Švehla by se divil, možná by vzal bič!
V pražské Hostivaři před 100lety hospodařil velký sedlák Antonín Švehla (1873 – 1933), byl zemědělským samoukem, ale přesto rozuměl půdě, vesnici i politice. Na radu za ním jezdil v kočáru i TGM. Používal ke své práci selský rozum. Jeho jméno pro mnohé dnešní tzv. odborníky již mnoho neříká. Švehla při pohledu na dnešní vesnici by se divil, možná že by vzal i bič…. Říkám to proto, aby nám z české vesnice nezbyla jen Babička či Prodaná nevěsta.
Po tisíciletí byla vesnice součástí české krajiny, pro mnohé umělce byla i inspirací. Vesnice měly svou tradici i pýchu i ten kostel nebyl jen mrtvým bodem v krajině. V době národního obrození, na rozdíl od měst, se zde kultivoval český jazyk, zde se rodily základy naší novodobé samostatnosti. Po staletí selské rody předávaly rodinné grunty dalším generacím. V té době totiž platilo: „Sedlákem se nestanete, sedlákem se musíte narodit. “ To byla ta hrdost našich předků na své tradice !
Česká vesnice byla vždy spjatá s půdou. Brambory, mléko, vajíčka, vepřové i hovězí jsme měli hned za humny, stačilo zajít jen k sousedům. Aleje byly plné švestek, třešní i jablek. Kolem vesnice byla zoraná pole, obilí se vlnilo větrem, v řádkách byla cukrovka i brambory, na pastvinách se pásl hovězí dobytek. Pole se hnojila kravskou mrvou, chemizace byla neznámým pojmem. I v době světových vále bylo kde brát, jezdilo se s taškou na venkov. Orná půda byla klenotem…
České země byly až do nedávno potravinářsky soběstačné. Český chmel, slad, cukrovka, uzenářské i mléčné výrobky, to vše mělo tradici, ale i zahraniční odbyt. Zemědělské výrobky nás proslavily po celém světě. Český sedlák byl ve světě pojmem. Vesnice vzkvétaly.
Za posledních 30let, se mnohé změnilo. Můžeme již cestovat do světa na dovolenou i za prací. Exotické ovoce můžeme mít každý den, zahraniční obchody jsou na každém rohu. Máme se skutečně lépe? Nežijeme jen na úkor budoucnosti? Nestali jsme se v EU naivními prosťáčky v soukolí nadnárodních společností? Smířili jsme se s tím, že po silnicích se valí tisíce kamionů, na orné půdě rostou velkosklady, nebo montovny? Nevadí nám, že místo českého masa k nám putuje vepřové přes půlku Evropy ?
Zatímco na horní palubě se tančí, výská, z českých vesnic mizí práce i život. Zavírají se školy, obchody, pošty, lékařské ordinace i ty hospody … Autobus přijede dvakrát denně. Osiřely kravíny, vepříny, drůbežárny, pod betonem mizí kvalitní orná půda. Místo skotačivých dětí, vesnicí zní klapot holí, vesnice stárne, vymírá. Umíráček na kostele zvoní stále častěji…
A tak jsme svědky pomalého zániku nejen českého zemědělství, ale i vesnice. Na ty poslední statečné sedláky je ještě pořádán hon, jednou kvůli hrabošům, podruhé kvůli řepce, či dotacím… Co smí, co nesmí… Česká republika přestává být potravinářsky soběstačná. Dovážíme od vepřového, kuřecího masa, ovoce, zeleninu, ale už i brambory. Do ČR se valí tisíce kamionů s potravinami. Supermarkety, jak chobotnice dusí venkovské prodejny. Ve svém důsledku ničíme nejen tu nebohou vesnici, ale i potravinářský průmysl, zároveň deformujeme naši krajinu.
Také média nejsou vesnici nakloněna, kult mládí má zelenou, lidé z vesnice jsou pro ně přítěží. Politická garnitura, ta zprava i zleva, zavírá oči nad tím, že lidé odcházejí z vesnic a z českého sedláka se stává řidič multikáry ve velkoskladu. Některé kroky jsou nezvratné a přímo ohrožují základy naší ekonomiky, kultury, ale i státu. Stačí spustit hraniční závoru a ceny potravin poletí vzhůru…
Dezinformace, lhostejnost, ale i bruselská dotační politika, ničí české zemědělství. Dlouhodobě klesá zemědělská produkce. Snižují se osevní plochy, např. u brambor za 30let klesla výměra z 115 tisíc ha na 22 tisíc, obdobně je to u obilnin, cukrovky, ovoce… Soběstačnost ČR je u vepřového masa 40%, u vajec 62%, dovážíme už i švestky, rybíz, třešně, květák, kedlubny, ale i brambory, ty dokonce až z Turecka, Egypta… Vedle brambor je propad produkce i u zeleniny, té se v roce 1989 sklidilo 573 tisíc tun, ale v roce 2018 jen 250 tisíc tun. Tedy méně než polovina. Ovoce v roce 1989 590 tisíc tun, v roce 2018 jen 188 tisíc tun. Tedy jen třetina. Tradiční český česnek pokryje jen 10% naší spotřeby…. Obdobně je to u mléka. Ještě v roce 1989 naše chovy měly přes milion dojnic, nyní jen 360.000. Přesto byl nedávno mléka nadbytek. Tedy i dojnic. Krávy dojily jako divé, mlékárny odmítaly mléko vykupovat. Za více nadojeného mléka byly sankce… Krávy šly na jatka. Evropský společný trh, případný nedostatek sice vyrovná, ale na úkor ČR. Mohl bych tak pokračovat.
Nemusíme být velkými zemědělskými odborníky, stačí se jen projít českou či moravskou vesnicí, vidět krajinu kolem ní. Naši předkové by žasli nad prázdnými kravíny, vepříny, místo cukrovky či obilnin by viděli jen nedozírné lány žluté řepky, ale i skomírající vesnice…
