Smutná nezákonná pravda
Biden veze do Evropy pytel domácích starostí a spoléhá na to, že mu pomůžeme. Pomůže mu i náhoda: Znovu se někdo nahákoval do těch nejskrytějších amerických tajemství a znovu se nestačíme divit – to, co jsme si vždycky mysleli, je pravda. Bohatí daně neplatí!
A je to venku. Nejbohatší američtí miliardáři, včetně toho úplně největšího Jeffa Bezose, šéfa Amazonu, vydělali za posledních pět let 401 miliardu dolarů, ale na daních zaplatili jen 13,1 miliardy. To jsou hodně skromná 3 procenta. Víme to ze serveru ProPublica, který má data z daňových archívů za posledních 15 let, takže další překvapení mohou být na cestě. Jak se k tomu v ProPublica dostali, to odmítli zveřejnit. Americké úřady to vyšetřují. Koukat cizím lidem do karet, zvláště když fixlují, není hezké. Ale za zavřenými dveřmi v Bílém domě si nejspíše rozdávají radostné dlaňovky, jak to vyšlo, když se hledá podpora Kongresu pro vyšší progresívní sazby a důraznější výběr daní právě od této kategorie plátců.
Už jsme psali o tom, že americký prezident Joe Biden veze do Londýna na schůzku G7 (a pak do Bruselu pro NATO a EU) návrh minimální globální daně a rozdělování podílu z toho, co největší americké společnosti vydělávají tam, odkud pocházejí jejich tržby. Pokud jde o to příští rozdělování, nejsou to závratná čísla. Minulý pátek je probírali ministři financí skupiny G7, a tak víme, že se na to má vyčlenit jen 20 procent celkové daňové povinnosti. A dělit se budou jen ty z největších světových společností (jejichž seznam má být teprve sestaven), které dosáhnou ziskové marže nad 10 procent.
Když se tedy sejde bezpočet zájemců o výnosy internetového prodejce, který operuje prakticky všude, na toho největšího ani nemůže vyjít víc než nějaká dvě, tři procenta. Ovšem tam, kde mají daňové sídlo, tam budou muset odevzdat ty zbylé čtyři pětiny daňové povinnosti. A pokud bude ve všech zemích platit aspoň minimální globální sazba 15 procent, na které se pravděpodobně dohodneme, nemá smysl prchat z Ameriky. Přišli by o peníze všude.
Biden tedy veze do Evropy pytlík drobečků, ale pořád líp než drátem do oka. Ke všemu ani on neví, jestli zrovna tudy dosáhne i na ten Amazon, protože loňská marže této největší světové společnosti prý činila kolem 7 procent. Z pohledu dosavadní představy o globální dělbě zisku v místě působnosti by tedy zůstala pod čarou. Jinou věcí je, že nahlédnutí do archivu, do kterého se naboural server ProPublico (nebo kdo mu k tomu pomohl), může ukázat příjmy Amazonu v jiném světle. Ale moc bych na to nespoléhal, výhodou retailových obrů je objem tržeb, který umožňuje bohaté objemy zisku i při minimální marži. Možná proto by bylo lepší jít spíš po těch prachách než po nějakých poměrových ukazatelích, jimiž lze finanční úřad poměrně snadno ošálit.
Na druhou stranu, i v jiných zemích mají velké společnosti, které měly tendenci utíkat do daňových rájů. Globální minimální daň by umožnila, aby se s nimi vlády domluvily po dobrém. Globální daň přitom nemusí být dohodnuta úplně globálně, stačí, když na to přistoupí ony největší trhy, tedy řekněme G7 a EU, které už se zdají být rozhodnuté. Musí se však dohodnout i na tom, že když někdo – třeba z Karibiku nebo jiného ráje se slepými bankami kolem dokonalých pláží – dohodu odmítne, bude drsně proclen, aby se mu to nevyplatilo. Tak to doporučuje neúnavný daňový reformátor Gabriel Zucman z Kalifornské univerzity v Berkeley, a máme signály, že jeho myšlenky pronikají i k nám.
Zucman nabízí recept i na další oblíbený trik daňové akrobacie, a sice přesuny příjmů do akcií. I kdyby se nákup promítl do vyšší ceny těchto papírů, pořád utečeme vysoké dani z příjmu, protože daň z kapitálového zisku je mnohem nižší. Teď tuto disciplínu studují třeba německé soudy, jak nás podrobně informuje na našem portálu europoslanec za SPD Ivan David. Základní obranou civilizovaného státu, který se se nechce stát rejdištěm mafiánů, je podle Zucmana sjednocení daně z příjmů a daně k z kapitálových zisků. Sečti účty v bance, přidej změnu ocenění akcií a podobných aktiv, překřižuj se (Bůh tě vidí!) a zaplať. Zaplať jednou sazbou z jedné částky. I tahle myšlenka nachází – zatím mezi znalci – úrodnou půdu v Česku.
