První zkušenosti s iráckými křesťany
Vidlák – Maneca: Do minulého týdne se v Kábulu bojovalo za Prahu. Ovšem od tohoto týdne se začíná v Praze bojovat za Kábul. Afghánští tlumočníčci už brzy vyjdou z detence a přijdou do pražských městských bytů, protože Babiš by byl blbej kdyby je Hřibovi s chutí nehodil na plodnici. A tak si dneska dejme článek od Manecy, který kdysi odmítl Vlk zveřejnit. Bude takovým pěkným úvodem pro zítřejší povídání.
Maneco, je to tvoje:
(Napsáno 19.3.2016) Mám jednoho kamaráda, se kterým jsme si zvykli viset na telefonu třeba i hodinu, většinou v době, kdy venčí venku psa. Řešíme téměř výhradně politiku a věci veřejné, protože nás to oba zajímá a lidi kolem nás doma a v práci to prostě nezajímá.
Asi tak před víc jako měsícem jsme se s kamarádem bavili o přijímání iráckých křesťanů do Česka. Bylo to nějak těsně poté, co dorazila myslím druhá skupina a já jsem v televizi pozorně sledovala šot o jejich příjezdu. V jednom okamžiku našeho hovoru jsem ze sebe dostala:
„Víš, z toho, co jsem v té televizi viděla, si myslím, že to žádní křesťané nejsou.“
I když mezi mnou a kamarádem nepanuje žádná politická korektnost, tak jsem z jeho mlčení pochopila, že ten výrok byl na něho už příliš. A tak se až za moment zeptal:
„A jak jsi proboha na tohle přišla?“
A tak jsem mu to začala podrobně vysvětlovat.
V televizi mimo jiné brali záběry na irácké křesťany rozsazené u stolů v nějaké větší společenské místnosti, kde se jim dostalo slovního přivítání ze strany hostitelů a pak někdo začal před každého pokládat výtisk bible jako dárek na uvítanou. Z detailního záběru to vypadalo, že jde o dvojjazyčnou bibli, na levé stránce byl text arabsky a na pravé tentýž text asi anglicky.
Všichni ti lidé se tvářili nějak podivně, něco mezi naštváním, znuděním a rozpačitostí, jako by byli natlačeni do reality show, do které jít nechtěli. Dobrá, řekla jsem si, dělají to ty televizní kamery, ta světla, cizí lidi. Nicméně když před ně kdosi položil ty dvojjazyčné bible, byla jsem jejich reakcí už zaskočená. Jeden se na tu knížku podíval s výrazem ‚no a co já s tím?‘, paní si v ní zalistovala jak v reklamním letáku a když zjistila, že tam nejsou řasenky, tak to vzdala, jiná slečna tam asi hledala nějaké obrázky, pán v ní listoval a přitom se díval jinam… prostě nikdo z nich vůbec nevnímal obsah. A tak jsem si v tom okamžiku najednou řekla: ‚Ne, ne a ne. To nejsou křesťané, takhle se křesťané do bible nedívají.‘
A jak to vím? Už několik roků chodím jednou týdně na výuku angličtiny, kterou pořádají američtí křesťanští misionáři, kteří u nás žijí. Některé z nich znám už 18 roků a mám mezi nimi pár dobrých přátel.
První část hodiny se debatuje nějaké obecné téma a v další části hodiny se většinou ukáže, co na to téma říká bible. Za tu dobu, co tam chodím, se tam vystřídalo docela dost lidí, často i cizinců, kteří u nás pracují, Filipínky, Indové, Indonézan, Kanaďan, Rumun, Rusky, Slovák, Ukrajinec… je to občas takový Babylon. Ale jedno mají všichni společné. V jejich obličejích je vždy cítit ochota naslouchat, je tam pokora a respekt k bližnímu svému. I ke mně, přestože jsem mezi nimi jako jedna z mála nevěřících. No a za ty roky fakt dobře vím, s jakým výrazem se opravdový křesťan dívá do bible.
Na tenhle rozhovor před víc jako měsícem jsem si vzpomněla tento týden, kdy jsem se zapovídala se svou dobrou známou, říkejme jí paní Z. Je to jedna z těch oddaných věřících, která se svým manželem celý život někde někomu pomáhá. No a tentokrát nabídla svou pomoc při integraci iráckých křesťanů. A protože je vybavená jazyky a je zvyklá učit, tak se nabídla především jako pomocník při procvičování českého jazyka.
