Soudní proces bez procesu
František Kašpárek: Tento týden proběhl odvolací soud s Walterem Kraftem, který byl v minulosti odsouzen za esej Je budoucnost Evropa islámská? Hovořit ovšem o soudním procesu by bylo poněkud nadsazené.
Státní zástupce a předsedkyně senátu přednesli svoji řeč. Další fáze – obhajoba obžalovaného – se nekonala. Soudkyně se odvolávala na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva a poté oznámila, že pokud státní zástupce nabyl pocitu, že nějaký projev je nenávistný, tak to zcela stačí a dokazování je v tomto případě nadbytečné. Soud potvrdil původní rozsudek: pokuta 30 tisíc Kč a záznam v trestním rejstříku.
Zkusme se zamyslet, co by se asi stalo, kdyby (pro tuto ukázku) fiktivního soudce nezajímali pocity státního zástupce, připustil by možnost obhajoby a na tomto základě vynesl osvobozující rozsudek. Můžeme téměř s jistotou předpokládat, že hlavní mediální scéna by spustila řádný povyk. Takového kroku se odváží jen málokdo. V tomto procesu bez procesu chci věřit, že předsedkyně senátu byla opravdu přesvědčena, že na pocitech státního zástupce záleží.
Státní zástupce ještě zdůraznil, že požadavek (uvedený v eseji), aby armáda při ochraně hranic používala zbraně, je už sám o sobě trestným činem. V první chvíli člověka napadne:
„A co by asi měla používat? Bojové písně nebo recitovat verše?“
Vždycky ovšem záleží na kontextu, jak jsem se nedávno dozvěděl od jednoho investigativního novináře. Jistě, nikdo soudný by nechtěl, aby armáda při ochraně hranic střílela do žen a dětí. Co ale dělat s agresivními útočníky? Ustoupit? Utéct a nechat jim volný průchod? Pak by nemělo smysl jakkoliv evropské hranice chránit. Koštětem příliv nezastavíš.
Ne, nenacházíme se v nějakém dystopickém románu, ale v realitě 21. století. Důkazů není třeba (to v poslední době slýcháme až příliš často), stačí pocit státního zástupce.
Walter Kraft měl dále v textu vyvolával nenávist k islámu a přistěhovalce z Afriky prý označil za méněcenné.
Přečetl jsem si Kraftovu esej ještě dvakrát. Žádnou pasáž o méněcenných Afričanech jsem tam nenašel. Jen kritiku jejich stylu života, který je v mnohém neslučitelný nejen s naší kulturou, ale i s evropským právem. Odmítají cokoliv respektovat. Ne všichni, samozřejmě.
Něco, co by mohlo pana státního zástupce skutečně rozrušit, jsem našel někde jinde. Dovolím si citovat:
„Afričané, které vidím v Itálii, jsou odpad Afriky. Zajímalo by mě, proč Itálie a další evropské země tolerují, aby tito lidé byli na jejich území. Stydím se za africké přistěhovalce, kteří se chovají jako krysy a napadají evropská města, a zlobím se na ně. Cítím také hanbu a hněv vůči africkým vládám, které masový exodus tohoto afrického odpadu do Evropy ještě podporují…“
Tato slova neřekl žádný rasista, či nevzdělaný xenofob. Zveřejnil je 8.června 2015 v otevřeném dopise na italském zpravodajském webu Julienews člen Stálé mise Konga při OSN v Ženevě Serge Boret Bokwango.
Z toho vyplývá, že kritika afrických přistěhovalců asi bude na místě.
Esej Waltera Krafta je potřeba si přečíst, aby člověk dospěl k vlastnímu úsudku. Výstižně Kraftův text shrnul spisovatel Benjamin Kuras:
„Je to teoretická esej představující si do budoucna několik alternativ budoucnosti islámsko-evropského konfliktu, který probíhá v různých úrovních intenzity od 7. století a znovu se vyhrocuje. A v němž pravověrný islám, tedy se všemi svými totalitními a diskriminačními zákony šaría, je s demokracií neslučitelný, jak v roce 2008 potvrdil Evropský soud a jak potvrzují významní islámští klerikové.“
Z čeho potom pan státní zástupce získal svůj pocit? Co je na Kraftově eseji trestuhodného?
Podíváme se tedy ještě jinam. K našim německým sousedům.
Tania Kambouri se narodila v roce 1983 v Bochumi. V tomto městě vykonává práci pochůzkářky a dopravní policistky. Její rodiče pocházejí z Řecka, proto nemůže být podezírána z nenávisti k přistěhovalcům. Na podzim roku 2013 napsala pro odborářský časopis Deutche Polizei čtenářský dopis, kde zformulovala své poznatky z každodenní práce. Není to veselé čtení. V mnoha bodech potvrzuje to, co o pět let později uvedl Walter Kraft ve zmiňované (a souzené) eseji.
Odvážný čin policistky v době vypjaté politické korektnosti vyvolal značnou podporu u jejích kolegů, kteří ji vyzvali aby své poznatky zveřejnila. Učinila tak v knize Policistka volá o pomoc.
V knize policistka popisuje zkušenosti s migranty, jejich naprostou neúctu k zemi, která jim nabídla pomocnou ruku a neustále se zvyšující násilí z jejich strany. Tania Kambouri na straně 105 píše:
„Dojde-li k problémům s muslimy, pořád dokola se opakuje, že to údajně nemá nic společného s islámem, že to jsou ojedinělé případy, kterým by Němci beztak neporozuměli. To je známý smrtící argument. Sebemenší kritika islámu je vykládána jako projev islámofobie a její nositel je okamžitě ocejchován jako nenapravitelný nepřítel islámu. (…) Kdybychom to přijali, zásadně by to zapovídalo jakoukoliv další formu svobodného vyjadřování názorů a kritiky – to bychom pak hodili vlastní hodnoty přes palubu a sklonili se před islámským pohledem na svět.“
Policistka má pravdu. Jenomže my už se v maléru nacházíme. Evropská elita a mnozí další skutečně, podle mého názoru, pozvolna sklání hlavu před islámem, takže nám nezbývá než se společně s Walterem Kraftem zeptat: Je budoucnost Evropy islámská?
Problémy s islámskými migranty pozvolna nemizí, jak nás svého času umravňovali „romantičtí sociologové“, naopak, stále více se vyostřují, což můžeme nyní sledovat například ve Francii.
Soudním „procesem“ s Walterem Kraftem jako bychom se přece jen ocitli v románu. A sice v Procesu Franze Kafky. Tam hrdina příběhu Josef K není nikdy přítomen soudnímu jednání, proces probíhá bez možnosti přímé obhajoby K, a je plný absurdních dialogů.
Myslím, že nám to něco silně připomíná.
