Putinův manifest: Anti-Ukrajina nemá budoucnost.
Ztráta hrdosti a suverenity. Budou národy znovu sjednoceny? Jeden duchovní prostor. Znak pravého „vlastence“. Experimentální překódování národa v režii Západu
PETR AKOPOV komentuje manifest Vladimíra Putina, v němž vysvětluje, nakolik protiruské přeformátování Ukrajiny nutně vede k jejímu rozpadu a zániku
Vladimír Putin zveřejnil článek „O historické jednotě Rusů a Ukrajinců“ – objevil se na webových stránkách Kremlu v ruštině a ukrajinštině zároveň.
Putinův článek však není jen o historii – popis a analýzu naší minulosti potřeboval prezident k tomu, aby mohl učinit prognózu do budoucnosti. Dokonce více než prognózu – vzhledem k postavení autora textu lze hovořit o manifestu.
Přitom nejde pouze o Putinův manifest, ale o manifest Ruska, ruského národa. Jsou v něm totiž deklarovány nejdůležitější zásady pro ruský národ týkající se jednoty národa a odpovědnosti za jeho budoucnost. Rozumí se tím naše společná odpovědnost – včetně odpovědnosti Ruska za Ukrajinu.
Putin neprohlašuje, že Rusko chce zlikvidovat ukrajinský stát. Přestože o současné Ukrajině mluví jako o „dítěti sovětské éry“, které „bylo z velké části vytvořeno na úkor historického Ruska“. Smysl jeho poselství je jiný.
Historické bourání zdi
Rozdělení Ruska a Ukrajiny, zeď, která mezi nimi v posledních letech vznikla, „mezi částmi vpravdě jednoho historického a duchovního prostoru“, považuje Putin za velké společné neštěstí, za tragédii. To, co se stalo, je důsledek „našich vlastních chyb, kterých jsme se dopustili v různých dobách“, ale také výsledek „cílevědomé práce těch sil, které se vždy snažily podkopat naši jednotu“ a jejichž „hlavním úkolem je rozdělovat a pak postavit různé části jednoho národa proti sobě“.
Velká část Putinova článku je věnována právě výkladu ruských dějin, který dokazuje, že Rusové, Ukrajinci a Bělorusové nejsou pouhými dědici starověkého Ruska, ale že jsou jedním národem, který cítil svou jednotu po celou dobu dějin, navzdory všem jejich zvratům a dobovým rozporům.
Tento „stručný průběh“ našich dějin je sám o sobě přesvědčivý a mimo jiné obsahuje příklady toho, jak se nás v minulosti snažili rozdělit: od prvního rozdělení na Moskevskou a Litevskou Rus až po polské a rakouské konstrukce „ukrajinismu“ devatenáctého a počátku dvacátého století. Důležitější však je, že jsme tyto rozpory nakonec překonali – až do rozpadu jednotného státu v roce 1991.
Jeho rozpad byl důsledkem nejen chyb a hlouposti tehdejšího vedení – Putin připomíná i „nebezpečnější časovanou bombu“, která byla položena při vzniku naší státnosti v rámci formování SSSR – právo republik na vystoupení ze Svazu. A také:
„Byla to sovětská národní politika, která na státní úrovni zakotvila – namísto velkého ruského národa, trojjediného národa složeného z Velkorusů, Malorusů a Bělorusů – status tří samostatných slovanských národů: ruského, ukrajinského a běloruského.“
To vše je analýza minulosti, která vysvětluje původ současných problémů – co však dělat nyní? Když už se nemoc rozvinula a někteří jsou toho názoru, že rozdělení je nezvratné?
Anti-Rusko není cesta
Putin si to nemyslí. Tím však nepopírá právo Ukrajiny na existenci a dokonce přiznává, že „část jednoho národa se v průběhu svého vývoje – z řady důvodů, historických okolností – může v určitém okamžiku cítit, uvědomit si, že je samostatným národem.“
A může volat po vytvoření vlastního státu – toto přání by mělo být respektováno. Za jakých podmínek však lze takový stát založit?
