Radek Koten: Potenciálně máme našlápnuto k válce. Nenechme se do ní zatáhnout
Předseda bezpečnostního výboru Sněmovny Radek Koten z SPD se na sociálních sítích obul do vojáků NATO a za nespravedlnosti Aliance v zemích, které NATO napadly.
Koten v rozhovoru pro Sputnik zmínil i 20leté stigma, které ulpívá na ČR, neboť jsme mohli zabránit krveprolití. Souhlasili jsme však s bombardováním. Poslanec si bere na paškál některé české politiky za jejich rétoriku pro válku.
Pane poslanče, na sociálních sítích se ptáte, zda vojáci NATO nesou odpovědnost či zda byli potrestáni, jde-li o vojenské kampaně proti Jugoslávii, Sýrii a dalším zemím, kde se NATO vojensky angažuje, kde přitom Aliance obchází mandát OSN či kde se uplatňují vůči civilistům způsoby, které nemají s šířením demokracie nic společného. Mohl byste vaši úvahu rozšířit?
Radek Koten: Flagrantním příkladem je bombardování svazových republik Jugoslávie, kde mandát OSN – veškerý žádný. Spousta civilistů to tam odnesla na životech. Tehdejší prezident Havel hovořil dokonce o „humanitárním bombardování“… Osobně nevím, co na tom mohlo být humanitárního. Na každém životě záleží, i na civilním, i na vojenském.
Neskutečně tristní bylo, že NATO na Balkáně používalo průbojné střely s ochuzeným uranem, což ve výsledku znamenalo různé získané nemoci jak pro vojáky armády NATO, tak pro místní obyvatele. Tato radioaktivní munice již v dané době vzbuzovala vážné otázky v Evropské unii. Opakuji, na smrti/vraždě nevinných civilistů nespatřuji nic humanitárního.
Václav Havel tehdy měl říci před francouzským novinářem: „…nálety, bomby, ty nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární.“
Já jsem si citaci Václava Havla našel v jeho elektronické knihovně. Spojené státy po 11. září 2001 rozehrály intervenční politiku hned proti několika dalším zemím. V podstatě šlo o takzvané arabské jaro promítnuté do několika zemí. Šlo o projekci amerických cílů na Irák, Libyi… Výsledkem jsou rozvrácené státy, mimo kontrolu vlastních vlád. USA potom z takových zemí odešly s tím, že „nastartovaly“ demokratizační procesy. Opak je bohužel pravdou. Jednak tam posílil islám, jednak se daly do pohybu různé migrační vlny.
Libye, když ještě žil Kaddáfí, držela migraci na uzdě, nyní tomu tak není a přes tuto zemi proudí do Evropy běženci – nositelé zcela jiné víry, kulturních návyků a stylu života. Otřesné bylo, jak se Západ angažoval v Sýrii. Oficiálně zde Západ potíral islamisty, ale kdyby se do hry nevložily další země (Ruská federace), asi by zde padl sekulární stát, a i ze Sýrie bychom měli líheň bojovníků islámského chalífátu. Bohužel se nabízí i pravý důvod těchto intervencí, tedy jednoduše všudypřítomná ROPA.
Filozof Václav Bělohradský říká, že každý jev jest třeba orámovat, aby se dal správně vyložit či interpretovat. V řadě států proběhla arabská jara: uvážíme-li, že průměrný Čech vlastně ani neřeší, jak to dopadlo v Sýrii, Libyi, jak pak tento problém nastolit v České republice mediálně a politicky tak, abychom se nenechali zatahovat do válečnických avantýr, které nesouzní s českou historií ani našimi dlouhodobými zájmy?
Pamatuji si dokument Ukradené Kosovo, dá se dohledat na internetu. Jsou tam vysvětleny mechanismy, které nás přivedly k faktu, že NATO podniklo útok proti Bělehradu. Měli bychom si vzít ponaučení. Byl bych rád, aby se podobné scénáře neopakovaly. Ale situace je taková, že k novým konfliktům máme potenciálně nakročeno.
EU se snaží ovládat všechny národní státy na základě členství v EU. Snaží se mít převahu nad národními parlamenty. Vidím to jako špatnou cestu. Dost na tom, že EU začala kádrovat Maďarsko nebo Polsko za to, že tyto země odmítají „moderní gender deviace“, kdy se ze sexuální orientace a sociální konstrukce 72 pohlaví dělá oficiální politika „evropských hodnot“. EU se nezdravě vměšuje do chodu členských národních států.
Kdyby za premiérování Miloše Zemana ČR „humanitární bombardování“ odmítlo, NATO by, jak se říká, se svým nápadem „zajelo“. Ale bohužel. Zůstali jsme zticha. Zato se letos [nyní již] prezident Miloš Zeman omluvil současnému srbskému prezidentu Aleksandru Vučićovi, přesněji řečeno za naši tehdejší pasivitu. Mně osobně to přijde dost absurdní, protože obětí náletů NATO (operace Spojenecká síla) bylo více, než kolik u nás bylo civilních obětí na životech za celou dobu sovětské okupace; (většinou šlo o nehody).
Tenkrát minimálně jeden člen vlády, pokud vím, hlasoval proti, což byl náš současný europoslanec, pan doktor Ivan David. Je vé svém názoru stále konzistentní, za což si ho neobyčejně vážím.
V ČR máme ale i jiné politiky, namátkově viz paní Langšádlová (TOP09). Ta má vůči Rusku poměrně militantní rétoriku. Jednoduše řečeno – Česká republika by neměla válčit mimo území ČR cizí války za cizí zájmy a už vůbec by se neměla stát součástí jaderné výměny mezi velmocemi. Bojovat za demokracii, ať už pomocí ochuzeného uranu, či pomocí střel s nukleární hlavicí, to je pro mě naprosto nepřijatelná myšlenka, ohrožující naši holou existenci.
Ale lidé volí do politiky takové ty paní Langšádlové a další, prostě politiky z podobného gardu… To je pak těžké, není?
Obávám se tendence mediálně vsugerované „svaté války“ proti „někomu“… Tento koncept se dostal občanovi až příliš do podvědomí. Servilně jsme dříve nadbíhali jedné mocnosti, teď nadbíháme další… Mlátí to s námi ode zdi ke zdi, z východu na západ. Přitom je nutné budovat naši bezpečnostní doktrínu zejména v rámci rozšířené spolupráce států V4+.
Třeba nynější senátorka Němcová, ta se vždy „zasní“ a řekne povinnou mantru o tom, že „musíme přece patřit na Západ“… Tak jsem se jí zeptal, zda míní ten Západ, kde jsou na denním pořádku teroristické útoky islamistů proti nevěřícím a vysoká kriminalita způsobená nelegálními migranty. Na to odpověď již neměla.
My Češi bychom si měli poctivě odpovědět na otázku, co jsou to vlastně naše národní zájmy. Neměli bychom se nechávat strhávat vlnami nenávistí proti dalším zemím. Chraňme si naše české bezprostřední ekonomické a geopolitické zájmy a přemýšlejme, s kým spolupracovat nikoli na válce, ale na chytré ekonomické spolupráci ve prospěch všech občanů ČR.
Díky za rozhovor.
