Stokrát nic
Včera jsem nadhodil téma o americké porážce v Afghanistánu a dneska bych se chtěl trochu blíže podívat ne na příčiny americké porážky, protože ty jsou celkem známé – vlezli kam neměli, tvrdili že tam jdou dělat ráj na zemi a díky tomu nemohli střilet na všechno co se pohne a nemohli kolem cest rozvěšovat civilisty na telegrafní sloupy a dělat masové popravy. Nemohli plošně bombardovat města, protože by bylo jasné, že tam nejdou dělat demokracii, ale jsou to normální náckové.
Zároveň museli podporovat místní skupiny proti jiným místním skupinám, cpát tam miliardy dolarů, které k ničemu nebyly, zapomněli, že vedle je Pákistán, který svoji sousední zaostalou zemičku využívá jako rejdiště svých tajných služeb a zájmů, zapomněli, že z druhé strany je Írán, který také má svoje želízka v ohni.
Já bych se chtěl zaměřit na opak – nikoliv příčinu americké porážky, ale spíše příčinu tálibánského vítězství. Jednoduše proto, že tohoto vítězstív bylo dosaženo metodou, kterou by měla být v symbolické rovině vlastní i nám tady v České republice. Rád bych, abychom si z tálibánského vítězství dokázali vzít příklad, protože svým způsobem bojujeme stejný boj jen s jinými prostředky. Ano, i my můžeme zvítězit jedině asymetricky vedeným bojem.
Tálibánský způsob boje byl v podstatě pod rozlišovací úroveň vyspělé armády. Celý boj vedlo hodně lidí pomocí zcela marginálních prostředků. V Afghanistánu se nikde nesoustředila masivní vojska. Nikde se nekoncentrovaly dělostřelecké divize, nikde se nehromadily tanky, nejezdily žádné zásobovací konvoje. To jen horal vedl své kozy a ovce a ve stádě bylo několik oslíků, co nesli munici. Ve starém náklaďáku jedoucím na trh byla pod melouny několik RPG. Malý kluk nesl v brašně dva granáty nebo kilo semtexu. Noční partyzán se přes den měnil v obyčejného zemědělce, který uživil sebe i svojí rodinu a jednou za čas v noci někam šel, zakopal u cesty trhavinu, zalezl za skalní výčnělek, několikrát vystřelil na konvoj, pak se sebral a odešel zase domů.
Američany v podstatě umořilo stokrát nic. Stokrát, tisíckrát prostě letěla střela z minometu někam do prostoru americké základny a v devětadevadesáti případech ze sta nic netrefila a nic nezničila. Ale tisíce američanů měli v jednom kuse poplach a museli každou chvíli do krytu.
Američané cvičili místní jednotky, aby to vypadalo, že pomáhají demokraticky zvolené vládě, ale celé jednotky mizely i z vybavením, které vojáci prodali ihned Tálibánu. Nebo se k Tálibánu rovnou přidali. Škody v podstatě malé, ale ta nutnost neustálého prověřování, neustálé pohotovosti, složitých předpisů, protože kterýkoliv včerejší kamarád na vás dneska vytáhne samopal…
Mezi hemžením na trhu, kde si lidi kupovali jídlo a koberce, se tu a tam v malém procentu prohemžily zbraně, vybavení, informace. Ani ta nejmodernější družice nedokázala rozlišit svatební veselici od porady partyzánského oddílu. Zemědělec kopající jámu pro zasazení třešně se nedal odlišit od diverzanta kopajícího výbušnou nástrahu. Všichni místní američanům lhali, že se nedalo poznat, co je a co není pravda. Ale ti místní to nějak odlišit dokázali a v záplavě lží, dezinformací a všeobecného krasořečení se orientovali velmi dobře. Pro američany bylo velmi obtížné „číst mezi řádky“.
Odboj proti američanům byl zároveň i boj různých místních skupinek mezi sebou. Největší ztráty si odboj způsobil mezi sebou sám, američané k tomu přidali jen pár procent. Ale přesto všechno všichni dohromady považovali USáka za okupanta a kromě nich to tak cítili i obyčejní lidé. I v Afghanistánu se do odboje dala relativně malá skupina lidí. Většina lidí chce i tam jen normálně žít v klidu a míru. Ale nechtějí tam žádné cizáky a okupanty. Odboj má podporu. Malou, maličkou… ale dostačující. Tu a tam někdo někoho doma schová, tu a tam někdo doma drží trhavinu, tu a tam někdo něco převeze nebo přenese. To a tam někdo zjistí, jak vypadá americký check-point a tu a tam je někdo ochotný umřít při dopravě vozidla plného dynamitu do vrat americké základny. Tu a tam někomu rupne v kouli a postřílí svoje americké instruktory, protože mu zabili strejčka raketou z dronu.
Stokrát nic. Kapka za kapkou, která rozhlodala základy. Dostatek času, schopnost žít pod okupanty zdánlivě v klidu, ale zároveň se jim nepoddat. Zcela pod rozlišovací úrovní velkého světa, který sice všechno viděl za každého počasí, který zaměstnával tisíce a tisíce analytiků, který je popoháněn velkým byznysem a velkými ambicemi, ale který přes všechnu svojí vyspělost nedokázal ve všeobecném hemžení rozlišit, co je normální stav a co je už namířeno proti němu. Ty nejlepší mozky a nejlepší univerzity nedokázaly zjistit, co si průměrný Afghánec myslí, nedokázaly proniknout do lidových šifer. Uměli sice přeložit slova, ale nedokázali zjistit jejich skutečný význam. Nedokázali poznat, co je pravda a co je klam.
Malé kapky, ale hodně. Stokrát nic. Boj vedený tak, aby se dalo bojovat i zítra.
