Progresivistická společenská lež
Kateřina Lhotská: Progresivisté až příliš často vnímají diskuzi na nějaké téma jako prezentaci svého pohledu na věc, se kterým lze tak akorát „svobodně souhlasit“. Tam, kde hrají prim, se lidé učí nechávat si své názory pro sebe a přetvařovat se.
Za vzor v naplňování progresivistických mainstreamových vizí, jako je například boj za „záchranu“ klimatu, multikulturalismus nebo genderová teorie, je obvykle považováno Švédsko. Před časem tamní internetový magazín Samhällsnytt uspořádal anketu (s anglickými titulky zde), ve které se ptal lidí, zda podporují otevřenost země vůči migraci a zda podle nich disponuje dostatečnými možnostmi se o nově příchozí postarat. Odpovědi respondentů byly vesměs kladné. Pak jim však redaktor představil migranta jménem Ali, řekl jim, že nemá kde bydlet a požádal je, aby si ho vzali k sobě domů. Oslovení lidé se začali vesměs vykrucovat a Aliho u sebe ubytovat odmítli, protože by se k nim prý už nevešel.
Mohlo by se zdát, že cílem ankety bylo podprahově zpochybnit vstřícnost Švédska vůči migraci z „nekompatibilních kultur“. Nemyslím si, že je to pravda. Magazín Samhällsnytt je totiž sice označován jako „alternativní“ (zde), ovšem za rok 2020 dostal na svoji činnost od eráru finanční příspěvek (zde) ve výši téměř 1,2 miliónu švédských korun (necelé 3 milióny českých). Takže to s tou „alternativností“ nejspíš nebude tak žhavé. Podle mne bylo skutečným cílem ankety kritizovat nedostatečnou vstřícnost oslovených, kteří sice s přijímáním migrantů verbálně souhlasí, ale pokud se mají sami aktivně zapojit, tak skutek utek.
Nicméně je poněkud podivné, že všichni respondenti odpovídali úplně stejně. Jakoby naučeně. Všichni souhlasili s přijímáním migrantů a pro odmítnutí vzít si Aliho domů uváděli totožné důvody. Jak je možné, že nikdo neprohlásil třeba to, že si nechce vzít domů někoho, koho nezná? Což je podle mne pochopitelná a relevantní námitka. Ovšem zároveň „společensky nebezpečná“. Dá se totiž zevšeobecnit v tom smyslu, že ani švédské orgány by neměly do země pouštět někoho, o kom nic neví. I když tvrdí, že „je v nouzi“.
Ale opravdu uvažují všichni lidé úplně stejně? Samozřejmě, že ne. To je podle mne jen výsledek jejich výchovy k tomu si svoje skutečné názory nechávat pro sebe a odpovídat tak, jak se očekává. Výchova ke „správným postojům“ se však netýká jenom migrace. Například v rámci boje za „záchranu“ klimatu je ve Švédsku vytvářena společenská atmosféra, kdy se mají stydět ti, kteří jej „ohrožují“ létáním (flygskam – zde), nákupy nového oblečení (köpskam – zde), pojídáním masa (köttskam – zde) nebo plozením více dětí (flerbarnsskam – zde).
A tak není divu, že pokud žijete ve společnosti, kde je vám neustále předhazováno: „Létáš letadlem? Styď se! Kupuješ si nové věci? Styď se! Jíš maso? Styď se! Máš více dětí? Styď se!“, tak se lidé celkem logicky nechtějí nechat za své postoje ostrakizovat, a raději veřejně říkají to, co je jim servírováno jako jediný „správný názor“. Taková společnost je ovšem založena na předstírání, a tedy i na jakési celospolečenské lži. A protože jde vesměs o lži v souladu s progresivistickým viděním světa, lze podle mne toto tvrzení zobecnit i na progresivismus jako takový.
Pamětníkům minulého režimu se nejspíš při čtení těchto řádek oživily vzpomínky na dobu před více než 30 lety. Za komunistů si totiž lidé také nechávali svoje názory raději pro sebe. Platilo ostatně ono okřídlené Werichovské:
„Nemysli. Když myslíš, tak nemluv. Když mluvíš, tak nepiš. Když píšeš, tak nepodepiš. Když podepíšeš, tak se nediv.“
Dokonce si troufám tvrdit, že v letech, kdy měl komunistický režim na kahánku, mluvili u nás lidé někdy mnohem svobodněji a odvážněji než současní Švédové. Záleželo samozřejmě na tématu. Bylo například nepřípustné zpochybňovat samotné principy komunistického režimu, ale otevřeně kritizovat třeba to, že se na severu Čech a na Ostravsku nedá dýchat, bylo možné bez obav.
Progresivisté a komunisté toho mají zkrátka hodně společného. Jak jedni, tak druzí chtějí vychovat z lidí jednolitou uniformní masu. Totálně totiž kašlou na nějakou individuální svobodu jednotlivce. Přestože ji mají plná ústa. Spojuje je také to, že obě ideologie jsou založeny na naprosto utopických vizích, jejichž nefunkčnost se podle mne dříve či později ukáže. Progresivisté například věří v „multikulturní společnost, jejíž příslušníci se hlásí k 56 genderům a padají si nadšeně kolem krku“, komunisté zase v „beztřídní společnost, ve které každý pracuje podle svých možností a je odměňován podle svých potřeb“. Spojuje je také víra ve schopnost člověka „poroučet větru a dešti“. Oba směry jsou zkrátka odchylkami od normálu, ke kterým v historii občas dochází, a které jsou (jako i jiné anomálie) odsouzeny od svého počátku k zániku.
Rozdíl je jen v tom, že komunismus je již za zenitem, kdežto progresivismus se teprve rozvíjí. Lidstvo (respektive ta část, která jeho vábení neodolá) si tedy peklem jeho poznání bude muset teprve projít. „Západ“ je z tohoto úhlu pohledu ve větším ohrožení než postkomunistické země. Ty by totiž měly mít výhodu v tom, že lidé v nich mají s totalitou historickou zkušenost a rozpoznají, od koho ohrožení svobody skutečně hrozí.
Jak si však vysvětlit to, že navzdory tomu posilují progresivisté, reprezentovaní především Piráty, i u nás? Částečně je to dáno generační obměnou voličstva, kdy zkrátka posilují věkové skupiny, které komunistický režim nezažily, a k hrozbě nástupu nesvobody tak přistupují stejně lehkomyslně, jako lidé na „západě“. Svoji vinu na tomto vývoji mají i předchozí vlády, kteří svými chybami a skandály jen podnítili nedůvěru mladých lidí vůči „tradiční politice“. A důležitou roli nepochybně hrají i lídři relevantních politických konkurentů Pirátů. Proti charizmatickému Ivanu Bartošovi totiž působí Andrej Babiš jako papaláš, Jan Hamáček bezradně, Vojtěch Filip komoušsky (jak také jinak), Tomio Okamura teatrálně, Markéta Pekarová Adamová směšně, Marian Jurečka nevýrazně a Petr Fiala zoufale tragicky.
Před nedávnem jsem zaslechla v nějaké televizní reklamě firemní slogan jednoho nejmenovaného maloobchodní řetězce: „Tady je svět ještě v pořádku“. Napadlo mne, že by bylo fajn, kdyby se z něj stalo motto celé České republiky. Při pohledu na naši politickou scénu je však zřejmé, že to bude secsakra těžké. Což je o důvod víc, proč je třeba nevzdávat to. Nevím jak vy, ale já už nemám chuť se podruhé v životě učit, co se říkat smí a co je naopak zapovězeno…
