Válka Rusko – Západ 2 (Podíl USA na vzniku krize)
Zcela nesporně zažíváme největší revoluci v mezinárodních vztazích od roku 1991, tedy od nastolení světové politické, vojenské a ekonomické dominance Západu vedené USA po rozvalu Sovětského svazu a jeho východního bloku, jehož jsme byli součástí. Brutální speciální vojenská operace Ruska a na ní navazující vypuknutí totální války Západu proti Rusku tak či onak přepíše celý vývoj až do dnešního stavu světového konfliktu a tvrdit, že dnes známe výsledek by bylo troufalé.
Od včerejší 1. epizody předpokládaného seriálu Válka Rusko-Západu nastala další akcelerace napětí zákazem dovozu nafty a plynu do Spojených států z Ruska, který mohutně zvedl ceny nafty i plynu, zároveň rozbouřil názorovou hladinu v EU, kdy zejména kancléř Scholz odmítl následovat tuto cestu a naopak část evropských politiků spolu s českým premiérem Fialou takovém vývoji radostně přitakává. Střet na půdě EU by měl být řešen do konce tohoto týdne.
V našich médiích je vše jasné. Viníkem je válečný zločinec Vladimír Putin. Jak také jinak. Na rozdíl od vyspělých svobodomyslných společností, kde vzdor tomuto konfliktu se stále může svobodně rozmýšlet, čeští politici a celá mediální scéna po 30.ti letech budování svobody a demokracie jen zabetonovávají jednostranné vidění světa, jen s opačným znaménkem a odlišný názor je sankcionovaný.
Bohudík naši normalizátoři nemohou zakázat všechno, například Google a tak jen trochu trpělivý čtenář může během minuty nalézt analýzy, které padni, komu padni podávají vyvážený obraz dnešního stavu. Americké portály Cato institute, National Interest, či internetový časopis Newsweak na jedné straně, nebo ruský politologický portál Expert.ru, ale i britského The Guardian umožnují uniknout z dnešní totality a vidět věci pluralisticky, což byl jeden z původních bohulibých cílů listopadu 1989, který byl u nás zadupán do země.
Nuže rád se s Vámi podělím s brilantním a nijak na obě strany konfliktu nepřikrášlujícím komentářem Teda Galena Carpentera, který vyšel v The Guardian dne 28. února 2022. který je vedoucí pracovníkem v oblasti obranných a zahraničněpolitických studií na Cato Institute a přispívajícím redaktorem v Cato Institute National Interest,a který je autorem dvanácti knih a více než 950 článků o mezinárodních záležitostech.
Mnozí předpokládali, že rozšíření NATO povede k válce. Tato varování byla ignorována
- 28. ÚNORA 2022 • KOMENTÁŘ Autor: Ted Galen Carpenter
Tento článek se objevil v The Guardian dne 28. února 2022.
Ruská vojenská ofenziva proti Ukrajině je aktem agrese, který učiní již tak znepokojivé napětí mezi NATO a Moskvou ještě nebezpečnějším. Nová studená válka Západu s Ruskem se stala horkou. Vladimir Putin nese primární odpovědnost za tento nejnovější vývoj, ale velký podíl si zaslouží i arogantní, tónově hluchá politika NATO vůči Rusku za poslední čtvrtstoletí. Analytici oddaní americké zahraniční politice realismu a zdrženlivosti již více než čtvrt století varují, že pokračování v rozšiřování nejmocnější vojenské aliance v historii směrem k další velké mocnosti by neskončilo dobře. Válka na Ukrajině poskytuje definitivní potvrzení, že tomu tak nebylo.
Přemýšlení o ukrajinské krizi — příčiny
„Bylo by mimořádně obtížné rozšířit NATO na východ, aniž by Rusko tuto akci považovalo za nepřátelskou. I ty nejskromnější plány by alianci přivedly k hranicím starého Sovětského svazu. U některých ambicióznějších verzí by aliance prakticky obklopila samotnou Ruskou federaci. Tato slova jsem napsal v roce 1994 ve své knize Beyond Nato: Staying Out of Europe’s Wars, v době, kdy návrhy na rozšíření představovaly pouze příležitostné spekulace na zahraničněpolitických seminářích v New Yorku a Washingtonu. Dodal jsem, že expanze „by představovala zbytečnou provokaci Ruska“.
Veřejně nebylo v té době známo, že administrativa Billa Clintona učinila osudné rozhodnutí již v předchozím roce prosadit začlenění některých bývalých zemí Varšavské smlouvy do NATO. Administrativa brzy navrhla přizvat Polsko, Českou republiku a Maďarsko, aby se staly členy, a americký Senát schválil v roce 1998 přidání těchto zemí do Severoatlantické smlouvy. Šlo by o první z několika vln rozšiřování členství.
Již dlouho bylo jasné, že rozšíření NATO by vedlo k tragédii. Nyní platíme cenu za aroganci USA.
I ta první etapa vyvolala ruský odpor a hněv. Madeleine Albrightová, ministryně zahraničí Clintonové, ve svých pamětech připouští, že „[ruský prezident Boris] Jelcin a jeho krajané byli důrazně proti rozšíření, považovali ho za strategii, jak využít své zranitelnosti a přesunout dělicí čáru Evropy na východ a nechat je. izolovaný.“
Podobně popsal ruský postoj Strobe Talbott, náměstek ministra zahraničí. „Mnoho Rusů vidí NATO jako pozůstatek studené války, která je neodmyslitelně namířena proti jejich zemi. Poukazují na to, že rozpustili Varšavskou smlouvu, svou vojenskou alianci, a ptají se, proč by Západ neměl udělat totéž. Byla to vynikající otázka a ani Clintonova administrativa ani její nástupci neposkytli ani vzdáleně přesvědčivou odpověď.