Tohle je přece náš stav ne? Máme také své protektory a všichni ti Hamáčkové, Babišové, Piráti i ostatní se stejně budou rozhodovat podle toho, co jim nařídí zvenku. A pokud se jim zkusíme postavit standartně – výrobou politické strany, tak jen soustředíme svá vojska, nahromadíme vybavení a oni nám to pak shora rozstřílejí. Když šlo o Juliana Asange, uměl těžkopádný byrokratický moloch najednou fungovat velmi efektivně. Jakmile přijde kdokoliv nevhodný na ministerstvo nebo třeba do rady ČT, okamžitě je na něj navedena palba ze všech dostupných prostředků a je zcela konvenčně a symetricky odstřelen.
Svým způsobem u nás kontrolují všechno. Mají v rukou všechny silové struktury, mají v rukou všechna důležitá ekonomická vlákna, ale mají také stejná omezení. Nemohou nás prostě jednoduše plošně bombardovat a masově popravovat, protože by ukázali světu, co jsou skutečně zač. Mohou jen likvidovat občasné vyčnívající typy. Mohou se zaměřit na ty, co udělají chybu a soustředí síly. Ty pak buď zničí a nebo zkorumpují.
My musíme dělat opak. Musíme dělat stokrát a tisíckrát nic. Nemůžeme se soustředit na fejsbůku, protože tam mají technologickou převahu. Ale tisíce malých blogů se špatně vypíná. A ještě hůř se mezi tlacháním o zemědělství, ponících a otrávené Bečvě hledá to skutečně nebezpečné.
Musíme poskytovat podporu svým lidem a pojítkem musí být pouze jejich ochota boje proti „okupaci“. To stačí. Nemá smysl soustředit se na politickou stranu nebo politického vůdce. Ale má smysl jim do toho ve volbách házet vidle. Má smysl podporovat ty, kteří ještě nejsou zkorumpovaní a chápat, že možná zkorumpovaní budou a pak zaměřit podporu zase jinam.
Má smysl se znovu naučit mluvit mezi řádky, má smysl žádnému státnímu orgánu neříkat pravdu, naopak zatajit všechno a když to nejde, tak navést na falešnou stopu. Musíme si vybudovat takové slangy a nářečí, abychom si navzájem věřit mohli, ale nikdo shora aby se v tom nevyznal.
Zbytek se stane sám. Tu a tam někdo ve volbách nečekaně uspěje i když průzkumy předpovídaly něco jiného. Veškerá snaha oficiálních míst bude v podstatě nemožná, protože nikdo nebude spolupracovat. Problematičtí rebelové se prostě ztratí v davu. Úředník bude pro smích a jeho lejstra budou k ničemu, když budou plná výmyslů od začátku do konce.
Musíme se snažit o soběstačnost v malém. Musíme být schopní žít pod okupací a musíme být schopní přežít i když nám všechno velké vezmou. Chudí, ale svobodní. Pokud to jen trochu jde, nemít dluhy. Mít práci, která je skutečnou prací – umět řemeslo, mít zahrádku, umět se uživit i kdyby velký byznys zítra skončil. Pomáhat těm svým. A všechno v malém. Žádná moderní farma s milionem kuřat, ale pár slepiček v každém kurníku. Žádný byt v centru města a vydělávat si na něj poklonkováním globálnímu byznysu, ale domek na venkově a skutečná práce, která bude zapotřebí i kdyby amíci nebyli. Žádná politická strana na kterou je vidět a která bude vždycky ostřelována nebo převzata. Jen miliony voličů, co si rozumí, i když o tom není žádný manifest. Žádných sto tisíc lajků na fejsbůku pro jednoho lidového hrdinu, ale tisíce malých blogů. Žádný jeden vůdce, ale tisíce místních sil, co se třeba ani neznají. Musíme udržet alespoň mezi sebou svobodu říct cokoliv bez následků.
Samozřejmě to není bez ztrát. Tu a tam nám někoho sestřelí. Tu a tam někoho zavřou, odsoudí, doženou. A každá tahle jejich akce nám přidá nové příznivce. Každý odsouzený Kúdela je pro nás cennější než deset Okamurů. Ani ti největší ojrohujeři si u nás netroufli říct, že si to Kúdela zasloužil. Ale nesmíme na tyhle lidi zapomínat. Jejich odsouzení asi nezabráníme, ale neměli bychom na ně zapomenout, až zmizí za vraty věznice. Měli by vědět, že ještě mají nějakou budoucnost.
Milovat svojí vlast, milovat svojí zem. Čekat. Dělat malé kroky, sypat písek do soukolí a vědět, že nejvíc si toho udělají oni sami vlastní paranoiou, vlastními chybami. To oni musejí bojovat sami proti sobě. Ničit sami sebe neustálým prověřováním a chrlením nových zákonů. My se jimi prostě řídit nebudeme. Musíme mít čas. Brát podporu od kohokoliv, kdo má s námi společného nepřítele, ale nebýt mu vděčný. Aby se z podporovatele nestal další okupant. Udělat to tak, abychom se tady doma vyznali jen my. Nikdo jiný. Nehrát jejich hru, nesnažit se jim otevřeně postavit. To až nakonec. Až budou slabí a odejdou sami. Až si budou myslet, že jim patří země, ale ve skutečnosti jim budou patřit jen izolované základny, kde budou sice bohatí, ale obklíčení.
Zkrátka a dobře, nemůžeme proti globálnímu byznysu, globální byrokracii a všem aspirantům na světovládu bojovat symetricky. Pokud přijmeme jejich hru na volby, děláme přesně to co chtějí. Soustředíme síly, aby je mohli rozdrtit jediným mohutným úderem. My se musíme rozptýlit. Musíme být všude a nikde, musíme být silní ve slabosti, musíme čekat.
