Protože se zajímám o politiku
Lu Lina: A máme tu zase volby. Období, kdy euforii způsobenou předběžnými výsledky pokaždé vystřídá deprese, protože nakonec se sečte Praha a TOP09 zase o milimetr překročí 5%.
Na začátek bude užitečné si ujasnit základní pojem: Co jsou to vlastně volby? Pokud škrtneme bláboly o svátku demokracie, vyjadřování vůle lidu a studování programů, zbude v podstatě jediná věc mající jakýs takýs smysl – účtování. Protože v nabídce vždycky jasně převažují staří známí nad nepopsanými listy.
A účtování by mělo znamenat, tedy pokud nemáte jasno už dávno, že si sednete, nalejete si velkou lampu něčeho dobrého, zamyslíte se a pak si položíte několik otázek.
Jako třeba: Co tahle konkrétní strana uplynulé 4 (8,12 atd.) roky vlastně dělala? Pod čím vším je podepsaná? Co hlásala a co v reálu prosazovala? Kdo ji reprezentuje? Jak se dotyční v minulosti chovali, jak hlasovali, co a kde psali a říkali?
Což vám, pokud pod vlivem probíhající volební kampaně stále váháte komu to tentokrát hodit, může značně usnadnit rozhodování. Takže hned potom, co se vyzvracíte, můžete běžet k urně s vědomím, že vy jste jako zodpovědní voliči udělali pro demokracii opravdu maximum.
V případě stran či hnutí nových, jenž ještě nevyoraly žádnou brázdičku na políčku české politické scénky, je tato účetní analýza o něco složitější. Ale není úplně neproveditelná. Nové strany totiž málokdy tvoří bytosti spadlé z nebe, zpravidla je z mnoha různých důvodů zakládají již notně ostřílení politici či alespoň veřejně známé osobnosti, takže o často velice výmluvné stíny minulosti nebývá ani v těchto případech nouze.
To všechno je ovšem teorie. O volbách takto bohužel přemýšlí jen menšina. Většina o tom, komu to nakonec hodí nijak zvlášť hluboce nedumá a rozhoduje se iracionálně. Třeba na základě toho, co politik s pětadvacetiletou praxí v celkem šesti stranách řekne v rámci kampaně v televizi. Nebo podle toho, čí bilboard uvidí cestou k urně jako poslední. Což je sice taky depresivní, ale alespoň jde o rozhodnutí činěné z vlastní vůle. Protože není málo těch, co volí mediálně. Podle toho, co jim nakukají objektivní novináři.
Mámo, budeme volit tu Pekarovou s Adamovou, s tím brejlatým a s tím malým, pobožným traktoristou, jak jsou spolu furt v televizi, tady o nich zase píšou, že jen oni dají Česko dohromady.
A pak člověk nemá mít při každých volbách depresi. Když v podstatě už předem ví, jak to zase určitě dopadne. Že i kdyby se na hlavu postavil tak na sto procent zase zvítězí nějací eurohujeři a že parlament bude opět plný podivných individuí vzbuzujících dojem, že svobodě a demokracii v zemi a koneckonců i planetárnímu klimatu by nejvíce prospělo, kdyby všichni odjeli do Chuchle. A zůstali tam. (Původně jsem navrhoval něco důraznějšího, ale žena mi to rozmluvila.)
A jakéže tedy může již trvale depresivní český pravicový konzervativec letos očekávat vítězné varianty?
Vyhraje zase Babiš. Jakkoliv se to člověku mého ražení zdá naprosto neuvěřitelné. Eurohujer oportunistický, smějící se bestie řídící se hesly i zisk i slávu, nebát se a krást a v Bruselu ANO, doma NE. Pokud by to prospělo Agrofertu tak by vládní koalici klidně sestavil i s NSDAP a společně s ní sněmovnou protlačil Norimberské zákony.
Vyhraje PIRSTAN. Koalice eurohujerů leninského typu (Piráti) hodlajících změnit svět k lepšímu (jako Lenin) i kdyby nechtěl (jako Lenin), a eurohujerů komunálních (STAN) jejichž jedinou touhou je i nadále dojit veřejné rozpočty a vydávat to za obranu svobody a demokracie.
Vyhraje SPOLU. Koalice zoufalých eurohujerů vydávajících se za pravici, ale jednajících v 98% jako progresivní levice, co by za návrat k lizu prodali nezletilé dcerušky do jihoamerických nevěstinců. Sebevětší bruselské či americké imbecilitě okamžitě nadšeně tleskají a hýkají radostí.
Ostatní jsou bez šance. Ať už proto, že byť vzorní eurohujeři jsou jinak totálně neschopní, nebo proto, že jakákoliv opozice k levicovému eurohujerismu je automaticky označena za pravicový extrémismus a zahnána do kouta.
ČSSD prodala svoje svůj program a svoje voliče za misku čočovice, zbytek spolehlivě odradilo to panoptikum mimořádně neschopných šašků, co si neustále volí do vedení. Motivace případného voliče současné ČSSD je pro mne velkou záhadou. Neexistuje už jediný důvod, proč ty kašpary volit. Kdo chce mocí mermo volit skutečnou levici, který jde o obyčejný lidi, hoďte to snad radši KSČM. Co dodat.
SDP je sice strana s přijatelným programem, ale ovládaná nepřijatelnými politiky. Asi tak dva mne nijak nepopouzí. Zbytek tragédie. Okamura kromě toho vytrvale cílí na ty největší vydlabance čímž vytrvale likviduje svůj jinak značný potenciál. Když občas ze zoufalství podlehnu nutkání mu to jít hodit, narazím na heslo – Nepokleknem! – a zase mne to rychle přejde.
Parlamentní existenci alespoň jedné významnější euroskeptické strany v opozici proti záplavě eurohujerů přitom pokládám za naprosto klíčovou.
Přísaha. Po pravdě řečeno, voliče, který by mohl chtít v čele země někoho jako Šlachta, si taky nějak neumím představit.
Trikolóra. No, tady moje srdce bije asi nejhlasitěji. Ale. Program přijatelný, politici…zvláštní. Mladý Klaus divnej pavouk, co navíc utek z boje. Majerová-Zahradníková má charisma salátové okurky, zbytek v podstatě neznám, protože nemám fejsbuk. Tohle prostě zase nebude fungovat. Já nevím, to už je snad nějaký prokletí nebo co. Hlas pro Trikolóru tak bude pravděpodobně opět hlasem hozeným z okna.
Volný blok, Zelení a zbytek pelotonu. Zbytečná ztráta času a energie.
Koho tedy volit? Fakt netuším. Vím bezpečně, koho volit nebudu. Takže to buď ryze pragmaticky poprvé hodím Pitomiovi, aby mě v parlamentu zastupoval aspoň někdo, což se ovšem příčí mým zásadám, nebo na svojí občanskou povinnost zase rezignuju.
Ne proto, že bych se o politiku nezajímal. Ne proto, že bych se nechtěl účastnit svátku demokracie nebo byl línej tam dojít. Proto, že prostě nemám koho volit.
Protože se zajímám o politiku.
