Snad byste, pane, nevěřil více svým očím, nežli mně?
Vlastimil Vondruška přináší předvolební zamyšlení …
Kdybych chtěl být vtipný, napsal bych k současné situaci nějakou žertovnou úvahu na téma klimatické záchrany planety. Podle ní by se vládám Číny a Ruska zdál boj Evropy proti klimatické změně příliš vlažný, a tak by se rozhodli, že nám pomohou. Sníží dodávky energií a přestanou dodávat suroviny. A to, co nám prodají, bude mnohem dražší. Tím se omezí výroba i spotřeba a Evropa nádherně zezelená. Nejen politicky, ale i fakticky, protože tam, kde žili lidé, vyrostou lesy a v nich budou vesele skotačit zvířátka. A na mýtinách se budou šťastně objímat klimatičtí aktivisté s migranty a bruselskými politiky pod transparentem: „Yes, we can!“ Atmosféra bude nádherně uhlíkově neutrální.
Bohužel reálný život se neřídí literární nadsázkou ani ideologickými bláboly, ale tím, co lidské bytosti doopravdy potřebují. Pokud je hojnost, pak se lidé honí za požitky a většinou ztrácejí soudnost. Pokud hojnost není, pak se na první místo z hlediska zájmu a potřeb dostávají tak přízemní věci jako je bydlení, topení a jídlo. Tyhle starosti má dnes většina světa, protože je chudá a zůstala tedy „normální“.
Ti blahobytní a přejedení jsou nad takové věci povzneseni a snadno se jim říkají krásné myšlenky, například že nezaprodáme svobodu za mrzký peníz. Jak snadno se demonstruje za vznešené ideály, když víme, že zítra se pobavíme na technopárty nebo v baru a o živobytí se příliš starat nemusíme. Podpory, příspěvky a dotace budiž požehnány!
Leč krásné časy skončily. Můžete samozřejmě tvrdit, že defétistické komentáře jsou jen ideologií extrémistů, vytvářenou pod vlivem Východu, neboť ve skutečnosti jsme ideální demokratická společnost, prodchnutá evropanstvím, lidskými právy a korektností, která kráčí hrdě vpřed a má před sebou netušené možnosti a vzestup, jaký ještě nikdo nepoznal. Reálná geopolitická, finanční a ekonomická fakta říkají bohužel něco jiného.
Věřit ideologii a komentářům našich probruselských politiků a médií je totéž, jako se kdysi muselo věřit ÚV KSČ, když vyhlašoval další a další úspěchy při budování socialismu. Kdo nesouhlasil s komunistickou ideologií, byl zrádce. Kdo nesouhlasí s ideologií Evropské unie, je zrádce. Prasečí ideologie z Orwellovy Farmy zvířat je totiž nadčasová a stále živá. A přidám i geniální Molièrovu repliku: „Snad byste, pane, nevěřil více svým očím, nežli mně?“
Realita současného světa je taková, že se centrum politické a hospodářské moci přesouvá na východ, přesněji do prostoru vymezeného územím a vlivem Číny a Ruska. Neříkám, že je to velmocenské postavení bez chyb a kazů, ale toho nedosáhla nikdy žádná velmoc. Vždycky musela svou moc vyvažovat ústupky a někdy i bezprávím a egoismem, úspěchy provázely i neúspěchy. V ekonomické rovině vždycky existují trhliny, které mohou velmocenský růst krátkodobě omezit či zbrzdit. Najdou se samozřejmě i závistiví sousedé, kteří vše, co úspěšná země dělá, hanobí a pomlouvají i za cenu očividných lží. Tak to bylo vždycky a za současného stavu médií a politického neumětelství bude i v budoucnu. Nač fakta, stačí plivnutí na sociálních sítích, a je jasno.
Není však podstatné, jak dění hodnotí davy všeználků pohledem okamžiku, ale to, jak se dlouhodobě mění geopolitické uspořádání světa. Slova jsou jen slova, není to realita. Není totiž důležité, zda nám nějaký televizní investigativní pořad nabídne rozhovor s občanem cizí země, který podle toho, komu zrovna fandíme, svou vládu chválí nebo uráží, ale co ta vláda dokázala za deset nebo dvacet let udělat. To média nezajímá. Ani my to netušíme, pokud si nehledáme informace v jiných než veřejnoprávních zdrojích.
Ve skutečném světě se totiž počítá nikoli to, kolika disidentů se nějaká vláda zastane a kolik vyhlásí sankcí, ale v první řadě to, kam rozšířila díky rozumné politice a obchodu svůj vliv, jak posílila domácí průmysl a zemědělství a jak chrání své exportní zájmy. Jak si tedy vede jako celek. Obrovským kapitálem vždycky byli lidé a dobrá vláda nechává své obyvatele žít v klidu, neotravuje je neustálými „vylepšeními“ a vede je k práci, spořádanému rodinnému životu, odpovědnosti a úctě k hodnotám, jako je tradice a vlastenectví.
