Sedm statečných aneb Kdo nás přijde okrást letos?
Aleš Macháček: Krást bezbranným je nečestné, ale lukrativní. Je to jako prodat draho něco bezcenného. Zlato za zrcátka, finanční produkty za úpis do daleké budoucnosti.
Na úvod pár stručných slov o filmu, který považuji za klasiku a kterému nic neubírá na tom, že námět je podle Kurosavova filmu Sedm samurajů. Také Bernsteinova hudba není jen zvukovou kulisou, ale stala se samostatnou kultovní entitou.
Gang banditů vedený Calverou (Eli Wallach) pravidelně útočí na chudou mexickou vesnici kvůli jídlu a zásobám. Po posledním nájezdu, během kterého Calvera zabije vesničana, se vůdci vesnice rozhodnou, že toho mají dost. Na radu vesnického staršího (Vladimir Sokoloff) se rozhodnou bránit. Tři vesničané vezmou několik cenných předmětů a jedou do města přímo za hranicemi Spojených států v naději, že je vymění za zbraně. Zkušený pistolník Chris Adams (Yul Brynner) na ně udělá velký dojem, takže ho požádají o radu. Chris navrhuje, aby místo nákupu zbraní najali na obranu vesnice pistolníky, protože „muži jsou levnější než zbraně“. Chris se ujímá náboru mužů a stává se jejich vůdcem.
Na konci střetu dvou ozbrojených skupin Chris smrtelně postřelí Calveru. Ten se ho ptá: „Vrátil jsi se… na takové místo? Proč? Muž jako ty? Proč?“ Zemře, aniž by dostal odpověď. Tato otázka je totiž příliš složitá, aby se vešla do westernu. Tam, kde mluví zbraně, jsou muži jednoslabiční či se dokonce vyjadřují jenom posunky. Na rozdíl od Kurosavových samurajů představujících jasné dobro chránící trpící, jde v Sedmi statečných o boj dvou skupin desperátů, nájemních vrahů, mužů bez domova a budoucnosti. Jeden každý z nich má jiný důvod se připojit k Adamsově skupině a příčinou, že nejsou ve skupině s Calverou, je snad jen jejich vypjatý individualismus. Ten na čas odhodí a v ne příliš přesvědčivé scéně se znovu spojí k odvetě pro zachování si úcty k sobě samým, protože se cítí poníženi svojí prohrou v předchozím střetu s nepřítelem.
V závěru filmu se Chris a Vin loučí s vesnickým starším, který říká „zvítězili pouze vesničané, zatímco pistolníci jsou jako vítr, který fouká po zemi a jde dál.“ Když míjí hroby svých padlých kamarádů, Chris to připouští slovy: „Stařík měl pravdu. Pouze farmáři vyhráli. Prohráli jsme. Vždycky prohrajeme.“ A s tímto pohádkovým koncem končí film a diváci si nemusí klást otázku, co se stane s vesničany, až za nějaký čas přijde nový Calvera. On totiž zatím vždycky přišel, byť třeba v jiném převleku, a ukradl zemědělcům co mohl, nakonec i jejich půdu. A noví stateční nikde.
Místo úrodných polí stojí sklady a montovny, sluníčko se opírá ne do korun stromů, ale do rozpálených dálnic, déšť se nevsakuje do země, ale stéká po karoseriích aut do stok a kanálů, bory nešumí po skalinách a náklaďáky odvážejí mohutné kmeny do neznáma. Oni totiž farmáři prohráli a prohrávají, často i sami se sebou, protože novodobý farmář je muž v saku a kravatě a s počítačem v hodinkách. V přírodě nežije, o biologii ví jen to, že GMO je výborný obchod, a o vodě jen to, že se pokud možno nemá pít.
Moje volání není volání po udržování skanzenu neproduktivní produkce potravin. Moje volání je po chvíli klidu a rozvahy, po chvíli pochopení a reflexe nad poznatky vědy. Tato civilizace, kterou sám pro sebe nazývám bílou civilizací, je nepochybně ve vývoji, neřku-li na jeho začátku, ale současně na jasném konci. Jestli vidíme pokrok v tom, že místo loupeže vypěstovaných plodin a znásilnění žen ukradnou silnější slabším i tu půdu pod nohama, jestli vidíme pokrok v tom, že dáme půdu do rukou nikoliv zemědělcům, ale velkým hráčům, kteří tak diverzifikují svá portfolia, pak je všechno v pořádku. Co jsme dovolili, to máme. Jinak řečeno, kam jsme pokrokem pokročili, tam jsme. Konec konců jsme pro svět Czechia, a ne Česká republika, a kdo chce zpátky republiku, je fašista. Hotovo tečka. Kdo v tom pojmenování vidí rozdíl, je podezřelý. Hymnu můžeme zkrátit nebo zrušit úplně, místo Čechů z nás budou Evropané a jako takoví budeme žít společně šťastně až do smrti.
Kdyby ovšem na Arktidě nebylo 20 procent všech světových zásob a územní požadavky některých malých, s Arktidou nespojených států nebyly přímo vyzývavé. Takže nejvhodnější citát z výše uvedeného filmu je věta mladého Buchholze, který odposlechl Calderovy rozhovory a zjistil, že tlupa nemůže couvnout, protože už nemá potravu ani pro koně, ani pro své lidi. Boj je od té vteřiny nevyhnutelný, a to i kdyby obě strany měly nukleární zbraně.
V našem tisku jsou Dukovany zmiňovány jen v podobě celkem pochopitelné pro naši čechocentristickou myšlenkovou soustavou. Ale jsou jen malou kapkou. Bez kompletního zničení světa Ruskou federaci nelze podrobit. Ale okopat jim kotníky, aby zbyl větší koláč z rychle tající a lépe dostupné Arktidy, to stojí za nějaký ten stříbrňák pro užitečné hlupáky, promiňte, spojence.
Ale zpět k našim lapkům a zemědělcům. Krást bezbranným je nečestné, ale lukrativní. Je to jako prodat draho něco bezcenného. Zlato za zrcátka, finanční produkty za úpis do daleké budoucnosti. Nejlepší však je přivlastnit si zemědělskou půdu a prodat ji jako stavební pozemek.