„Odejděte s tím, s čím jste přišli. S takovou logikou je těžké polemizovat,“ píše Putin.
Mluví tady snad o navrácení „darů“ ruského lidu, o které bylo Rusko okradeno, jak Putin správně poznamenává? O územních nárocích Ruska vůči Ukrajině? Naprosto ne, vše je mnohem závažnější.
Kdyby byla Ukrajina jednoduše druhým státem téhož národa, neexistovaly by žádné neřešitelné problémy – tak se rozešli a žijí jako bratři sousedé, mohou se pohádat, ale nakonec se stejně usmíří a pak se znovu spojí. Smysl existence dnešní Ukrajiny je však docela jiný, záměrně z ní dělají „anti-Rusko“:
„Ukrajina je krok za krokem vtahována do nebezpečné geopolitické hry, jejímž cílem je udělat z Ukrajiny bariéru mezi Evropou a Ruskem, předmostí proti Rusku. Nevyhnutelně přišel čas, kdy koncepce „Ukrajina není Rusko“ přestala stačit. Nyní je na řadě „anti-Rusko“ – s tím se nikdy nesmíříme.“
To znamená přímou deklaraci: Pokud ukrajinská vláda, která se ocitla v „pozici dobrovolného rukojmí cizí geopolitické vůle“, sází na to, že ze své země udělá „anti-Rusko“, pak musí všichni (jak v Kyjevě, tak na Západě) pochopit, že Rusko se s existencí anti-ruské Ukrajiny nikdy nesmíří. Vše je naprosto jasné a čestné. A hlavně naprosto správné: Rusko prostě nemá jinou možnost.
Sebezáchovný instinkt
Antihmota ničí hmotu – „anti-Rusko“ je vytvářeno, aby zničilo Rusko. Rusko je tak nejen zadržováno, ale má být odsouzeno k sebezničení v bratrovražedném nepřátelství. Rozštěpují jediný národ, staví jeho části proti sobě a uzavírají ho do vnitřních zmatků. Putin přirovnal dění na Ukrajině k použití zbraně hromadného ničení:
„Nejodpornější je, že Rusové na Ukrajině jsou nuceni nejen popírat své kořeny, své předky, ale také věřit, že Rusko je jejich nepřítel. Nebylo by přehnané říci, že směřování k násilné asimilaci, k vytvoření etnicky čistého ukrajinského státu, který je agresivní vůči Rusku, je ve svých důsledcích srovnatelné s použitím zbraně hromadného ničení proti nám.“
Přitom projekt „anti-Ruska“ přirozeně není veden z vlastní vůle:
„Západní autoři projektu „anti-Rusko“ nastavují ukrajinský politický systém tak, aby se měnili prezidenti, poslanci a ministři, ale podmínka na odloučení od Ruska a nepřátelství k němu, aby zůstala nezměněna.“
Zároveň Putin neklade rovnítko mezi ukrajinskou vládu a lid – zdůrazňuje, že „protiruský projekt odmítly miliony Ukrajinců“, zatímco „obyvatelé Doněcka, Luhanska se chopili zbraní, aby ochránili svůj domov, jazyk a své životy“:
„V projektu „anti-Rusko“ není místo pro suverénní Ukrajinu ani pro politické síly, které se snaží bránit její skutečnou nezávislost. Ti, kdo hovoří o usmíření ukrajinské společnosti, o dialogu, o hledání východiska ze vzniklé slepé uličky, jsou označováni za proruské agenty.