Důležité je i to, jak upevňuje svou vojenskou moc. Jen Ježíš Kristus hlásal, že udeří-li tě někdo přes jednu tvář, máš mu nastavit i tu druhou. Václav Havel zase blouznil o vítězství lásky a pravdy a zlikvidoval slavný a prosperující český zbrojní průmysl. A kdo nechápe přednosti lásky a pravdy, toho budeme „humanitárně bombardovat“, jako se to stalo nepřizpůsobivému Srbsku. Mnohým se tohle nemusí líbit, ale fakta jsou fakta a historie by se neměla ohýbat, jak se komu hodí.
To platí i o našich dějinách ve 20. století. Vládli nám Habsburkové, pak jsme zažili nejprve německou a pak ruskou okupaci. Na takové věci bychom neměli zapomínat, ale na druhou stranu odpouštět je projev rozumu a velkorysosti. Němcům jsme odpustili, Rusům ne. Ale jak to tak bývá, jdeme ještě dál. Jak se totiž podle některých vyjádření zdá, i s tím vítězstvím Sovětského svazu nad hitlerovským fašismem je to nějaké podezřelé. Kdo ví, jak to tehdy bylo… A jsme zase na začátku – ideologie je víc než realita.
Evropa od první světové války pomalu ztrácí své světovládné postavení. Velké koloniální mocnosti Anglie a Francie ztratily své kolonie, Německo prohrálo dvě světové války o nadvládu nad Evropou, USA po první světové válce nebývale posílily technicky, hospodářsky i vojensky, Rusko se stalo po Říjnové revoluci proletářským vředem, který ovšem navzdory škarohlídům sílil a jeho ideologie pomalu a nenápadně infiltrovala vrstvy levicových západních umělců, učenců a mládeže. Ne náhodou jsou dnes anglosaské i ostatní západoevropské univerzity a umělecké kruhy svými názory komunističtější než v Moskvě. Ovšem neuvědomují si to a halasně na Rusko hází špínu, přičemž druhým dechem by chtěly likvidovat kapitalismus.
Smutné je, že v jedné věci mají pravdu. Díky globalistické svěrací kazajce kapitalistické firmy nehledí na národní zájmy jednotlivých zemí, ale výhradně na to, kde se dá vyrábět nejlevněji a kde lze nejlépe prodávat za co nejvyšší ceny. Už déle než třicet let proto existuje odliv výroby z Evropy do Číny a okolních zemí a dovoz tamní levné produkce do Evropy. Vysmívali jsme se Číně, že vyrábí zboží nekvalitní, ale levné. Jenže jaksi nám uniklo, že to už dávno není pravda. Čína bez skrupulí okopírovala nejmodernější technologie a dál je rozvinula. Její produkce by mohla dnes ve všech směrech konkurovat evropskému zboží, pokud bychom ho tu ještě uměli vyrobit. Jenže už to neumíme.
Zelené fantasmagorie už dvě desítky let sní o alternativních zdrojích, které nahradí ty tradiční. Pokud je někdo schopen dívat se na fakta, pak musí uznat, že to je zatím slepá ulička. Možná se v budoucnu cosi najde, ale zatím není nic, co by plnohodnotně nahradilo uhlí, plyn, ropu a jádro. Jsme v situaci, kdy nemáme dostatečné alternativní zdroje, přesto rušíme ty tradiční. Trest přijde velice brzy. První vlaštovkou je skokový růst cen, druhou bude nedostatek elektřiny, plynu, nafty. Pokud ne tuto zimu, pak s největší pravděpodobností tu příští, pokud někdo neotočí kormidlo směrem k realitě.
Navzdory tomu, jak jsou rozdány karty jak ve výrobě, tak v dodávkách plynu, léta už urážíme Čínu a Rusko, neboť jsou tak drzé, že nechtějí respektovat naše náboženství demokracie a lidských práv. Každý politik musel povinně vlády oněch zemí upozornit na to, že porušují lidská práva. Tu a tam jsme to zdůraznili sankcemi. Dokud byla Čína a Rusko slabší než my, trpně to snášeli. Jenže ze žáka se stal mistr a obě země najednou řekly: „Dost!“
Od konce loňského roku s námi Čína ani Rusko už nehrají hru na lidská práva, ale dávají ostře najevo, že se nemáme vměšovat do jejich záležitostí, které jsou jejich suverénním právem. A pokud tomu nerozumíme, pak s námi prostě nebudou spolupracovat. Nevěřte tomu, že nedostatek různých komponentů a surovin pro naši výrobu zavinila pouze covidová epidemie. Čína a Rusko nám prostě vrací to, čím jsme je po léta denuncovali. Celkem snadno si našli jiné obchodní partnery, s nimiž nejsou takové problémy jako s námi. Proč by podporovali výrobu u nás, když mohou podpořit vlastní producenty? A je vymalováno!
