Šest let za sedm slov aneb v Brně už platí právo šaríja.
Jaroslav Bašta: Jako přímý pamětník srpnové invaze pěti států Varšavské smlouvy v roce 1968 si dobře pamatuji hořký vtip, který se vyprávěl krátce poté. Jmenoval se Kšeft století – my jsme poslali na Východ 2 000 slov a oni nám za ně dodali 6 300 tanků a tisíc letadel i s posádkami.
Vytanul mi na mysli, když jsem si přečetl o rozsudku Krajského soudu v Brně. Ten odsoudil českého občana, který na sociální síti komentoval v roce 2019 atentáty v mešitách na Novém Zélandu sedmi slovy šest let nepodmíněně. Jeho výrok: „jak jim chutná jejich vlastní medicína? Dobrá práce ???!“ soud označil jako schvalování atentátu na muslimy.
Zjevný nepoměr mezi vinou a trestem mi připadá zarážející. Zejména pak v českých poměrech, kde vulgární výzva k podřezání prezidenta republiky je nakonec vyhodnocena jako přestupek a schvalování atentátu na české vojáky v Afganistánu soudy potrestaly v jednom případě tříměsíční podmínkou, v druhém byl pachatel odsouzen k půlročnímu podmíněnému trestu.
Hledat logické zdůvodnění rozdílů v rozhodování českých soudů je dle názoru odborníků, politologů, publicistů a politiků velmi obtížné. Nicméně předpokládám, že výše trestu odráží význam chráněného zájmu, soud svým rozsudkem dává jasně najevo, jaké principy a zájmy musíme chránit. Nejen v rovině právní či státoprávní, ale především etické a ideové. Když rozsudek brněnského krajského soudu vyhodnotím z tohoto hlediska, a porovnám s výše zmíněnými podobnými případy, dospívám k názoru, že v Brně již z hlediska posuzování verbálních trestných činů platí islámské právo šaría.
Ještě ne v plné síle, spíše tak na úrovni osvícených islámských diktatur třeba v Zálivu. Pouze v islámském světě by těch sedm slov mohlo být interpretováno jako výrok, který nepřímo připomíná islamistické atentáty v Evropě či krutosti Islámského státu a oznamuje, že to dokáže páchat i druhá strana, a proto vyžaduje exemplární trest. V Saúdské Arábii či v Íránu by pana B. Č. popravili, v Emirátech by dostal zhruba těch šest let jako v Brně. Možná i s podobným odůvodněním, jenom odkaz na báječný český vynález – předsudečnou nenávist – by chyběl.
Nechci končit svůj nedělní komentář tak pesimisticky, proto ho uzavřu oblíbenou právnickou historkou mého kolegy z vlády Otakara Motejla. Týkala se případu mladého soudce z doby První republiky, který záhy přišel na to, že jej ta práce nebaví, jediné, co se mu na ní líbilo, byl plat. Po prostudování předpisů vymyslel způsob, jak to vyřešit. Když soudil spor dvou sousedek, z nichž jedna dala druhé na pavlači facku, odsoudil pachatelku k trestu smrti. Vypukl skandál, mladého soudce krátce hospitalizovali, on trval na svém, tak ho poslali do důchodu s plnou penzí.
Inu, historie je učitelkou života. Přimlouval bych se při této příležitosti také za hospitalizaci autorů pojmu předsudečná nenávist.