George Kennan, intelektuální otec americké politiky zadržování během studené války, vnímavě varoval v rozhovoru pro New York Times v květnu 1998 před tím, co by mohla uvést do pohybu ratifikace prvního kola rozšiřování NATO ze strany Senátu. „Myslím, že je to začátek nové studené války,“ prohlásil Kennan. „Myslím, že Rusové budou postupně reagovat dost nepříznivě a ovlivní to jejich politiku. Myslím, že je to tragická chyba. Nebyl k tomu žádný důvod. Nikdo nikoho jiného neohrožoval.“
Měl pravdu, ale vůdci USA a NATO pokračovali v nových kolech expanze, včetně provokativního kroku přidání tří pobaltských republik. Tyto země byly nejen součástí Sovětského svazu, ale byly také součástí ruské říše během carské éry. Tato vlna expanze se nyní NATO posadila na hranici Ruské federace.
Trpělivost Moskvy se stále dotěrnějším chováním NATO docházela. Poslední přiměřeně přátelské varování Ruska, že aliance musí ustoupit, přišlo v březnu 2007, kdy Putin vystoupil na výroční mnichovské bezpečnostní konferenci. „Nato umístilo své frontové síly na naše hranice,“ stěžoval si Putin. Expanze NATO „představuje vážnou provokaci, která snižuje úroveň vzájemné důvěry. A máme právo se ptát: proti komu je toto rozšíření určeno? A co se stalo s ujištěními, která učinili naši západní partneři po rozpuštění Varšavské smlouvy?
Ve svých memoárech Duty, Robert M Gates, který sloužil jako ministr obrany v administrativách obou George W.
Bush a Barack Obama vyjádřili své přesvědčení, že „vztahy s Ruskem byly špatně řízeny poté, co [George HW] Bush opustil úřad v roce 1993“. Kromě jiných chybných kroků „dohody USA s rumunskou a bulharskou vládou o rotaci jednotek přes základny v těchto zemích byly zbytečnou provokací“. V implicitní výtce mladšímu Bushovi Gates tvrdil, že „pokoušet se přivést Gruzii a Ukrajinu do NATO bylo skutečně přehnané“. Tento krok, tvrdil, byl případem „bezohledného ignorování toho, co Rusové považovali za své vlastní životně důležité národní zájmy“.
Následující rok Kreml ukázal, že jeho nespokojenost s pokračujícími vpády NATO do ruské bezpečnostní zóny přesáhla verbální námitky. Moskva využila pošetilé provokace gruzínské prozápadní vlády k zahájení vojenské ofenzívy, která přivedla ruské jednotky na okraj hlavního města. Poté Rusko trvale oddělilo dva secesionisticky smýšlející gruzínské regiony a dostalo je pod účinnou ruskou kontrolu.
Západní (zejména američtí) vůdci však nadále foukali červeným výstražným světlem za červeným výstražným světlem. Šokující arogantní vměšování Obamovy administrativy do vnitřních politických záležitostí Ukrajiny v letech 2013 a 2014, aby pomohla demonstrantům svrhnout ukrajinského zvoleného proruského prezidenta, bylo tou nejdrzejší provokací a způsobilo nárůst napětí. Moskva okamžitě odpověděla obsazením a anektováním Krymu a nová studená válka byla v plném proudu.
Dalo se ukrajinské krizi předejít?
Události posledních několika měsíců představovaly poslední šanci, jak se vyhnout horké válce ve východní Evropě. Putin požadoval, aby NATO poskytlo záruky v několika bezpečnostních otázkách. Konkrétně Kreml chtěl závazné ujištění, že aliance omezí rozsah své rostoucí vojenské přítomnosti ve východní Evropě a nikdy nenabídne členství Ukrajině. Tyto požadavky podpořil masivním vojenským nahromaděním na ukrajinských hranicích.
Odpověď Bidenovy administrativy na ruskou snahu o smysluplné západní ústupky a bezpečnostní záruky byla vlažná a vyhýbavá. Putin se pak jasně rozhodl záležitosti eskalovat. Pokus Washingtonu udělat z Ukrajiny politického a vojenského pěšáka NATO (i bez formálního členství země v alianci) může skončit ukrajinským lidem draho.
Historie ukáže, že způsob, jakým Washington zacházel s Ruskem v desetiletích následujících po zániku Sovětského svazu, byla politická chyba impozantních rozměrů.
Bylo zcela předvídatelné, že rozšíření NATO nakonec povede k tragickému, možná násilnému narušení vztahů s Moskvou. Vnímaví analytici varovali před pravděpodobnými důsledky, ale tato varování zůstala bez povšimnutí. Nyní platíme cenu za krátkozrakost a aroganci amerického zahraničního establishmentu.
Co k tomu dodat? Je třeba znát příčiny současné světové krize z obou stran. Používám-li slovo světové, nejde o nadnesený výraz. Spojené státy se do současného střetu snaží stůj co stůj zatáhnout celý svět podle nám z let před rokem 1989: „Kdo nejde s námi, jde proti nám“ Zcela nepochybně jde za USA kolektivní Západ, ale zbytek světa, i když leckdy nesouhlasí s ruskou zvláštní operací na Ukrajině a volá po okamžitém zastavení bojů, si návrat k monopolní světové dominanci USA rovněž nepřeje a poražené Rusko se z tohoto pohledu jeví krajně nebezpečné…
Asi tak.