S tím souvisí i přesun politický a mocenský. O názor Evropské unie se velmoci už nezajímají, protože je irelevantní. Nové mocenské struktury se formují v oblasti Tichomoří, v jihovýchodní a střední Asii i v arktických oblastech. Bez nás. Jediný, koho velmoci přizvaly do hry, je Velká Británie, která prozíravě vystoupila z Evropské unie. Z krátkodobého hlediska to sice přineslo ekonomické problémy, ale z dlouhodobé perspektivy to udrží Velkou Británii v centru světového dění. Na rozdíl od Bruselu, který vypadá jako útulek pro zatoulané štěkající ratlíky, kteří nevědí, co si počít.
Rád poslouchám názory občanů, že rozhodně patříme na Západ, ne na Východ. Západ je dnes socialističtější než Východ, Západ je ideologicky zmatenější než Východ, Západ bude brzy ekonomicky slabší než Východ, Západ nemá suroviny a Východ ano. Jediné, co mají ve vztahu k nám Západ a Východ společné, je nezájem o to, co se u nás bude v budoucnu dít. Západoevropské země i USA mají už teď své starosti, a ty budou v dohledné době eskalovat, proč by měly pomáhat nám? Podívejte se jen na to, jak se západní země „odměnily“ Ukrajině za to, že svrhla proruské politiky. Mouřenín vykonal, co měl, a totéž se může stát v budoucnu nám.
Někteří říkají, že Západ je pro nás jediný možný duchovní vzor. Je to vzor demokratické tradice. Historicky je to pravda, jenže to byl jiný Západ než ten dnešní. Nevím totiž, jak by současné bruselské „hodnoty“ mohly zajistit prosperitu našeho hospodářství. Skončeme s evropskounijním izolacionismem. Jsou i jiné země, jiné hodnoty, jiné možnosti. Rozumné je totiž hovořit se všemi a snažit se mít dobré vztahy s každým, bez ohledu na ideologii.
Jsme malá země, hodně malá, vlastně z hlediska téhle planety bezvýznamná. Politické kroky našeho ministerstva zahraničí zajímají snad jen naše ministerstvo zahraničí a občas někoho, koho se to dotkne. Pokud o nás v cizině něco vědí, je to díky našim hokejistům a fotbalistům, ale i to bledne. Musíme prostě hledat novou tvář. Ale musíme nabídnout víc, než jen ideologické řeči.
Tou tváří může být návrat k národnímu charakteru státu. Musíme kopat za sebe, ne za umírající Evropskou unii. Máte snad dojem, že je to vůdce, který ví, co dělat? Že ji všichni ctí a respektují? Pokud jí lidé nevěří, není to chyba lidí, ale nesmyslné politiky Bruselu, naprosto odtržené od reality a potřeb jednotlivých evropských národů.
To samozřejmě neznamená okamžitý odchod z Evropské unie. Když už tam jsme, účastněme se toho, co nám vyhovuje, ale nepoklonkujme Bruselu a nespoléhejme se na to, že nám v něčem reálně pomůže (s výjimkou dotací aktivistům). Dovolím si tu citovat svůj román Kronika zániku Evropy, kde o situaci v roce 2044 píšu: „Evropská unie sice de iure stále existovala, ale de facto byla prázdným pojmem, stejně jako v osmnáctém století kdysi slavná říše římská národa německého. Brusel existoval, budovy Evropského parlamentu stály, ale nikdo netušil, zda v nich někdo úřaduje, a pokud se tam cosi rozhodlo, v Čechách se o to nezajímali.“ Sebekriticky přiznávám, že jsem se mýlil. K tomuhle dojde mnohem dříve.
Blíží se volby. Neříkám, že se může něco radikálně změnit. Ale stačí malé krůčky, protože škody jsou obrovské a obnova je běh na dlouhou trať. Je třeba se vrátit ke kořenům a podporovat ty politické síly, které chtějí resuscitovat českou národní politiku, české hospodářství, české zemědělství, českou kulturu. To není nic špatného, podezřelého či dokonce nekorektního. Jsme přece Češi a jako Češi se tedy chovejme. Sebevědomě, s úctou a respektem k jiným zemím, ale bez ponižování a otrockého přejímání každé modernistické pomatenosti. Máme slavné dějiny, své hrdiny a tradice, držme se jich! Místo fňukání a natahování dlaní pro dotace do Bruselu budujme blahobyt vlastními silami. Jde to!