Pro mnoho lidí na Ukrajině je projekt „anti-Rusko“ prostě nepřijatelný. A takových lidí jsou miliony. Nesmějí však zvednout hlavu. Prakticky jim byla odebrána zákonná možnost obhájit svůj názor. Jsou zastrašováni, zahnáni do ilegality…
Za „pravého“ ukrajinského vlastence je nyní prohlášen pouze ten, kdo nenávidí Rusko. Navíc se navrhuje, aby celá ukrajinská státnost, jak ji chápeme, byla postavena výhradně na této myšlence. Nenávist a zahořklost jsou velmi křehké základy suverenity, které s sebou nesou vážná rizika a neblahé důsledky.“
Nucená sebedestrukce
Vše je řečeno naprosto otevřeně: Ukrajina – „anti-Rusko“ není suverénní a další snahy o vybudování takového „státu“ povedou k jejímu rozpadu. Rusko tomu nebude mlčky přihlížet:
„Všechny triky, které jsou součástí projektu „anti-Rusko“, jsou nám známé. A nikdy nedovolíme, aby naše historická území a lidé, kteří jsou nám blízcí a žijí tam, byli zneužiti proti Rusku. A těm, kteří se o to pokusí, bych chtěl říci, že tímto způsobem zničí svou vlastní zemi.“
To není vyhrožování, to je konstatování skutečnosti. A varování. K současné cestě Kyjeva existuje alternativa – a všichni o ní dobře vědí. Putin to všem připomíná přirovnáním Ukrajiny a Ruska k Rakousku a Německu, tedy ke dvěma německým státům:
„Stávající ukrajinská vláda se ráda odvolává na západní zkušenosti a bere si je za vzor. Tak se podívejte, jak vedle sebe žijí Rakousko a Německo, USA a Kanada. Jsou si blízké etnickým složením, kulturou, vlastně i jedním jazykem, ale zůstávají suverénními státy s vlastními zájmy, s vlastní zahraniční politikou. To jim však nebrání v co nejužší integraci nebo aliančních vztazích. Mají velmi formální a průchodné hranice. A občané je překračují a všude se cítí jako doma. Zakládají rodiny, studují, pracují, podnikají. Mimochodem, stejně jako miliony rodilých Ukrajinců, kteří nyní žijí v Rusku. Jsou to naši krajané.“
Síla ruského národa
My jsme připraveni jednat s Ukrajinou o nejsložitějších otázkách, píše Putin: „Je však důležité, abychom pochopili, že jako partner hájí své národní zájmy a neslouží někomu jinému, není nástrojem v rukou někoho jiného, aby proti nám bojoval.“
Současná ukrajinská „elita“ postrádá subjektivitu – a připravuje o ni i svou vlastní zemi. Protože „skutečná suverenita Ukrajiny je možná právě v partnerství s Ruskem,“ je přesvědčen Putin. Protože „společně jsme vždy byli a budeme mnohokrát silnější a úspěšnější. Jsme totiž jeden národ.“
A zde se Putin obrací především k Ukrajinskému národu: „Rusko nikdy nebylo a nebude „anti-Ukrajina“. A je na občanech Ukrajiny, aby rozhodli, jaká Ukrajina bude.“ Putin tak oslovuje tu část jediného národa, která nyní prochází těžkou zkouškou a na níž se provádí experiment překódování na protiruskou.
Ale lze se na ni spolehnout? Samozřejmě, je to možné – a nutné. Protože v našich společných dějinách byl hlavní silou, která obnovila národní jednotu, právě ruský národ, jehož část se nejednou ocitla pod cizí, heterodoxní nadvládou, ale vždy si pamatovala, že je součástí velkého společného celku.
Ke sjednocení dojde i tentokrát, protože existuje Rusko, které cítí odpovědnost za celý národ, ať už je rozdělen jakýmikoliv dočasnými hranicemi, ať už se ho vnější síly snaží jakkoliv rozeštvat. Putin nám nepřipomíná pouze naši historii, ale vyzývá nás, abychom narovnali její tragické vybočení, abychom se vrátili na společnou a styčnou ruskou cestu.
