USA – od demokracie k „vědcokracii“
Prezident Joe Biden se rozhodl vytvořit orgán, který má zajistit, aby se rozhodnutí vlády řídila „vědeckými poznatky“. Dále má najít způsob, jak zaručit, aby nemohli politici rozhodovat v rozporu s těmito poznatky ani v budoucnu.
Vznik takového orgánu avizoval nový americký prezident již po svém nástupu do funkce. Má mít celkem 46 členů a jeho úkolem bude prověřit minulá rozhodnutí vlády a posoudit, zda byla učiněna v souladu s „vědeckými poznatky“ (zde). Má je zatím zkoumat zpětně do roku 2009, ale hovoří se i revizi kroků vlády Ronalda Reagana v 80. letech. Dalším úkolem orgánu má být dohled nad rozhodnutími současného kabinetu a také příprava mechanismu mající zajistit, aby ani budoucí vlády nemohly dělat kroky, které budou s „vědeckými poznatky“ v rozporu.
Tento záměr je už na první pohled velmi diskutabilní a kontroverzní. Předně není vůbec jasné, na základě jakých kritérií budou členové tohoto orgánu jmenováni a jaké budou muset splňovat předpoklady. Například zda bude preferována pestrost stanovisek, nebo naopak snaha dosáhnout názorové jednolitosti. A není také zřejmé, komu se budou jeho členové za svá rozhodnutí a jejich důsledky zodpovídat.
Celý plán je problematický také z toho důvodu, že „vědecké poznatky“ se neustále vyvíjí a vědci už několikrát názorově „obrátili“. Třeba v otázce globální změny klimatu byli ještě v 70. letech přesvědčeni o tom, že se bude klima ochlazovat a že za to může člověk tím, jak vypouští do atmosféry aerosoly (zde). Pak však zjistili, že jejich působení přecenili a začali naopak hovořit o globálním oteplování způsobeném (opět člověkem produkovaným) CO2. Kde je však psáno, že se nemýlí i tentokrát, a že za pár let nepřijdou s tím, že je přeceňován i vliv CO2 a příčiny změn klimatu jsou úplně jiné? Jak by to pak bylo s odpovědností za kroky, které vláda udělala kvůli tomu, že k nim byla dotlačena povinností držet se „vědeckých poznatků“, pokud by se ukázalo, že je činila na základě „vědeckého omylu“?
Čímž se dostáváme k vůbec nejproblematičtějšímu aspektu tohoto záměru a tím je hledisko politické. V podstatě se tím totiž degraduje význam svobodných voleb, protože zvolení politici se už nadále nebudou řídit vůli voličů, ale „vědeckými poznatky“. A místo demokracie tak vznikne jakási „vědcokracie“. V ní už nebude platit jeden ze základních principů fungování demokratické společnosti. Tedy, že politici se ucházejí o důvěru voličů a pokud ji získají, tak dělají to, k čemu se jim zavázali (nebo by alespoň dělat měli). Ve „vědcokracii“ se totiž sice také budou ucházet o důvěru voličů, ale pokud ji získají, tak budou dělat to, co řekne „rada moudrých“. A volby se změní z rozhodování o směřování země na formální proceduru k výběru někoho, kdo bude této „radě“ k ruce.
Jak by to mohlo vypadat v praxi? Představme si, že jeden z politiků bude ve své kampani prohlašovat, že „boj s klimatem“ je nesmysl, ale že je třeba se měnícím podmínkám přizpůsobit. Převážné většině voličů to bude dávat smysl, a tak jej svými hlasy podpoří. Jenomže pak nějaký nikým nevolený orgán prohlásí, že přizpůsobení se klimatu není v souladu s „vědeckými poznatky“ a že jedinou správnou cestou je s ním „bojovat“. Takže nově zvolenému prezidentovi nezbyde nic jiného než cpát další nekřesťanský prachy do něčeho, k čemu nedostal od voličů mandát, místo aby dělal to, co jim slíbil. K čemu pak takové volby jsou…
Někdo možná namítne, že tímto způsobem bude docházet k eliminaci „špatných“ rozhodnutí, protože vědci mají mnohem více informací a umí je i náležitě vyhodnocovat. Mohou tedy dospět k „lepším“ rozhodnutím. Jenomže o tom demokracie není. Demokracie je o tom, že volič má na špatné rozhodnutí právo. A pak za něj pochopitelně nese i následky. Jenomže tím, že nebude moci svým hlasem ovlivnit, jaké kroky bude budoucí vláda dělat, na něj zbydou už jen ty následky.
Vznikající orgán má mít totiž pravomoc činit rozhodnutí, která přísluší jen politikům. A to bez toho, aniž by za ně nesl odpovědnost před voliči. A to je naprosto špatně. Může samozřejmě vládě radit. Respektive měl by. Ale rozhodně ji nemůže kontrolovat, bránit jí přijímat rozhodnutí nebo tato rozhodnutí revokovat.
Mohlo by se zdát, že kontrola kroků vlády, zda odpovídají „vědeckým poznatkům“, je pouze rozšířením již dnes aplikovaného principu kontroly kroků vlády, zda nejsou v rozporu s jinými stanovenými pravidly. Podle mne to však nelze srovnávat. Ona pravidla totiž mají podobu zákonů (nebo z nich vyplývají), které jsou přijaté demokraticky zvolenými politiky. A nad jejich dodržováním dohlíží nezávislé soudy. Někdo jiný tedy pravidla určuje a někdo jiný jejich respektování kontroluje. V případě „vědcokracie“ je to jinak. V ní totiž „rada moudrých“ stanoví, které hypotézy a teorie bude považovat za „vědecké poznatky“ a pak rozhodne, zda jsou s nimi kroky vlády v souladu. To je jako kdyby si soudce sám schválil zákon a potom podle něj soudil.
A ještě pár slov k té „vědeckosti“. Tou se velmi často zaštiťují především totalitní režimy. Vzpomeňme jen na komunisty a jejich „vědecký světový názor“. Což není nic jiného než neuvěřitelná konstrukce demagogických plků sloužící k odůvodnění jejich „práva“ na nastolení diktatury proletariátu a podobných zvráceností. A „vědecké“ důvody pro svá zvěrstva měli ostatně i nacisté.
Ne, že by byla ustanovením tohoto kontroverzního orgánu nastolena v USA totalita. Nicméně tento krok je jen dalším střípkem do mozaiky naznačující, že používání adjektiva „demokratická“ ve spojitosti s touto zemí, ještě do nedávna oprávněně považované za baštu svobody a demokracie, postupně ztrácí na oprávněnosti. A protože platí, že blbé nápady se šíří všemi směry rychlostí světla, začínejme se pomalu obávat, až se v něčem podobném zhlédne i bruselská vrchnost a „vědcokracie“ zavládne i u nás…