Paní Z se těšila na první setkání s iráckými křesťany a samozřejmě byla i zvědavá a plná chuti pomoct celému projektu. Organizátory byla seznámená s integračním plánem, který byl pro ně připraven, ten začíná třemi měsíci především výuky českého jazyka a seznámením se s reáliemy života u nás. Po 3 měsících by měly rodiny dostat své byty a začít samostatně žít a pracovat.
Výuka jazyka byla naplánována na dopoledne a začátek na 8 hod. Tak se paní Z rozhodla dojet na místo už v 7 hod, aby třeba pomohla předtím se snídaní a mohla se trochu „aklimatizovat“. Na místě ale kromě kmitajících českých dobrovolníků nikdo z Iráčanů nebyl a nebyl tam nikdo z nich ani v těch 8 hod. Teprve před devátou se začali první hosté trousit do společenské místnosti s kuchyňským koutem a začali si dělat snídani. Paní Z byla překvapená, ale nechtěla nic řešit, a tak se jen snažila představit se a nějak komunikovat. Člověku, který byl nejblíž, se jí ještě podařilo podat mu ruku a zkusila mu říct pár slov anglicky. On ale jen pokrčil rameny, odešel ke stolu, kde si sedl na půl židle, otočil se k ní zády a začal snídat. S ostatními už bylo obtížné si potřást rukou na seznámení, protože prchali z místnosti nebo se otáčeli zády, nikoho z nich paní Z nezajímala.
Když pak po výuce češtiny chtěla paní Z začít znovu nějak s Iráčany komunikovat, nepodařilo se to. Podle organizátorů by měli být téměř všichni dospělí Iráčané buď středoškoláci nebo vysokoškoláci. Ale oni ani nejevili zájem o výuku čehokoliv, ani nikdo z nich nebyl schopen mluvit anglicky. Prostě pořád jen krčili rameny a musel nastoupit překladatel, který jim ovšem nemůže být k dispozici stále.
Paní Z se potom ptala organizátorů, co to mělo znamenat, že hosté takhle arogantně ignorovali začátek výuky i to, že na ně čeká docela dost lidí, kteří jim přicházejí pomáhat. Jeden z pomocníků, kteří na střídačku zůstávají v objektu kvůli ochraně 24 hodin, jí řekl, že je to tak každý den, nemůžou je dostat z postelí někdy i v 10 hod, protože jsou dlouho do noci, často tak do 2 hod, vzhůru a baví se, většinou všichni včetně děcek, která v tu dobu ještě nespí.
Další den se vše opakovalo, nikdo z Iráčanů nejevil sebemenší zájem s paní Z komunikovat.
Aby se to nějak pokusila prolomit, paní Z se nabídla, že další den půjde se třemi Iráčankami a překladatelem na nákup. Od organizátorů věděla, že rozpočet na tento projekt není nijak velký a peníze každý den ubývají a ubývají. A protože je sama šetrný člověk, snažila se Iráčankám v obchodě ukazovat levnější alternativy toho, co potřebovaly nakoupit, ukazovala na sebe a nižší cenu a pak na ně a vyšší cenu, dělala ne ne ne a mával rukama, prostě se s nima domlouvala jak s hluchoněmýma, ale ony vždy jen pokrčily rameny a vzaly si stejně, co chtěly ony. Úplně nejvíc je zajímaly šampóny a dost času strávily výběrem vlasových balzámů na jejich odbarvené vlasy. Cena nákupu je naprosto nezajímala.
„A co budeš teď dělat?“ zeptala jsem se paní Z po tomhle vyprávění.
„Teď začnu doučovat jednu 12-letou holku češtinu. Její babička je členka našeho křesťanského sboru. Dcera jí poslala z Kanady do Česka tuto vnučku, protože prý se tam o ní už nemůže starat a má prý zůstat v Česku. Holka je šikovná, ale mluví hlavně anglicky, česky zná jen trochu a babička si neví rady, protože by měla začít chodit do české školy… No a tak jí pomůžu s tou češtinou.“
„No počkej, a co s těmi iráckými křesťany? zeptala jsem se znovu.
„Tak tam jsem nahlásila, že už nepřijdu. Oni jsou jak z jiné planety, je to prostě jiná kultura. Nemají v sobě základní lidskou slušnost a na to já už nemám sílu. Připadá mi, že to ani nejsou křesťané. Ta malá slečna mě teď potřebuje víc.“