Biden tedy veze do Evropy pytel domácích starostí a spoléhá na to, že mu pomůžeme. Ve hře jsou dvě věci. Tou první je, že se musí vrátit domů jako mocný ředitel Zeměkoule, protože doma nesmí připustit kritiku hegemonistických bláznů, že je na nepřítele i spojence slabý. Na víkendových jednáních v G7, NATO a EU se proto bude hartusit na Rusko a Čínu, dobří spojenci se budou zapřísahat, že se uzbrojí, aby zachránili mír před autoritáři i teroristy (po kterých začíná být docela sháňka). Dupe strašně, bojí se všichni. Jedinou funkcí tohoto hlasivkami rozechvělého vzduchu však bude ohřívání vesmíru.
Klíčová je ta domácí agenda. Jednou částí jsou daně, které zaplatí projednávaný balíček infrastrukturních investic ve stylu New Dealu, a druhou jsou volební zákony, které musí zachovat přístup městského barevného obyvatelstva k urnám, aby Demokraté nepropadli hned v prvních volbách v mezidobí. Proto jede do zámoří, aby mu vzdálená sláva vynesla nějaké hlasy.
Financování infrastrukturního balíku Biden nejspíš nějak uhraje, protože dominují rozpočtové problémy a ty se řeší v Senátu ve schůdnějším režimu „dohadovacího řízení“. Nemohou je zablokovat obstrukce, kdy námitku jednoho senátora překoná jen 60 procentní většina. Avšak volební zákon, na kterém Demokratům existenčně záleží, to je něco jiného. Už čtrnáct států unie s převahou republikánů přijalo místní úpravu, která omezuje přístup barevných k urnám. Když se tyto změny nepodaří zrušit z federální úrovně, což je smysl Bidenova zákona, může to zvrátit stávající volební poměry.
Proti rostoucí váze hlasů barevných jsou chudí bílí. Jejich reprezentantem je demokratický senátor Joe Manchin z hornické Západní Virginie, zapomenutého světa, ze kterého moderní doba se svými klimatickými starostmi vyhání práci. Senátor Manchin střeží brzdu tohoto postupu, aby jeho voliči přišli o místa později. Takhle to samozřejmě prodat nesmí. „Musí nás podpořit aspoň jeden republikánský hlas,“ radí jako apoštol demokracie. Doma už se na něj chystají aktivisté, kteří z toho mohou udělat senátorův poslední boj.
Smůla je v tom, že američtí Demokraté jsou konfederací nejrůznějších proudů, od levých radikálů až po bažiny „hlubokého státu“, zatímco politika Republikánů se vede po vzoru špatného fotbalu, kde je jeden, tam jdou všichni. Republikáni prostě fungují jako dobře řízená firma. Jejich demokracie ctí manažerský princip, že šéf napřed rozhodne, a pak všichni souhlasí. Demokracie je nám nad vše, můžete se přidat.
Historie učí, že obstrukční pravidla v Senátu byla zavedena v době občanských hnutí proti rasové segregaci. „Právo námitky“, které lze překonat jen 60 hlasy, v Senátu vzniklo pod tlakem jižanských států jako pokus oddalovat rozpad neudržitelné podřízenosti velké části obyvatelstva. Je to tedy jednoznačně reakční nástroj, a funguje tak znovu. To však nic nemění na tom, že Manchin může mít pravdu, když nechce dovolit, aby politika byla v rukou jen jedné strany, byť zrovna té jeho.
Politiku nic nezabíjí účinněji než mrtvý souhlas. Politika je metodou řešení konfliktů, kvůli kterým bychom se jinak vzájemně zapichovali. Kde si všichni myslí totéž, není politika třeba. A tak se snad podaří sesypat do jednoho pytle nejen zisky z práce a zisky z kapitálu, ale taky zájmy chudých barevných i chudých bílých, a zájmy lidí i zájmy lidstva.
Když se na to podívám z pohledu dynamiky, Republikáni obhajují minulá vítězství, zatímco radikální křídlo Demokratů těká po alternativách možných budoucností. Hledá cestičky z dost bezvýchodné současnosti. Tito radikálové přitom mají často špičkovou odbornou výbavu, a není divu, je čerstvá, jsou mladí. Nyní jsou navíc posíleni i těmi, kdo ty odbornosti tvoří, jako třeba stařičká ministryně financí Jannet Yellenová. Mezitím se pohybuje dost zatuhlý „hluboký stát“, křídlo Demokratů spojené s hegemonistickou tradicí, jejímž posledním reprezentantem byla Hillary Clintonová. Biden tam kdysi patřil taky, ale obrátil, vidí, že to nikam nevede, zvlášť když na to Amerika nemá.
V Evropě se bude Biden tvářit, že mluví i za ty své hegemonisty. Prťavé Česko mu bude nadšeně přikyvovat, jako kdyby na tom záleželo. Ale pro Bidena jsou klíčové radikální reformy doma, ať už daňové nebo volební, vzdělávací, digitální. Jen to je cesta, jak příští rok posílit demokratickou většinu, protože tyto reformy mohou reálně pomoci většině obyvatelstva. Když neuspěje, pak při dalším podobném setkání s partnery bude promlouvat jen z politického záhrobí.
