 mrtvých od počátku pandemie. Vždy však zapomenou dadat, že Írán má 80 miliónů obyvatel a my 23 000 mrtvých. Kdyby na tom byl Írán tak jako my, musel by mít přes 180 000 mrtvých. Takže soudům, kdo co zvládl a nezvládl, by slušela velká střídmost.
Nicméně, zásadní otázka zůstává – co se u nás vlastně stalo a děje? Jsou naši občané násobně nedisciplinovanější než Íránci a Brazilci, když už se nesrovnáváme s okolím? A je naše vláda řádově neschopnější, než tradičně ležérní a zkorumpovaný latinskoamerický establishment či íránští ajatolláhové? Všeznalí experti, kteří nás z obrazovek denně děsí a zavírají do domácího vězení, nám dluží věrohodné vysvětlení, jak to s tím covidem-19 vlastně je.
Jak je možné, že v 9 miliónovém Izraeli je 821 000 nakažených a 6 300 mrtvých a v sousedním 100 miliónovém Egyptě 192 000 nakažených a 11 340 mrtvých. Přitom každý, kdo někdy alespoň na chvíli pobýval například v Káhiře, ví, že žádné sociální distancování a hygiena nejsou v přelidněné zemi na Nilu s hlubokými tradicemi kolektivního života dosažitelné. Argumentace mladou populací rovněž neobstojí. V zemi nepochybně existují početné milióny starých ohrožených lidí. Přesto nejsme konfrontováni s tragickou situací slabého a podfinancovaného egyptského zdravotnictví ani s množstvím lidí umírajících bez pomoci na ulici. Jak je možné, že v Izraeli, jehož populace je proočkována ze tří čtvrtin, jsou přesto denně více než 3 000 nakažených, ale nikde nečteme zprávy o tom, že by jeho daleko slabší a méně rozvinuté sousední země kolabovaly pod náporem nezvladatelné epidemie.
Dokud tyto rozdíly, stejně jako naši tragickou anomálii někdo nevysvětlí, těžko můžeme očekávat, že budou lidé přijímat nekonečné prodlužování paralýzy našich životů a akceptovat zoufalé pokusy vlády předstírat boj s nemocí třebas takovou bizarní magií, jako je současný zákaz prodeje pomlázek a velikonočních vajíček a zajíčků.
